„Výroční koncert ve Dvořákově síni Rudolfina měl slavnostně poklidnou atmosféru.“

„Být na plný úvazek jen ve smyčcovém kvartetu dnes může jenom několik souborů na světě.“

„Duttonova viola zní pořád nádherně a poslední číslo bylo rozhodně vrcholem programu.“

Koncert k 130. výročí založení Českého spolku pro komorní hudbu připomněl, jak důležité místo má komorní hudba v dějinách českého interpretačního umění. A Talichovo kvarteto zahrálo důstojně dvě slavná díla české hudby a jedno méně hrané dílo ruské. V úvodu promluvil předseda rady Spolku Pavel Kysilka i generální ředitel České filharmonie David Mareček.

Koncert 10. října 1894 je událostí, která připomíná několik věcí. Byl to původně koncert na podporu činnosti Českého kvarteta, ze kterého se později stal spolek pro komorní hudbu celkově. Dál je zajímavé, že Spolek má vlastně delší historii než Česká filharmonie – to ale klame, protože pokusů založit stálý velký orchestr bylo několik i před rokem 1896. V programu byla zajímavě připomenuta i okolnost, že Václav Talich spolupracoval s Českým kvartetem a jako šéf České filharmonie Spolek podporoval. Společných nitek v dějinách orchestru a komorních souborů je opravdu velké množství. Dodejme, že činnost spolků byla s nástupem komunistického režimu zakázána a sloučení se státní Českou filharmonií byl vlastně jediný způsob, jak ho symbolicky zachránit. Ve výsledku to ale není tak špatné řešení, protože komorní hudba má důvod být součástí jedné z nejvýznamnějších hudebních institucí a sdílet nejdůležitější koncertní pódium.

Výroční koncert 14. října 2024 ve Dvořákově síni Rudolfina měl slavnostně poklidnou atmosféru. Talichovo kvarteto ho otevřelo ikonickým Smyčcovým kvartetem č. 1 e moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany. Bylo to provedení spíše meditativní než strhující a osudové. Měl jsem navíc dojem, že jednotlivé hlasy kvarteta se tolik nepojí dohromady v jeden homogenní organismus. Všichni hráli dobře, ale společná energie místy chyběla, nejvíc pravděpodobně v závěrečné větě. Talichovo kvarteto dnes tvoří tři velmi zkušení hráči, který byli dříve spojeni s jinými skvělými soubory. Zejména violoncellista Michal Kaňka byl dlouholetým členem Pražákova kvarteta a dnes je zároveň členem kvarteta Wihanova. Houslistu Jana Talicha dnes sledujeme více jako dirigenta, skvěle vedl Talichův komorní orchestr, a někdy jako sólového hráče, na Radima Sedmidubského vzpomínáme z vrcholné éry Škampova kvarteta. Věkový průměr směrem dolů zachraňoval Roman Patočka, jinak ovšem koncertní mistr FOKu a člen Eben tria. Z prvního čísla jsem měl dojem, že na společné koncertování v kvartetu už tolik času a sil nezbývá, i když před sebou máme čtyři úctyhodné hudebníky. Připomíná to nemilou okolnost, že být na plný úvazek jen ve smyčcovém kvartetu dnes může jenom několik souborů na světě. A symbolicky to evokuje osudy Českého kvarteta v období První republiky, kdy se těšilo vážnosti, ale všichni vzpomínali především na jejich dřívější koncerty a úspěchy.

V případě Smetany je srovnání s mnoha vrcholnými nahrávkami trochu nemilosrdné. Další dvě díla programu ovšem vyzněla o poznání lépe. Sergej Tanějev se ukázal jako zajímavý autor se smyslem pro melodii, krásným vedením hlasů a brilantně klasicizující závěrečnou větou. Zazněl pětivětý Smyčcový kvartet č. 1 b moll, místo v programu uvedeného kvartetu č. 2. Změnu programu ohlásil z pódia David Mareček hned na začátku. Je to skladba lehce impresionistická, zahloubaná, jemně lyrická – a zakončená živým finále. Po pauze přišel na pódium pátý a nejdůstojnější starší pán, vzácný host, violista Emersonova kvarteta Lawrence Dutton. Mimořádná osobnost ze souboru s největší možnou světovou kariérou, jakou může smyčcové kvarteto mít. Emerson String Quartet se loučil na závěrečném turné v loňském roce a zastavil se také v Praze, ale Duttonova viola zní pořád nádherně a poslední číslo bylo rozhodně vrcholem programu. Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 Antonína Dvořáka otevřela viola nádherným způsobem, zvuk byl po celou dobu zpěvný a elegantní, barvy nástrojů se přirozeně střídaly. Žádné prudké kontrasty, nýbrž vzájemné souznění a porozumění Dvořákovi. Půvabný byl i přídavek, úprava Dvořákovy písně Když mě stará matka, kde si každý mohl zahrát zpěvné sólo. 

Celkově to byl tak trochu koncert zasloužilých členů spolku pro jiné zasloužilé členy v publiku. Ale jak jsem psal v úvodu, ty zásluhy jsou značné a není důvod je zpochybňovat. A na dnešní špičkové, světové i české soubory na vrcholu slávy a sil je v sezóně Českého spolku pro komorní hudbu dost prostoru.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská