„Syrinx Liselotte Rokyty je albem, které umí překvapit.“

„Jako interpretka je Liselotte Rokyta ve všech stylových oblastech naprosto přesvědčivá.“

„Spolupráce s Eliškou Novotnou byla trefou do černého.“

Panova flétna se v klasické či vážné hudbě neobjevuje příliš často. Liselotte Rokyta svým albem Syrinx ukázala, že to nemusí být problém. Světově respektovaná hráčka na Panovu flétnu pořídila novou nahrávku ve spolupráci se znamenitou ostravskou pianistkou Eliškou Novotnou. Neotřelá dramaturgie, nevšední zvuková barevnost a citlivá souhra dělají z tohoto počinu překvapivý, vzrušující, a přitom pořád seriózní „hit“ bez ústupků konzumu či komerci.

Než jsem se seznámil s interpretkou Liselotte Rokytou, byla pro mne Panova flétna instrumentem povýtce folklorním, a přiznám se, občas trochu zprofanovaným. Slyšel jsem ji častěji jako nástroj, na který hraje kdejaký pouliční muzikant a představa Panovy flétny jako seriózní partnerky v klasické hudbě byla mimo můj úhel pohledu. Věci ale nejsou vždy takové, jaké se zdají být. A moje domněnky vzaly během poslechu alba Syrinx za své.

Nahrávka je koncipována jako široký a posluchačsky vstřícný profil počínaje umělecky ztvárněným folklorem přes hudební impresionismus až po avantgardní umění, které hledá nové výpovědní a myšlenkové horizonty. Širokou posluchačskou oblibu mají Rumunské lidové tance Sz. 56, BB 68 maďarského génia Bély Bartóka. Tuto kompozici jsem slyšel v rozmanitých úpravách, ale Panova flétna jí dává opravdu autentické lidové kouzlo. Svou roli zde sehrála i skutečnost, že Bartók ve své miniaturní taneční suitě využil pastýřskou píšťalu, jejíž zvuk se Panově flétně podobá. Liselotte Rokyta s Eliškou Novotnou velice dobře cítí rytmickou pulzaci jednotlivých tanců. Jejich interpretace je něžná, decentní, místy možná až příliš sofistikovaná. Víc vášně by rozhodně neuškodilo.

Brilantní stylizace a psychologická kresba vyvěrají z obou děl Clauda Debussyho. Svit luny z Bergamské suity má díky barevným možnostem Panovy flétny jedinečnou zvukovost. Bezpečnou souhru obě dámy předestřely v Passepied, který je Debussyho osobitou parafrází francouzského tance původem z Bretaně. Jemné portamento a rytmický švih zajistily dobře čitelný, energický výraz. Největším překvapením nahrávky je zřejmě Danse de la chèvre Arthura Honeggera, v češtině značící Tanec kozy. Skladba původně pro sólovou flétnu zaujme osobitě tvarovanou melodií s hojným výskytem intervalu zvětšené kvarty (tritonu) evokujícím divokou nespoutanost a nebezpečí.

André Caplet byl znám jako dirigent a hudební aranžér, který upravil Debussyho díla pro klavír a orchestr. Jako skladatel byl Caplet poněkud pod vlivem svého idola, což lze slyšet v obou skladbách Rêverie a Petite valse. Jde o díla náladová, uhrančivá a zvukomalebná, která ukazují, že impresionismus byl hudebním stylem mnoha podob. Autorskou svébytnost je naopak třeba právem přiznat Olivieru Messiaenovi jehož dvě varhanní kompozice z cyklu Les corps glorieux hraje Rokyta sólově bez klavírního doprovodu. Je to hudba nesmírně zajímavá, plná symbolů a odkazů k duchovnímu univerzu. Sluší se poukázat na závažnost a setmělou ponurost, kterou dokázala tato interpretka Messiaenově hudbě vdechnout.

Tragickou postavou rumunské národní hudby byl Ciprian Porumbescu, autor rumunské hymny, který zahynul v pouhých devětadvaceti letech ve vězení. Na albu od něj můžeme slyšet díla Hora Prahova a Hora detrunchiaţilor, které zjevně kombinují lidové, populární a klasické postupy. Nejvíc se prosazují folklorní prvky, kterým Panova flétna přiznává patřičnou stylovost a kantabilní nádech. Porumbescu je vstupním portálem k typické rumunské hudbě a obě dámy jeho hudbu ztvárnily se všemi významovými odstíny. Dramaturgii alba Syrinx nechybí odvaha, protože další skladba přenese posluchače až k samotným kořenům hudební avantgardy 20. století. Density 21.5 Edgara Varèse vznikla během jeho pobytu v Americe v přímé návaznosti na evropský futurismus.

Tato hudba je bohatě barevně i rytmicky strukturovaná, asentimentální a odvážná. Rokyta využila při hře artikulačních možností svého nástroje včetně intervalů menších, než je půltón. Nahrávka se na závěr obloukem vrací k tvůrci hudebního impresionismu. Z Debussyho nestárnoucího díla zazní ještě Rêverie a Syrinx. Zvláštně druhá zmíněná a poslední skladba nahrávky má pro flétnu obecně doslova kultovní význam. Panova flétna zní v této kompozici dokonale, včetně zdánlivě improvizovaných pasáží. Všechny tóny jsou ovšem přesně vypsány, skladatel své dílo zamýšlel jako hudební „dialog“ dvou nymf za magického zvuku flétny boha Pana…

Syrinx Liselotte Rokyty je albem, které umí překvapit. Silnou stránkou je jeho mnohotvárná barevnost, která obstojí v tak rozdílných kompozicích, jako jsou Capletův Petite valse a Varèsova Density 21.5. Pestrá dramaturgie je dalším příjemným bonusem, jelikož představuje bez předsudků Panovu flétnu jako univerzální nástroj schopný široké výrazové škály. Jako interpretka je Liselotte Rokyta ve všech stylových oblastech naprosto přesvědčivá. Hraje s pokorou a je slyšet, že nad svou interpretací přemýšlela. Proto její provedení budí důvěru v kontrastních skladbách, včetně Olivera Messiaena. Po technické stránce Rokyta představila výkon hodný respektu, není přehnané označit ho jako virtuózní, ovšem bez nároku na pochybnou samoúčelnou exkluzivitu. Ostatně té odporuje už samotný výběr repertoáru, který album prezentuje. Jsou v něm zastoupena spíše díla meditativní, reflexivní, lyrická a romantická než snaha se na první dobrou zalíbit. Transkripce a úpravy jednotlivých skladeb jsou vkusné a nijak nedevalvují uměleckou přesvědčivost originálů, natož samotné nahrávky.

Spolupráce Rokyty s pianistkou Eliškou Novotnou byla trefou do černého. Její mnohaleté zkušenosti z komorní hry se na albu zračí v senzitivní a nenápadné souhře, která je dokonalá právě svým vytříbeným uměním jemného doprovodu a dokreslením celkového obrazu všech kompozic. Za povšimnutí stojí také, jak si Novotná pohrála s paletou úhozových odstínů, které se rovnocenně podílejí na celkovém barevném spektru nahrávky. Syrinx v sobě tak spojuje několik různých rovin a potencialit. Je albem, které splňuje nároky na nekompromisní umělecké ambice, nabízí však současně i populárnější etnické ohlasy v klasické hudbě. Proto může být vítaným doplňkem každého, kdo si rád u hudby odpočine a objeví současně něco nového a neznámého.

Foto: Ivan Korč, Supraphon, Fb J. Koryty, archiv KlasikyPlus