„Pocit, že hraje umělec z jiné doby, však zůstává.“

„Světla v sále jsou ztlumena. Sokolovova hra ale celý prostor nesmírně prosvětluje.“

„Impromptus Franze Schuberta byly potom okouzlujícím momentem hudební čistoty a tisíců emocí zároveň.“

Klavírní festival Rudolfa Firkušného nabídl po třech letech recitál Grigorije Sokolova. V Praze ho, stejně jako kdekoliv jinde, doprovází aura mystiky a jedinečnosti. Oblíbený umělec představil Beethovena a Schuberta a nutno dodat, že to byl koncert jako z jiného světa. 

Sokolovovy koncerty jsou neopakovatelné. Shoduje se na tom kritika i samotní posluchači. Zároveň jsou ale složitě popsatelné pro svoje neobvyklé klima a Sokolovovu bezprostřednost. Umělec přichází na pódium o pár minut později, než je ohlášený začátek, s potemnělým světly v sále a kamenným výrazem ve tváří. Ten značí snad jen to, že je Sokolov v tuto chvíli ve svém světě a vše okolo mu překáží. Možná takhle vypadá absolutní interpretace okleštěná od všeho nepotřebného? Nebo je to možná jen rutina stárnoucího umělce, který se dávno ocitá v úplně jiné době, než ze které pochází? Když Sokolov začne hrát, jakákoliv pochybnost mizí. Vytrácí se a v tu chvíli přichází výsostná hudba plná světla, vystavěna na jednotlivých tónech, měkké, až extrémně měkké hře, do které se Sokolov zcela ponořuje. Pocit, že hraje umělec z jiné doby, však zůstává.

V některých chvílích dochází až ke zvukově sterilním momentům. Pro mladšího posluchač, který na internetu žasne nad technikou a efektností Yuji Wang, je to zcela jiný svět. Není lepší nebo horší, ale jiný. Sokolov nevytváří nadměrný patos okolo interpretovaných skladeb, ale vytváří zážitek z bezprostřední chvíle, kterou narušuje jen občasnými hlasitými povzdechy. Soustředí se pouze na podstatu hudby, na cíl výpovědi. I způsob, jakým Sokolov volí program, dovoluje recenzentovi myslet si, že pianistova potřeba položit se do interpretované hudby je opravdu vysoká. Během turné program nestřídá, ale publiku v každém místě předkládá stejnou hudbu, citlivě a logicky zvolenou. Člověk si až říká – podle toho, jak něj Sokolov reálně působí – co si asi myslí o tom, když recenzent polemizuje nad každou maličkostí jeho interpretace a smyslu hry. Pravděpodobně nic, je mu to jedno, možná je to další patos, který ho odvádí od potřeby vnímat hudbu v absolutním kontextu. Doufejme, že to tak je, protože pokud by Sokolov vnímal hudbu opravdu jen jako rutinu, bylo by to velké zklamání.  

Podle přání klavíristy jsou světla v sále oproti jindy více ztlumena. Sokolovova hra ale celý prostor nesmírně prosvětluje. Tím, jak jednotlivý tón, jednotlivý úhoz vykresluje a odděluje, jak pracuje s dynamikou a agogikou. Je to zvláštní kombinace transparence a tajemna zároveň. Hra je více méně jasná a ubíhá tempově logicky, ale co je za tím? Jak již bylo naznačeno, v programu předložil Sokolov povedený výběr skladeb. Nejprve mladistvého Ludwiga van Beethovena a jeho Třetí sonátu C dur op. 2/3, následovanou pozdějšími „maličkostmi“ – Jedenácti bagatelami op. 119.; po pauze zakončil skladbou Franze Schuberta – byly to Čtyři impromptus D 935. Sokolovův Beethoven byl nesmírně virtuózní, možná zároveň v jistém smyslu uzavřený. A další paradox, zcela a plně usazený zvuk osciloval mezi dokonalostí a rutinou.

Byl to jen chvilkový názor, protože vzpomínku na hudbu moduluje Sokolov v posluchači svojí interpretační komplexností. A to je jedinečnost celého jeho umění. Impromptus Franze Schuberta byly potom takovým okouzlujícím momentem hudební čistoty a tisíců emocí zároveň. Především Allegro moderato a jeho lehká a oproštěná povaha, žadonící allegretto, důrazné andante nebo přesně strukturované, vykreslené a dynamické allegro scherzando. Ke všemu tomu Sokolov nepotřeboval nic víc, než dvě ruce a klavír. Jeho koncert nelze naplno hodnotit, snad nad ním jen polemizovat. Je potřeba jej zažít a pochopit v té vzácné chvíli, co by mohla být absolutní hudba. Včetně několika (šesti) přídavků a provolávání posluchačů ve stoje.

Foto: Petra Hajská 

Přídavky:

F. Schubert – Impromptu op. 90, č. 4

Jean-Philippe Rameau – Les Sauvages

F. Schubert – Ungarische Melodie D 817

Jean-Philippe Rameau – Le rappel des Oiseaux

A. Skrjabin  – Preludium op. 11, č. 4

C. Debussy – Préludes – č. 6 z první knihy