Inscenace opery Rusalka od Antonína Dvořáka se 8. ledna podruhé vrátila v sérii čtyř představení do Vídeňské státní opery, v režii Sven-Erica Berchtolfa a se scénou Rolfa Glittenberga. V roce 2014 hudebně nastudoval operu Jiří Bělohlávek, při návratu v březnu 2024 stál u dirigentského pultu Tomáš Hanus, Princem byl Pavel Černoch a Cizí kněžnou Eliška Weissová. Letos při druhém návratu byl u dirigentského pultu další špičkový český dirigent Robert Jindra a Cizí kněžnou byla opět Eliška Weissová. Magnetem se tentokrát stal v roli Prince polský tenorista Piotr Beczała, Rusalkou mu byla australská sopranistka Nicole Car. Je to neklamné znamení, že ikonická česká opera s jímavou hudbou Antonína Dvořáka stále zasahuje lidská srdce, bez ohledu na jejich původ či kulturní zkušenost.

Operu Rusalka Antonína Dvořáka považujeme u nás za domácí zlato. Naopak v zahraničí si ji v poslední době přizpůsobovali bez obav, že to bude někomu vadit. Lyrickou pohádku severští a němečtí režiséři vnímají s krutým podtextem, nechápou ducha českých pohádek i českou povahu. Víme, že zlé mocnosti mají své slabé stránky, a proto je možné je přelstít humorem, a že Rusalka není bezmocnou obětí, ale je to aktivní, empatická bytost, vedená láskou, nikoliv osudem. Německý režisér Sven-Eric Bechtolf balancuje mezi křečovitým humorem a hororovou karikaturou, ze které se úpěnlivě snaží vymanit Rusalčina touha po čisté lásce. Autor scény Rolf Glittenberg zasadil příběh na dno jezera, připomínající obrovské akvárium s odumřelými kmeny stromů. Prostor jeviště je členěný horizontálně na dvě patra, každé má tři kóje, mezi kterými se postavy pohybují. Skleněná zadní stěna uprostřed nahoře odděluje svět lidí od říše pohádkových bytostí, které sledují lidi stejně, jako my pozorujeme ryby v akváriu. Kostýmy Marianne Glittenberg jsou nápadité a podtrhují charakter postav.

Režie je prošpikována množstvím gagů, které jsou někdy i vtipné, ale vévodí spíše lascivní scény působící nepatřičně. Rusalka se vlní jako ryba v době přerodu z víly v člověka a naopak, tatíček Vodník osahává poloobnažené víly nebo Rusalka leží břichem rozkročmo na kmeni stromu, uvědomujíc si touhu po sexu. Diváka nadzvedávají neočekávané akce, které lze sice rozumově rozklíčovat, ale již hůře citově přijmout. V orchestru rozjásaná a efektní polonéza se na jevišti nekoná – stojí tam pouze vyděšená a zavržená Rusalka, dokud nevtančí jeden komický taneční pár s cílem tvrdých sexuálních hrátek. Výborná choreografie Lukase Gaudernaka na jiskřivou hudbu v kombinaci sexuálního násilí má snad Rusalce ukázat živočišnou tvář reálného milostného života? Vodník se svým Běda, běda představuje spíše vypelichaného bonvivána v ošuntělém fraku, který se zmůže jen na neurotické škubání Rusalčiných svatebních šatů. Sbor Vídeňské státní opery pod vedením sbormistra Martina Schebesty si neužil ani ,Květiny bílé po cestě‘. Žánrový obrázek v kukátkové scéně ukázal černě oděné vesničanky devatenáctého století s věnečky bílých květů, jak unaveně a bez zájmu odzpívaly svůj výstup, byť ve skvělém podání.

Vrcholem zvrácenosti je však Ježibaba. Má vizáž a chování domovnice v černých šatech, s pláštěm z havraního peří a kulichem na hlavě. Z Rusalky si utahuje, když uřízne hlavu mrtvému havranovi. Horší je to s kuchtíkem, kterého skutečně podřízne. Užívá si to, chlemtá jeho krev rozlévající se po jevišti. Pokračují v tom i lesní žínky, které si krví mažou ruce se zpěvem ,mám, mám, bílé ručky mám‘. Trocha hororu nikomu neuškodí…? Zajímavý je nápad v posledním obraze, kdy Rusalka, již proměněná ve smrtící sílu, připoutává Prince černým dlouhým šálem ke kmeni stromu a ještě mu s ní zakryje obličej. Je v tom zánik, rozplynutí do nicoty, vyrovnání se s osudem. Ještě že Dvořák k tomu napsal ten krásný, všeobjímající symfonický závěr!

