„Trifonov tentokrát vystoupil v neobvyklém čase v jedenáct hodin dopoledne.“

„Tvorba velikého zvuku jej fyzicky neizoluje a vlastně nikdy nevede k nečisté hře.“

„Nedivil bych se, kdyby se jeho repertoár časem vydal i do ještě exotičtějších končin.“

Daniil Trifonov završil svoje intenzivní pražské působení sólovým recitálem 29. září ve Dvořákově síni Rudolfina. Jeho hra je i při první veřejné zkušenosti s novými díly profesionální a plna porozumění, ale umělecky už v minulosti předvedl zajímavější výkon.

Čtvrteční masterclass Daniila Trifonova na Hudební a taneční fakultě AMU byl pozoruhodným zážitkem k zamyšlení. Přestože večer před ním hrál v Rudolfinu poprvé v životě Dvořákův Klavírní koncert (a rovnou v přímém přenosu), hned dopoledne už intenzivně pracoval se třemi studenty. Jeho hudební vhled především do Chopinovy Balady As dur mi připadal velmi zralý a zajímavý. S každým studentem pracoval na celé skladbě a končilo se po poledni, skoro hodinu po předpokládaném konci události, načež ještě Trifonov usedl ke klavíru a zahrál třetí větu z Čajkovského sonáty. Opravdu podivuhodně veliký výdej energie na to, že večer měl podruhé hrát Dvořáka s Českou filharmonií a o pár dní později ho čekalo vůbec první uvedení nového recitálového programu. Přitom ještě na konci srpna hrával Beethovenův Hammerklavier a během září koncertoval s orchestry. Kdy to všechno vlastně stíhá studovat? A jakou metodou? Jak veliké pracovní nasazení dokáže člověk vydržet? Podobné otázky možná přišly na mysl i dalším přítomným…

Pokud se nepletu, sólový recitál hrál Trifonov v Praze jenom jednou, a to už před deseti lety. Tentokrát vystoupil v neobvyklém čase v jedenáct hodin dopoledne; formát „lunchtime“ koncertů je daleko běžnější třeba v Anglii nebo ve Španělsku. Vstupenek se prodalo hodně, ale soudě podle volných míst v sále bych se vsadil, že několik posluchačů si čas začátku muselo poplést.

Zatímco během zmíněného masterclassu bylo na všechno času dost, na pódiu Dvořákovy síně se Trifonov pohyboval strašně rychle, byl jako vyměněný, skoro jako kdyby měl naspěch. Při hře Čajkovského Sonáty cis moll, op. posth. 80 měl velmi aktivní tělo i obličej. O hlavní téma první věty důsledně pečoval jak časově, tak harmonicky, naivněji stylizované klavírní pasáže nenechával odkázané samy na sebe. Tělesné napětí využíval extrémně efektivně, tvorba velikého zvuku jej neizoluje a vlastně nikdy nevede k nečisté hře – to mu umožnilo sebevědomě vytvořit například náhlé a působivé výkřiky v začátku čtvrté věty. Nástroj mu zněl krásně v různých tónových polohách, kulatých, kousavých i vzdálených. Přestože klavírista hrál daleko věcněji, než jsem u něj zvyklý, a jeho provedení pro mě bylo spíše předmětem pozorování a analýzy, do této skladby toho vnesl mnoho dobrého. Asi ani neumí hrát fyzicky pasivně, bez pozornosti nebo hlubokého hudebního porozumění; jeho jednotlivé koncerty se od sebe navzájem liší, myslím, spíše v množství duševní energie, která je potřebná pro tvorbu něčeho opravdu mimořádného. 

Výběr pěti valčíků Fryderyka Chopina vyzněl v tomto provedení pestře a kontrastně. Jestliže první Valčík E dur, op. posth. měl salonní, povrchnější charakter, f moll, op. 70 č. 2 byl uchopen diskrétněji, úplně rozdílným tónem pod levým pedálem. Valčík e moll, op. posth. pak klavírista zahrál nezvykle dramaticky. Bylo zjevné, že skladby přednáší umělec vysoké úrovně, v jehož hraní vždy mnoho zůstane vlivem zkušeností a obrovské sady hudebních a manuálních schopností. Z obsahového hlediska jsem z nich však často vnímal cosi neúplného. Například valčíky As dur, op. 64: č. 3 a e moll, op. posth. hnal velkoryse vpřed a nedopřál jim prostor pro větší rafinovanost. V tom mi připomněl určitá vystoupení jiných geniálních klavíristů typu Johna Ogdona nebo Lazara Bermana, když zrovna neměli den. Také pak totiž mnohdy schovali určitou výrazovost za svými schopnostmi, například právě za obecností rychlých temp.

Publikum Trifonova už po první polovině koncertu s vděkem vytleskalo třikrát, což není obvyklé. K potlesku jsem se rád připojil, Trifonov je v hudebním světě koneckonců vzácným úkazem a fandím mu, ale zároveň jsem z tohoto koncertu měl méně jednoznačné pocity než většina ostatních posluchačů.

Druhá polovina měla původně začínat Barberovou sonátou, ale i tu před časem nahradila na webových stránkách Českého spolku pro komorní hudbu Mozartova Sonáta F dur, K. 332, kterou už Trifonov hrál v minulé sezoně. Ani na Mozarta však nakonec nedošlo, paní pořadatelka z pódia na poslední chvíli oznámila ještě jednu změnu programu za Mendelssohnovy Vážné variace (další skladba z minulé sezony). To je na jednu stranu pochopitelné a o to víc s přihlédnutím ke klavíristovým šíleným programovým nárokům pro následující měsíce. Kromě toho tento program uváděl vůbec poprvé. Na druhou stranu ve mně další změna skladby vzbudila i trochu neklidu a podezření, že pražský recitál pro Trifonova přece jenom není v rámci světových pódií úplnou prioritou. Současně je nutno přiznat, že kdyby člověk neznal dopředu tyto okolnosti ohledně programu, možná by ani nic nevytušil.

Ačkoliv zejména v poslední třetině Mendelssohnových variací mi chyběl Trifonovův typický přetlak nebo jakási naléhavá přidaná hodnota, technicky, koncepčně a zvukově byla skladba výborně zvládnutá. Nejvíc mě zaujal vztah fugatové desáté variace a zpěvné jedenácté, která zazněla v zajímavé barvě. Volba Mendelssohna měla další výhodu: s původním Mozartem už by program možná byl příliš dlouhý.

Závěrečnou skladbou druhé poloviny byla Pletňovova koncertní suita z Čajkovského Spící krasavice. Mezi výrazné prvky patřily neomezené technické možnosti (za zmínku stojí repetované tóny v části Vize prince Desiré) nebo symfonicky trojrozměrné zacházení se zvukem (třeba barevně odlišené textury v Tanci pážat). Ačkoliv klavírista někdy vypadal ve svém fyzickém úsilí až úporně, veliké souzvuky (například v Závěru) se mu ozývaly překvapivě snadno, průchodně, měly kam růst. 

Volba přídavků netradičně padla na neklasický repertoár – Vals de Santo Domingo od Bullumby Landestoye nebo I Cover the Waterfront podle Arta Tatuma, který byl ostatně asi nejzábavnější, s idiomaticky rychlými a lesklými běhy v pravé ruce. Napadlo mě, že je pravděpodobně schopný obsáhnout libovolný hudební styl, ať už je to Rameau, Schönberg, jazz, anebo videoherní hudba. Nedivil bych se, kdyby se jeho repertoár časem vydal i do ještě exotičtějších končin.

Foto: Jan Hromádko