„Anabel Montesinos patří k interpretům, kteří už svým příchodem na pódium vyvolají očekávání a vzbudí emoce.“

„Provází jí jakási elfská vznešenost, majestát a současně všudypřítomná radost.“

„Na to, jaké úspěchy má za sebou, vystupuje s kultivovanou skromností, která je důkazem naprosté oddanosti nástroji a hudbě.“

Jestliže některé nástroje byly dlouho doménou mužů, kytara jim může být inspirací. Už v první polovině 20. století se dokázaly prosadit znamenité kytaristky María Luisa Anido a Luise Walker, následovány nedostižnou Idou Presti a Renatou Tarragó. V druhé půli minulého století přišel doslova „boom“ interpretek, mezi dalšími vynikly i řecké, americké, íránské a čínské kytaristky. Španělsko jako pomyslná kolébka kytary se může pochlubit i v současnosti vynikajícími umělkyněmi jako jsou Margarita Escarpa, z mladší generace je to především Anabel Montesinos.

Současná „princezna“ španělské kytary Montesinos je mimořádný talent. V prestižní Mezinárodní kytarové soutěži Francisca Tárregy zvítězila v pouhých sedmnácti letech. Dalších deset prvních cen si odvezla z jiných významných soutěží. Montesinos hrála ve většině slavných sálů světa, spolupracovala s řadou prestižních orchestrů a vydala už několik sólových nahrávek, které dokumentují krásu, svěžest a virtuozitu její interpretace. Na svém nejnovějším albu s názvem Alma Llanera Montesinos hraje autory Latinské Ameriky a jejich kompozice přivezla také na mikulovský kytarový festival.

Kouzlo osobnosti je dar; buď je, nebo není. Anabel Montesinos patří k interpretům, kteří už svým příchodem na pódium vyvolají očekávání a vzbudí emoce. Provází jí jakási elfská vznešenost, majestát a současně všudypřítomná radost. Její slunečný úsměv a příjemné vystupování je neodmyslitelným přívlastkem celého koncertu.

Montesinos v první polovině večera představila slohově rozmanitý program, který sahal od hudebního baroka až po dvacáté století. Nejprve zaznělo Invierno porteño Ástora Piazzolly oproti avizovanému Preludiu D dur, BWV 1007 Johanna Sebastiana Bacha. Hudbu argentinského mistra formy Nuevo tango Montesinos zahrála s velkým emocionálním nábojem, byť některé pasáže jí ještě nevyšly podle očekávání. Naopak zcela nad očekávání byla od počátku její artikulace tónu a úhozová kultura, kterou kytaristka prezentovala v neobyčejně mnohotvárné témbrové škále. Bachovo Preludium Montesinos představila ve vlastní kultivované úpravě, jež zohlednila harmonické možnosti kytary v podobě přidaných basů.

Od „zakladatele“ klasické mexické hudby Manuela María Ponceho zahrála španělská diva Preludio en Mi, z epochálního díla paraguayského mistra Agustína Barriose představila precizně rytmizovanou Danzu Paraguayanu. První polovina koncertu vyvrcholila Introdukcí a variacemi na téma z Mozartovy Kouzelné flétny, op. 9 Fernanda Sora. V té už se Montesinos bez zjevného úsilí zabydlela a zahrála ji s fascinující vitalitou a tempovou brilancí. Během virtuózních variací si ohlídala srozumitelnost v bleskurychlých pasážích, kdežto eleganci, která je pro klasickou hudbu klíčová, si hlídat nemusela.

Druhou polovinu koncertu zastřešila hudba autorů Latinské Ameriky. Montesinos opět volila spíše kratší jednověté skladby, které ovšem spojila do pozoruhodných konsekvencí podle jejich stylových a výrazových vlastností a dispozic. Jednotlivá díla kytaristka hrála kontinuálně a téměř bez přerušení. Díky tomu docílila sevřenější dramaturgie, s níž kupříkladu propojila díla Antonia Laura, Benita Canónica a Pedra Elíase Gutiérreze do homogenního celku. Program, složený spíše z kratších kompozic, nezněl fragmentovaně; stmelila ho nejen žánrová, ale i tematická podobnost. Přitom je důležité zdůraznit, že nikdy nepůsobil monotónně. Montesinos ve druhé polovině koncertu našla ideální psychické rozpoložení a zahrála excelentně a koncentrovaně. S nádhernou muzikální výstavbou vehementně ukázala, jak členitá a bohatá je latinskoamerická hudba. Posluchači, ale i etablovaní kytaristé mohou říct, že tato dáma je ještě o krok dál než většina současných interpretů. Její hra přináší nové úchvatné momenty. Vždy zní důmyslně a překvapivě. Všímá si nových souvislostí a posouvá barevné i technické spektrum nástroje.

Důležitou součástí koncertu Anabel Montesinos je také slovo. Kytaristka svou dramaturgii vysvětlila v krátkých komentovaných vstupech a nakonec zahrála jeden přídavek: Asturias španělského národního skladatele Isaaca Albénize. V neuvěřitelném, ale přesto dostatečně členitém tempu úvodní tremolové části, s nesmlouvavě sochanou agogikou v následující orientálně zbarvené části.

Montenisos je první dámou současné klasické kytary. Její osobnostní charisma je očividné jako každodenní západ slunce. Nemusí se předvádět, ani přemáhat. Na to, jaké úspěchy má za sebou, vystupuje s kultivovanou skromností, která je důkazem naprosté oddanosti nástroji a hudbě. V akusticky báječném prostředí velkého zámeckého sálu mikulovského zámku byl její koncert z těch, na které se nezapomíná.

Foto: Kytarový festival Mikulov / Michal Křenek