„Popřát mu přišli i hostitelé.“

„Máximo Diego Pujol byl dokonce přítomen a interpretace jeho skladby Cable de tierra byla světovou premiérou.“

„Štěpán Rak si svoji porci slávy jaksepatří užil a projevil se jako výsostný a invenční umělec, s živelností, kterou by mu mohli závidět daleko mladší kolegové.“

Štěpán Rak je živou českou kytarovou legendou. Jeho činnost skladatelská, koncertní i pedagogická je naplněná elektrizující invencí. Na kytarovém festivalu v Brně, kde své jubileum oslavil koncertem 29. července v sále Nové radnice, uhranul svým projevem zcela zaplněný sál, který nešetřil ovacemi. Popřát mu přišli i hostitelé, ředitel festivalu Vladislav Bláha na kytaru a jeho manželka Tania Drobysh na mandolínu a domru. Vystoupili jako Duo brilante cordi s náročným programem, kde Rakovy skladby nechyběly. 

Duo brillante cordi je spojením klasické kytary Vladislava Bláhy a mandolíny Tanii Drobysh, která ji často zaměňuje za lidový nástroj domru, s jasnějším a intenzivnějším zvukem. Soubor v této kombinaci je českým unikátem a díky precizní souhře a nevšední barevnosti souzvuku procestovalo duo s velkým úspěchem téměř celý svět. Tento večer přineslo do dramaturgie koncertu nejprve skladby klasického repertoáru. Sonáta g moll Antonia Vivaldiho zde zazněla ve spojení mandolína a kytara a mandolína přirozeně vedla jiskřivou melodickou linku, zatímco kytara zvládala bezpečný a citlivý doprovod a zahušťování zvuku akordickým materiálem. Pomalé a zpěvné Andante, vesele běžící Allegro, zadumané Largo a v závěru energické a pevné Allegro. Následovala skladba Niccola Paganiniho Centone di sonate, n.1, která byla příležitostí pro mandolínu, aby se v Larghettu rozezpívala. Po odsazení následovala část Tempo di marcia, pevná a nekompromisně rytmická, kde dominovala kytara, a v závěru Rondoncino s lidovým nápěvem a s accelerandem do efektního rozloženého akordu. „V té době nebylo explicitně stanoveno, jaký nástroj má skladbu hrát. Bylo běžné, že housle zastoupila mandolína a klavír kytara. Proto nebylo nutné skladby nijak aranžovat,“ vysvětlil Vladislav Bláha. 

Další skladby byly již kytarových skladatelů. Tania Drobysh, původem z Běloruska, se vzdálila, aby vyměnila mandolínu za domru, lidový nástroj, používaný v Bělorusku i na Ukrajině, který je poněkud jasnější a nosnější než mandolína. Mezitím zahrál Vladislav Bláha sólově skladby oslavence Štěpána Raka. Byla to Chimérická předehra a Toccata. Jak už název naznačoval, šlo o skladby poněkud impresionistické, kde nechyběly disharmonické souzvuky a efekty melodické linky, podložené většinou ostinátním rytmem. 

Po návratu partnerky hrálo duo skladby kytarových klasiků, nejprve Ástora Piazzolly a jeho Café 1930, které zahájilo hlubokým kytarovým témbrem a rozloženými akordy, nad kterými naříkala expresivní melodií domra, naléhavě a vášnivě. Ve skladbě Night Club 1960 se nejprve v bezpečném rytmu nesla klidná melodie, poté vzrušená, ale brzy zase zklidněná do piana. Následovalo accelerando, které dospělo do virtuózního závěru. Kratší skladba Egberta Gismontiho Aqua y vinho přinesla nejprve klidný úvod a poté se nad kytarovým doprovodem chvěly v tremolu tóny domry, niterná piana přešla do vášnivého crescenda a zářivé výšky doprovázel rozvážný doprovod kytary.

Kytarista Máximo Diego Pujol byl dokonce přítomen koncertu a interpretace jeho skladby Cable de tierra byla světovou premiérou. Neobešlo se to bez jeho slovního úvodu, kdy se pokusil vysvětlit její ideu. Skutečně je myšlen elektrický kabel vedoucí přes celou délku dlouhého pobřeží Argentiny. „Je to kabel, který vede elektřinu do celé země a propojuje ji až do nejmenších vesniček. Jenže stejně tak propojuje všechny obyvatele Argentiny, vede ke všem lidem, které vzájemně spojuje,” vysvětoval autor svoji myšlenku. Skladba byla nabitá, stejně jako kabel, energií, která proudila celou skladbou. Nechyběly nostalgické úseky, ani sólové vstupy kytary, která pomalu vyprávěla o skladatelově zemi. Pak přešla do vedení pevná a jasná domra a společně oba nástroje přivedly skladbu do synchronizovaného závěru ve fortissimu. Nadšené přijetí od obecenstva potěšilo jak autora, tak oba interprety, kterým autor skladbu dedikoval.