V tomto provedení exceluje v roli Prince polský tenorista Piotr Beczała. Je to reprezentativní muž v plné síle, jehož hlas ovládl jeviště a podmaňoval si publikum. Vyrovnaný hlas v celém rozsahu s lehkostí zdolával technické nástrahy partu, výšky zářily a střední poloha hladila sametovým tmavším témbrem v lyrických polohách, které výrazově prožil. A ta skvělá čeština! K tomu přidejme hereckou uvěřitelnost a je tu skutečně ,princ jako z pohádky‘. Piotr Beczała se pohybuje na světových operních scénách již dlouho a s léty získává větší charisma a zraje jako dobré víno.

Rusalkou mu byla australská sopranistka Nicol Car. Její hlas je pevný, plný a nosný, zejména ve vyšší poloze. Rusalku pojala od počátku jako heroinu, takže postava postrádala vývoj. Lyrické polohy byly málo nosné, ale dala postavě půvab a fyzickou křehkost. V závěrečném obrazu dojímala.

Středobodem opery je postava Vodníka, moudré prasíly, s partem pro hluboký bas. Proč byl obsazen do této postavy ruský barytonista Alexander Vinogradov, nebylo jasné. Světlejší baryton a témbr s ostrým přídechem nemohl dostát požadavku na všeobjímající zvuk hlubokého basu. Handicapem byl i jeho mladý věk, který ho nutil k energickým a rychlým reakcím, kterými přinesl do inscenace napětí, místo moudrého klidu. A jeho čeština měla až komicky působící ruský přízvuk.

Cizí kněžnou byla česká pěvkyně Eliška Weissová, která se do této inscenace vrátila již podruhé. I tentokrát pojala postavu jako dramatickou osudovou sílu, zasahující shůry jako deus ex machina. Naplnila ji mohutným volumenem hlasu, zářícího zejména ve vyšších polohách. Postavu Ježibaby si zahrála s chutí se zjevnou zvráceností mezzosopranistka Monika Bohinec (v původním uvedení zpívala Cizí kněžnu). Slovinská pěvkyně je živel, absurdní situace si užívala, a to i po stránce herecké. Její mohutný hlas se valil jako temná řeka a nedělala si starosti s intonací, či dokonce s výslovností.

Příjemně působila dvojice rolí Hajný s Kuchtíkem, tedy Kuchtičkou. Pár dostál plně poslání, oživit komikou chmurný příběh. Jusung Gabriel Park z Jižní Korey ho zpíval příjemným barytonem, s překvapivě dobrou češtinou a se smyslem pro komiku v kostýmu zápasníka. Isabel Signoret, ještě studentka univerzity v Michiganu, uplatnila zářivý lehký soprán a svěží herecký výkon. Trio žínek ve složení Anna Voshege, Anita Monserrat a Stephanie Maitland působilo poněkud strojeně, ale svěže, jen první žínka byla poněkud upozaděna ve zvuku. Lovcem byl Andrei Maximov, mladý ruský barytonista s příjemným měkkým témbrem a nosným zvukem hlasu.

Vrcholem vídeňské inscenace je ovšem hudební nastudování. Díky dirigentu Jiřímu Bělohlávkovi, který dal hudebnímu provedení základ, měl současný dirigent Robert Jindra (rozhovor čtěte ZDE) na čem stavět. A na svém debutu ve státní opeře si dal záležet – a předvedl vídeňskému obecenstvu Dvořákovu hudbu v tom nejlepším provedení. Neromantizoval, ale koloroval a akcentoval plasticitu a barevnost instrumentace i výsledný symfonický zvuk. Dával pozor, aby se orchestr neprosazoval na úkor pěvců, což byl nelehký úkol, neboť orchestřiště je zde tradičně posazené vysoko, proto aby byl zvuk orchestru co nejlepší. Tam, kde to partitura dovolila, vygradoval zvuk do plného dramatického vrcholu. Divadlo bylo plně vyprodané a publikum reagovalo nadšeným potleskem i voláním. Lze tedy předpokládat, že to nebyla poslední série a že se Rusalka zase brzy na jeviště Vídeňské státní opery vrátí.

***
Recenze je psána z představení 15. ledna. O návratu Rusalky na vídeňské pódium KlasikaPlus.cz informovala ZDE.

foto: WSO / Michael Poehn, faceook Roberta Jindry

Facebook X E-mail WhatsApp