„Z úst těchto osobností o skladateli zaznívá mnoho pozoruhodných, někdy úsměvných, jindy až intimních výpovědí.“

„Zasloužil by si i celou řádku živých koncertů, které byly letos v prosinci v plánu, ale ze známých důvodů padly.“

„Bohuslav Martinů zítra slaví velké výročí, slavme s ním!“

Úterý 8. prosince je letos významným dnem v myslích všech, kteří tíhnou k tvorbě Bohuslava Martinů. V tomto roce se sice ze všech stran ozývá hlavně: „Beethoven, Beethoven!“ a některé orchestry jeho slavné výročí předjímaly už na sklonku loňského roku, řada institucí – a není jich málo – však v posledních dnech dělá, co může, aby patřičnou úctu vzdala i našemu skladateli, od jehož narození zítra uplyne 130 let. Mezi tyto instituce se zařadila i Česká televize a její program ČT art.

Televize nabídla v uplynulém týdnu hned několik programů věnovaných Bohuslavu Martinů. Na své si přišli jak po informacích lační diváci, tak posluchači hudby. První prosincovou středu vysílala ČT art dokument Návrat z exilu, v sobotu potom snímek Martinů a Amerika. Po druhém z dokumentů následovala Pocta Bohuslavu Martinů – záznam koncertu České filharmonie, kde zazněly jeho dva instrumentální koncerty.

Oba dokumenty, o kterých jsme už psali,  jsou dílem Aleše Březiny, muzikologa a dlouhodobého ředitele Institutu Bohuslava Martinů, a jako jeho kolegů dílem kameramana Miroslava Čvorsjuka a režiséra Jiřího Nekvasila. První z nich, Návrat z exilu, vznikl v roce 1998. Hned v úvodu diváka vrhá do situace před vypuknutím druhé světové války, kdy už Martinů sídlil ve Francii, odkud musel prchnout dál na západ. Hudebně dokument otevírá závěr Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, který Martinů dokončil v den uzavření Mnichovské dohody – jaké dokonalé propojení se sobotním koncertem!

Přestože dokument začíná v době, kdy Martinů táhlo na padesát let, Aleš Březina, který dokumentem provází, se později vrací i k událostem skladatelova dětství a dospívání. Na pomoc si v dokumentárním snímku přizval přátele a kolegy Bohuslava Martinů – malíře Rudolfa Kunderu, který rovněž, spolu s mnoha dalšími, působil v Paříži, houslistu Petra Rybáře, švýcarskou klavíristku Margrit Weber a Maxe Kellerhalse, který byl kaplanem poblíž Liestalu, kde Bohuslav Martinů dožil své poslední dny, a také jeho osobním přítelem. Z úst těchto osobností o skladateli zaznívá mnoho pozoruhodných, někdy úsměvných, jindy až intimních výpovědí.

Od Rudolfa Kundery se dozvíme například, že „moc nemluvil, vždycky stál jak flinta.“ Vedle toho vzpomínka Petra Rybáře má úplně jiný charakter: „Jak člověk vešel do [jeho pařížského] pokoje, to bylo teplo – lidské teplo, martinůovské teplo, které vycházelo z jeho duše, z jeho srdce.“ Petr Rybář byl také jedním z lidí, kteří se účastnili pohřbu Martinů v kostele v Pratteln. Na rozloučenou svému příteli zahrál druhou větu z jeho Sonatiny pro housle a klavír – vlastně dětské skladby, která ale podle Rybáře dokonale vystihovala osobnost Martinů: jemná, citlivá a skromná.

O dva roky mladší dokument Martinů a Amerika navazuje na předchozí – samozřejmě nikoliv časově, ale svým stylem. Dokument začíná 31. březnem roku 1941, kdy manželé Martinů dorazili do Spojených států, a mapuje skladatelovo americké působení – to umělecké i to lidské. Snímek je v podstatě sledem výpovědí pamětníků, pochopitelně výhradně amerických. O své vzpomínky na Bohuslava Martinů se podělili skladatel David Diamond, Hope C. Bogorad, synové varhaníka a violoncellisty Franka Rybky – F. James a Boris Rybkovi – s jehož rodinou Martinů udržoval v USA úzký kontakt, a také někteří z tehdejších studentů kompozice, kterým se Bohuslav Martinů pedagogicky věnoval – ať už na kurzech v Tanglewoodu, či jinde.

I díky tomuto snímku pronikáme k velkému skladateli zase o kousek blíže. Bratři Rybkovi líčí, jak Martinů rád vycházel navečer z domu na procházky, kde přemýšlel o hudbě, a mnohokrát se stalo, že netrefil zpět. Že byl vyložený gurmán. A že stále držel v ruce cigaretu. Ne všechny vzpomínky jsou však tak veselé – líčí také, jak se na skladatelově fyziologii i psychice podepsala zranění, která utrpěl pádem z terasy během letních skladatelských kurzů v Tanglewoodu. Na závěr Hope C. Bogorad, dcera prvních bytných manželů Martinů v USA, své vzpomínky na Martinů shrnuje: „Byl to nesmírně vřelý člověk, který byl náhodou také slavným skladatelem.“

Do třetice všeho dobrého – sobotní večer pokračoval zmíněným koncertem České filharmonie. Jednalo se o zkrácený záznam koncertu, který proběhl na konci ledna tohoto roku a o kterém jsme psali zde. Pod taktovkou Semjona Byčkova se v martinůovském programu jako sólisté představili klavíristé Ivo Kahánek, Katia a Marielle Labèque a tympanista Michael Kroutil. Zatímco první ze skladeb – Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány – měla spíše naléhavý či v některých místech mystický charakter (například v magicky položeném posledním akordu prostřední věty Largo), Koncert pro dva klavíry a orchestr, který zazněl jako druhý, byl o poznání radostnější. Tryskala z něj i ona „českost“ zvuku, tolik typická pro Martinů, ve třetí větě doslova bujarost a oslava života.

Jako by dramaturgie koncertu symbolizovala uplynulé dva roky, které nám daly důvod zařazovat Martinů na programy koncertů ještě častěji než obvykle. Zatímco v roce 2019 to byla připomínka šedesátého výročí jeho úmrtí (což je sice důvod ke vzpomínce, méně však už k oslavám), letošek je veselý, narozeninový. A v tom se zrcadlily i charaktery uvedených skladeb. Co dodat na závěr k tak jedinečné osobnosti jako byl Bohuslav Martinů? Že si tyto pocty zaslouží a zasloužil by si i celou řádku živých koncertů, které byly letos v prosinci v plánu, ale ze známých důvodů padly…? Snad jen: Bohuslav Martinů zítra slaví velké výročí, slavme s ním!

Foto: Petr Kadlec, Wikipedia – muzeum Polička, Twitter, Centrum B. Martinů