Následovaly skladby anonyma, lidové písně, s názvem Dos aires norteňos, které upravil pro Duo brillante cordi Máximo Diego Pujol a které rovněž zazněly ve světové premiéře. Viva Jujuy, pocházející ze severu Argentiny, a druhá Humahuaqueňo z jižní části země, s výrazným radostným rytmem, s echy, kdy se domra i kytara vzájemně doplňovaly. Obě písně zněly rovněž ve světové premiéře a byly věnovány Duu brilante cordi. Poté ještě oba umělci zahráli přídavek, maďarský lidový tanec ze 17. století, ohnivý a virtuózní, ve kterém domra dominovala a provokovala vířivým tremolem a nadšené a poučené publikum nešetřilo ovacemi. 

Druhá polovina večera patřila oslavenci Štěpánu Rakovi. Zahájily oficiality, kdy byl umělec uveden do Síně slávy české kytary a dostalo se mu darů a blahopřání. To ho motivovalo, aby podal maximální výkon, který si navíc moderoval. Nejprve zahrál své skladby, na úvod Slavnostní fanfáry, kterým nechyběla hudební invence a hutnost harmonická, ale přece jen v podání kytary zněly fanfáry poněkud zvláštně. Následovalo Rondo pro Dona Quijota ze suity Znovu, kterou dedikoval svému dlouholetému a těžce nemocnému příteli Alfredu Strejčkovi. Nechyběly ohnivé španělské rytmy s akordickou smrští, v závěru přidal pískánou melodii. Píseň pro Panenku Marii přinesla procítěný výraz, podkreslený lehkými akordy. Následovala Romance Rhapsody, fantazie založená na tématu španělské Romance e moll. „Tu melodii všichni důvěrně známe. A protože učím své žáky také improvizaci, zadal jsem jim, aby ji variovali v různých tóninách. Moc se jim do toho nechtělo, tak jsem se toho nakonec ujal sám,” vysvětloval kytarista. „A rád bych tuto skladbu věnoval svému příteli Máximovi Diegovi Pujolovi,“ dodal ještě skladatel. Vzniklo z toho živelné, invenční muzicírování, kdy melodie putovala tóninami i proměnou rytmickou, ověnčená ozdobami, a sólista k tomu přidal i zpěv melodické linky. Vrchol ve fortissimu a poté návrat k měkké nostalgické melodii, kterou přebil vzápětí proudem rychlých efektních variací. 

Malou přestávku kytarista vyplnil vyprávěním o své kytaře, kterou vyrobil Václav Svoboda a neopomněl se pochlubit intarzií raka z perleti na jejích zádech. „Je to můj autogram…“ smál se kytarista. Kytara má intenzivní a nosný zvuk a dokáže vytvořit barevné akordické plochy a dynamické odstíny, od jemných pian až do vrcholných fortissim.

Další skladbou byla úprava hudby k filmu Vinnetou od Martina Böttchera, kterou vytvořil sám pro přítelkyni Lenku Jarošovou. Energický rytmus podpořil bušením na korpus v rytmu koní, známou melodii varioval a opět ji ke kytaře zpíval, a dočkal se i podpory zpěvu z publika, které svým živelným projevem strhával. 

Následovala vlastní tvorba, nejprve Vzpomínka na Prahu, kterou jak tvrdil, chtěl dosáhnout propojení Brna s Prahou, neboť je na text básně Vítězslava Nezvala. Nostalgickou melodii opět zpíval, byl to v podstatě šanson, který i interpreta donutil k dojetí. Závěr tvořila mistrovská parafráze na Smetanovu Vltavu. Kytarista zde prokazoval, že je syntetickým umělcem se silným emotivním nábojem a expresivní fazónou. Další skladbou Štěpána Raka byl Rumunský tanec Hora, který zahrál v duu spolu s Vladislavem Bláhou. Nejprve oba hráli jen prsty levé ruky, postupně rytmus nabýval na razanci a narůstala dynamika; oba umělci se podněcovali a soupeřili ke stále vyššímu výkonu. Publikum přijalo tento „souboj Titánů“ s nadšením a ovacemi. 

Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat a zazněly variace na melodii z filmu Tenkrátna Západě, jeho hudbu složil italský skladatel Ennio Morricone. Ani zde nechyběl zpěv a ani zde nechybělo dojetí. Štěpán Rak si svoji porci slávy jaksepatří užil a projevil se jako výsostný a invenční umělec, s živelností, kterou by mu mohli závidět daleko mladší kolegové. Ovace nebraly konce a gratulace oslavenci poté pokračovaly dlouho do noci.

Foto/zdroj Mezinárodní kytarový festival

Facebook X E-mail WhatsApp