„Naukou o afázii Rataj potvrdil, že patří k nejzajímavějším skladatelům současnosti.“

„Ačkoli Tóth začlenil do hudebního plánu velmi široké spektrum stylů, ukázal mimořádný talent k dramatickému semknutí díla.“

„Bizarní situace, které pramenily z „vakuového“ pohybu kosmonauta ve skafandru a jeho beznadějného absurdního počínání, působily velmi sugestivně.“

Dny nové opery Ostrava v sobotu uvedly v českých a světových premiérách díla Michala Rataje, Kathariny Schmitt a Miroslava Tótha. Nauka o afázii, pod níž je podepsán autorský tandem Rataj-Schmitt, zazněla v hudebním nastudování Michala Rataje a režii Kathariny Schmitt. Muž v skafandri slovenského skladatele Miroslava Tótha připravil k uvedení autor v režii Jana Komárka. Festival NODO se druhý den přesunul na Důl Hlubina do industriálního prostoru, který skvěle rezonoval s konkrétními díly.

Michala Rataje pravidelní návštěvníci Ostravských dnů znají; jeho kompozice zde zaznívají poměrně často. Pro svou novou hudebně-divadelní inscenaci Nauka o afázii Rataj spojil síly s Katharinou Schmitt, která napsala libreto. Inscenace se zabývá lidským hlasem jako základním prvkem identity a jeho společenským rozměrem. Dramatický konflikt díla vyrůstá ze situace mezi němou, respektive nemluvící, a mluvící ženou. Jejich vzájemná interakce je konstruována jako pestrá paleta nejrůznějších hlasových projevů, ve kterých zaznívá šepot, Sprechgesang, mluvení, hrdelní zvuky a podobně. Důležitou složkou inscenace je prostorový zvuk celé inscenace, který umocňuje celkový vjem a také prostředí.

Děj je situován na hromadu písku, jehož šustění pod nohama a prsty bylo dalším ze zvukových fenoménů tohoto díla. Žena postižená afázií je situována do role pacientky, její protihráčku představuje zdravotní sestra, která je v pozici tazatelky a snaží se rozklíčovat důvod vzniku této bizarní nemoci. Roli sestry zahrála obdivuhodným způsobem Ivana Uhlířová. Od počátečního nadhledu a autoritativního přístupu až k bezmocnému zjištění „říkám, vaše mlčení je hlasité“ podala Uhlířová pohybově i herecky znamenitý výkon. Její partnerku, pacientku stiženou afázií, ztělesnila maďarská mezzosopranistka Katalin Károlyi rovněž obdivuhodným způsobem. Vystihla mistrně jakési psychologické obezdění, které nelze rozbořit na lusknutí prstu.

Ratajova kompozice zajímavým způsobem řeší akustiku daného prostoru. Dílo je napsáno pro elektroniku (kterou měl na starosti sám autor) a violoncello s perkusemi, na které hrál výtečný slovenský violoncellista Andrej Gál. Ratajova hudba především skvěle podtrhla psychologický účin díla, klíčový okamžik přišel s nástupem souboru Tiburtina Ensemble, který vnesl do finále naprosto nečekanou polystylovou dimenzi. Kontrast vokálů Barbory Kabátkové, Ivany Bilej Broukové, Anny Chadimové Havlíkové a Kamily Mazalové s okolním zvukovým materiálem byl velmi působivý.

Psychologicky strhující inscenaci podpořila scéna Pavla Svobody, light design Zuzany Režné a také kostýmy Patricie Talacko, které svou uniformitou konotovaly také totalitní praktiky, které spočívají v neschopnosti respektovat jiné vnímání a vidění světa. Bezmála hodinové dílo mne potěšilo svou hudební invencí a zdařilou dramaturgií, která dokázala zvolené téma podat syrovým a autentickým způsobem. Naukou o afázii Rataj potvrdil, že patří k nejzajímavějším skladatelům současnosti.

Na druhé dílo se posluchači přesunuli do Kompresorovny, industriálního prostředí, v němž jsou dochovány historické generátory gigantických rozměrů. Sugestivní prostředí nemohlo s multižánrovou operou Miroslava Tótha zarezonovat lépe. Muž v skafandri je autorským dílem tohoto pozoruhodného mladého slovenského skladatele, který je autorem hudby i libreta a své dílo komponoval s vědomím principu duality, jež se prostírá v každém kompozičním procesu. „Na jedné straně mi to dává svobodu nebýt svázaný, na druhou stranu mám potřebu hledat něco zapomenutého nebo zahrabaného někde pod kobercem vědomí,“ přiblížil své vnímání tvůrčího procesu Tóth.

Videoopera Muž v skafandri je hyperžánrovou inscenací o americkém kosmonautovi se slovenskými kořeny. Dílo má katastrofický scénář: Planeta Země je zničená, lidstvo přesídlilo na Měsíc. Po mnoha letech se však jeden člověk rozhodne vrátit na Zemi. Co všechno může tento muž ve skafandru na zdevastované, kdysi modré planetě najít, na to se táže Miroslav Tóth rozličnými způsoby. Do svého hudebního plánu zakomponoval sukcesivně i simultánně elektroniku, rozladěné cembalo, hrající ustálenou sekvenci v podobě rozloženého mollového kvintakordu, baskytaru a zejména tři trombony, které v klíčových momentech mají stěžejní výrazovou a sémantickou funkci.

Bizarní situace, které pramenily z „vakuového“ pohybu kosmonauta ve skafandru a jeho beznadějného absurdního počínání, působily velmi sugestivně. Přispěl k tomu i obdivuhodný, fyzicky náročný výkon, který předvedl Pasi Mäkelä, a zejména kreace taneční performerky Andrey Miltner, jejíž pavoučí pohyb nepostrádal odpudivost ani jakýsi zvrácený sexuální podtext. Ačkoli Tóth začlenil do hudebního plánu velmi široké spektrum stylů (nechyběl ani pseudoromantický mahlerovský pochod), ukázal mimořádný talent k dramatickému semknutí díla.

Zhruba padesátiminutová kompozice měla zejména v hudební rovině vynikající strukturní vývoj, který poutal od prvního do posledního okamžiku. To, že se v díle Miroslava Tótha vůbec nezpívalo (sci-fi námět a futuristické prostředí jeho záměr opravňují), není nijak rozhodující, protože v jeho pojetí se dramatický žánr představil jako životný a schopný reflektovat multidimenzionální rozměr našeho světa.

Dny nové opery Ostrava pokračovaly v neděli, kdy jejich program zakončila světová premiéra scénické verze díla No. 50 (Garden) skladatele Richarda Ayrese.

Foto: Martin Popelář / archiv festivalu