„Salcburk patří k pravidelným zastávkám na turné Berlínských filharmoniků a letos tomu nebylo jinak.“

„Vinnitskaja zazářila a posluchači ji odměnili dlouhotrvajícím potleskem.“

„Současný šéfdirigent Berlínských filharmoniků chová k hudbě tohoto autora mimořádný obdiv a jednoznačně patří k největším zastáncům Sukovy tvorby na mezinárodní scéně.“

Koncert Berlínských filharmoniků, konaný v předposlední srpnový den na Salcburském festivalu, nepřinesl jen Pohádku léta Josefa Suka, ale také tamní debut pianistky Anny Vinnitské. Ta pod vedením šéfdirigenta proslulého německého orchestru Kirilla Petrenka uhranula posluchače provedením Prokofjevova prvního klavírního koncertu. Na úvod celého večera zazněl ovšem jiný ruský autor: Čajkovskij.

Salcburk patří k pravidelným zastávkám na turné Berlínských filharmoniků a letos tomu nebylo jinak. Orchestr v čele s šéfdirigentem Kirillem Petrenkem představil se značným očekáváním dva rozdílné programy během dvou po sobě jdoucích večerů. V rámci prvního zazněla mimo jiné Schubertova Velká symfonie C dur, která se ovšem nesetkala s pochopením kritiky. Pokud zde byla perfekcionistovi Petrenkovi vytknuta přílišná dravost a rychlost, tak v první skladbě druhého koncertního večera našel pro tuto interpretaci dostatečné uplatnění: Fantazie pro velký orchestr Romeo a Julie Petra Iljiče Čajkovského byla totiž opravdu plná zanícení. Po technické stránce báječně znějící orchestr předvedl vášnivé pojetí plné dynamických změn, dravosti, nesmlouvavých temp, zkrátka až kýčovité pojetí ruské klasiky, která si zaslouží tak trochu přepjatý výklad.

I druhá skladba byla ruské provenience. Postarala se o ni Anna Vinnitskaja. Osmatřicetiletá pianistka původem z Novorossijsku, která v roce 2007 vyhrála Soutěž královny Alžběty, si s Berlínskými rozumí nadmíru dobře. Předvedla to už v září 2019, kdy v sále Berlínské filharmonie úspěšně debutovala v Prokofjevově Klavírním koncertu č. 2 g moll, tehdy pod vedením Ivána Fischera. V Salcburku se uvedla Klavírním koncertem č. 1 Des dur od stejného autora. Toto drzé, zábavné, ale vyzrálé dílo dvacetiletého Prokofjeva zahrála s opravdovým údivem. Prokofjevovu hudbu dostala do neuvěřitelných otáček a my jen sledovali, jak se s exaltovanými tempy a množstvím not popere. Podala excelentní interpretaci, která byla dostatečně efektní, ale nikoliv přehnaná. Přehršel tónu tlačila dopředu s obdivuhodnou lehkostí a elegancí, k čemuž jí dopomáhal perfektně sehraný orchestr. Vše bylo tak živé, temperamentní, hravé, propracované. Míra dynamiky občas hraničila se šílenstvím. Ovšem její úhoz byl v každém případě nesmírně pevný a zvukově jasný! Vinnitskaja v Salcburku zazářila a posluchači ji odměnili dlouhotrvajícím potleskem.

Po přestávce byla na řadě hudba Josefa Suka. Současný šéfdirigent Berlínských filharmoniků chová k hudbě tohoto autora mimořádný obdiv a jednoznačně patří k největším zastáncům Sukovy tvorby na mezinárodní scéně. Už během působení v berlínské Komische Oper uvedl některá jeho díla a pokračuje v tom i u Berlínských filharmoniků. Představil například Asraela nebo právě symfonickou báseň Pohádku léta, která zazněla i v Salcburku. Bez pochybností o výjimečnosti této hudby to chce přece jenom trochu odvahy, postavit ji jako hlavní bod programu. Rozsáhlá partitura, plná vrcholně romantického zvuku s impresionistickým nádechem, se nalézá někde mezi Mahlerem a Schönbergem.

Petrenko si je sofistikovanosti této hudby vědom a stejně tak k ní přistupuje. Plně obsazený pozdně romantický orchestr vedl k jemnému vykreslování intimních zvukových ploch, než aby ho zúročil v tutti. V tomto směru předložil Sukovu skladbu jako propracovanou a výsostně komorní. Nejpatrněji to bylo zřejmé ve třetí části Intermezzo – Slepí hudci, která byla okouzlujícím žalozpěvem v podání dvou teskných anglických rohů, jejichž úkol následně přebraly žadonící viola a housle. Každou další část vyložil Petrenko precizně a jako svět sám pro sebe. Slyšeli jsme skladbu plnou tajemné zvukové magie. Okouzlila schopnost orchestru vyjádřit ty nejjemnější odstíny barev nebo nepatrné dynamické nuance. Upřímně, nikdo nepodá tyto nepatrné detaily jako berlínský orchestr! Nicméně míra dynamiky zabraňovala nadbytečnému patosu, který by skladbu připravil o její modernistický zvuk. Pohádka léta se představila jako zvukově výjimečná skladba. Kéž se hraje častěji a v podání takových skvělých orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonici!

Foto: SF / Marco Borrelli