KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Tenký led písňové interpretace. S Kateřinou Kněžíkovou a Barbarou Willi english

„Tentokrát jsem u všech písní nenašel onen závan intimity a křehkosti, který by jim vtiskl nenapodobitelně poetickou atmosféru.“

„O tom, že není doprovod jako doprovod dokonale přesvědčila Barbara Maria Willi.“

„Rolečkův znamenitý přednes básní Françoise Villona, Jaroslava Vrchlického a Jiřího Ortena byl nečekaně krásným osvěžením matiné.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka pokračoval v neděli 23. června tradičním matiné, které bylo věnováno písním. O jejich interpretaci se postaraly dámy Kateřina Kněžíková a Barbara Maria Willi. Vítkovický zámek v Ostravě se ale rozezněl nejen písněmi, nýbrž také poezií, již přednesl ostravský herec Vít Roleček. 

Matiné je už léta jedním z nejoblíbenějších programových bodů Janáčkova festivalu. Koná se na Vítkovickém zámečku, který v Ostravě nechal ve čtyřicátých letech 19. století zbudovat majitel železáren Salomon Mayer Rothschild podle projektu stavitele Antona Krause. Sloužil původně jako sídlo ředitelů v prostředí industriálního komplexu. Oproti rozlehlým koncertním sálům nabízí empírová stavba návštěvníkovi bezprostřední kontakt s umělcem a čistou akustiku bez tříštivého dozvuku. Bohužel však není klimatizovaná, což komfortu příchozího nepřidává. 

Původně francouzské slovo matiné označuje kulturní a společenskou akci, jež probíhá dopoledne. Festival tuto tradici pochopitelně respektuje a jeho ředitel Jaromír Javůrek přesně v deset hodin přivítal do posledního místa zaplněný sál a na pódium pozval cembalistku Barbaru Mariu Willi. Jejich dialog se nesl v rozpustilém duchu, který oba svorně prokládali zajímavými informacemi o typech klávesových nástrojů. Willi se posluchačům uvedla jako bezprostřední a poutavá vypravěčka; přítomné auditorium humorně uvedla do tajů organologie, jak se nazývá nauka o hudebních nástrojích. Renomovaná umělkyně také elegantně nastínila hudební program matiné.

Tentokrát se noblesním interiérem Vítkovického zámečku rozezněla vedle hudby také poezie. Úvodní „výkop“ ale přece jen patřil skladateli. Čtyři písně Wolfganga Amadea Mozarta zazpívala sopranistka Kateřina Kněžíková, jež měla nelehký úkol: dramaturgie koncertu totiž svedla dohromady díla hned čtyř autorů. Kromě Mozarta, jehož tvorba je reprezentativním útvarem vídeňského klasicismu, šlo dále o Jana Václava Huga Voříška, Franze SchubertaRoberta Schumanna, tedy o autory, kteří už realizovali svá díla na pomezí hudebního romantismu nebo v jeho uměleckém epicentru.

Kateřina Kněžíková se písňové interpretaci věnuje od svého nástupu na profesionální uměleckou scénu a písně vedle operní praxe patří k opěrným bodům její profese. Proto se dalo předpokládat, že přední česká sopranistka má veškeré předpoklady k správnému, vytříbenému a stylovému ztvárnění všech písní. Dlužno dodat, že v programu byly zastoupeny různé formové typy písňového žánru: od variované strofické písně a balady až po prokomponované písně, v kterých má každá sloka svou autentickou náladu a zabarvení. 

Pojetí Kněžíkové mělo řadu příjemných atributů: Mohla se spolehnout na dobrou znělost a srozumitelnost svého projevu, uznání si zaslouží také její apartní výslovnost německého jazyka a brilantní intonace. V neposlední řadě je sopranistka také charismatickou pěvkyní, která dokáže zapůsobit kouzlem své osobnosti. Její vizuálně atraktivní podání bylo na první dojem okouzlující, přesto mně osobně k pocitu naprosté posluchačské spokojenosti něco málo chybělo. Jako bych tentokrát postrádal jemnou charakteristiku a vymodelovanou poetiku jednotlivých písní, jimž chyběla jemnější psychologická narace. Projevilo se to poněkud jednotvárným a monotónním výrazem a také stejnosměrnou dynamikou, která občas uvízla ve forte – místy mi chyběla tišší a klidnější poloha. Písňová interpretace předpokládá roli vypravěčky, jež dokáže příběh podat tak, aby byl pochopen byť jen prostřednictvím nápověd, jinotajů a symbolů. Tentokrát jsem u všech písní nenašel onen závan intimity a křehkosti, který by jim vtiskl nenapodobitelně poetickou atmosféru. Možná jsem ale hledal špatně nebo na nesprávných místech. 

O tom, že není doprovod jako doprovod dokonale přesvědčila Barbara Maria Willi. V jejím oduševnělém, muzikálně vitálním a stylově mnohotvárném pojetí se prostíralo všechno potřebné: procítěná a široce koncipovaná dynamická výstavba, racionální i empatická volba tempových prostředků a především obrovská muzikantská jiskra a technická vybroušenost. Interpretační koncepce Barbary Marii Willi našla v jednotlivých skladatelských poetikách to podstatné. Nezůstala nikdy na povrchu a vystihla přesně důležité aspekty, kterými se od sebe jednotlivé kompozice odlišují. Byla to oslava hudby a současně i poezie, jež prýštila ze strhujícího hudebního projevu famózní cembalistky. 

U poezie ještě chvíli zůstaneme. Říká se, že dáma má přednost, a doufám, že to v dobré společnosti pořád platí. Proto jsme ponechali na závěr herce Víta Rolečka, který se zhostil role recitátora. Rolečkův znamenitý přednes básní Françoise Villona, Jaroslava VrchlickéhoJiřího Ortena byl nečekaně krásným osvěžením dopoledního matiné. Aniž by překročil tenký led patosu, našel mladý ostravský herec vždy správné výrazové prvky a kontaktně zapojil do děje také publikum. Dokázal hravě odlišit, jakou deklamaci vyžaduje vzletný monolog a jakou hlubinná existenciální báseň o tragickém lidském osudu. Svědčilo o tom střídání mluvního tempa, modulace hlasu a dalších prostředků řeči. Vřelé přijetí básnických vstupů Rolečka bylo poznat na intenzitě potlesku, který předčil očekávání. 

Matiné Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se vydařilo a zároveň se povedlo dementovat jeden zakořeněný a možná trochu přežitý mýtus; totiž že na komorní koncerty nechodí tolik posluchačů jako na větší produkce. V poslední době jsem zažil hodně komorních koncertů a všechny provázela skvělá návštěvnost. Matiné s Barbarou Mariou Willi, Kateřinou Kněžíkovou a Vítem Rolečkem nebylo výjimkou, ale dokladem, že zmíněná křehkost a intimita písní má u publika trvalou oblibu a přízeň.

Foto: MHFLJ / Dalibor Válek

Milan Bátor

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 



Příspěvky od Milan Bátor



Více z této rubriky