„Koncert i s přednáškou trval celé čtyři hodiny.“

„Za přímo esenciální příklad Glassova minimalismu lze označit skladbu Two Pages.“

„Druhá polovina večera patřila přítomnému českému skladateli Petru Kotíkovi.“

Dvěma podtituly – Americká hudba extrémních rozměrů a 50 let v New Yorku – lze ve stručnosti přiblížit obsah mimořádného koncertu cyklu soudobé hudby „S“ orchestru Prague Philharmonia, který se uskutečnil 28. ledna. Dramaturgyně a moderátorka Hana Dohnálková na něj zařadila skladby dvou autorů, Philipa Glasse a Petra Kotíka. Oba jsou typičtí představitelé novodobých kompozičních směrů a podstatnou část umělecké kariéry spojili s metropolí východního pobřeží Spojených států amerických. Patrně je to rozlehlost města, co se nejvýrazněji „promítá“ do jejich hudebního myšlení. V průběhu večera jsme vyslechli sice jen šest skladeb, koncert i s poutavou přednáškou však trval celé čtyři hodiny.

Tvorbu amerického skladatele Philipa Glasse (*1937) lze nejvýstižněji charakterizovat jako hudbu repetitivní. Značný vliv na jeho tvůrčí vývoj měly zejména konzultace u věhlasné pařížské hudební pedagožky Nadii Boulanger a u Raviho Shankara. Je to patrně tento indický sitarista, kdo autora inspiroval k dlouhým, až monotónním hudebním plochám, o nichž se domníval, že mohou vézt k hluboké kontemplaci. 

Vyslechli jsme tři Glassovy kompozice ze šedesátých let minulého století, tj. z doby nastupujícího postwebernismu. Ve skladbě Piece in the Shape of a Square pro dvě flétny (1967) autor pracuje s krátkými, převážně na diatonice postavenými motivky, rozvrženými do dvou instrumentálních, vzájemně se prolínajících a doplňujících partů. Hráči (skvělí Eliška Bošková a Daniel Havel) je četli z pultů rozestavených do dvou soustředných kružnic. Tak, jak kolem nich po kruhové dráze postupovali proti sobě od jednoho pultíku k druhému, bylo možné průběžně usuzovat na zbývající délku produkce.

O rok starší je Glassův Smyčcový kvartet č. 1 (1966). Je rovněž repetitivní, tedy minimalistický. V neustále plném zvuku v něm skladatel systematicky rozvíjí sérii horizontálně strukturovaných nápadů. Délku každého autor koriguje odhadem jejich strukturální setrvačnosti. S téměř stoickým klidem a s oddaností svému poslání skladbu na svrchovaně profesionální úrovni provedlo smyčcové kvarteto ve složení Barbora Kolářová a Kateřina Krejčová (housle), Michal Sedláček (viola) a Balázs Adorján (violoncello).

Za přímo esenciální příklad Glassova minimalismu lze však označit až třetí, poslední skladbu před přestávkou, má název Two Pages (1968). Přednesli ji dva pianisté, Kamil El-Ahmadieh a Miroslav Beinhauer, jeden hrající na křídlo, druhý na keyboard. Jejich party jsou totožné, ukotveny v mollové tonalitě, kdy neustále slyšíme variovaný rozložený kvartsextakord, postavený na tónu malém „g“. Nabízí se zde otázka, proč bylo k provedení této skladby zapotřebí dvou hráčů a dvou klávesových nástrojů, když by stačilo barevně a dynamicky nastavit jen jeden z nich tedy keyboard a na něm pak zvolit vhodnou témbrovou a artikulační charakteristiku. Oba hráči hráli po celou dobu pouze jednou, pravou rukou. Monotónnost motoricky se odvíjejících osmin takto vytvořeného zdvojeného jednohlasu je ve skladbě ozvláštněna nepravidelnou akcentací metrorytmického schématu. Náročnost nejen interpretace, ale i percepce tohoto typu hudby spočívá v trpělivosti a naprostém soustředění se na proměňující se melodické detaily.

Druhá polovina večera patřila přítomnému českému skladateli Petru Kotíkovi (*1942), který svoji dlouhou a úspěšnou uměleckou kariéru rozprostřel do dvou míst, do New Yorku, kam odjel v roce 1962 na studijní pobyt, a do své domoviny, do níž se, zejména do Ostravy, nyní rád vrací.

Sugestivní promluvou v rámci dialogu s Hanou Dohnálkovou, moderátorkou večera, nejprve v úvodu doprovodil provedení skladeb Philipa Glasse, svého newyorského kolegy a přítele. Teprve potom se věnoval komentování vlastní tvorby. Mluvil pomalu, rozvážně, s odmlkami, takže mnohé z jeho myšlenek bylo třeba si domýšlet. S úctou vzpomínal na svoje umělecké začátky, zejména na pražské konzervatorní flétnové lekce u profesora Čecha. Připomenul rovněž svoji osobní roli při založení souboru Musica viva pragensis v 60. letech minulého století. Setkával se v něm s podobně smýšlejícími pražskými osobnostmi Nové hudby, jakými byli Jan Rychlík, Vladimír Šrámek, Marek Kopelent, Rudolf Komorous, Eduard Herzog a Vladimír Lébl. Neopomenul se zmínit ani o svých dalších studiích hudební teorie, kterými prošel ve Vídni, připojil vysvětlení, jak se dostal do Spojených států amerických. Svůj výklad obohatil i o pokusy zařadit svoji specifickou poetiku do kontextů vývoje evropského hudebního myšlení. 

Následovaly ukázky současné Kotíkovy tvorby, všechno to byly české premiéry. Nejprve jsme vyslechli skladbu Existence vzdálenosti, což je předehra k opeře Master Pieces (2014–2018). Na jejím provedení se podílela pětice hudebníků – Barbora Kolářová (housle), Michal Sedláček (viola), Andrej Gál (violoncello), Ladislav Kozderka (trubka), Štěpán Hon (bicí nástroje). Jedná se převážně o aditivní sled sólových výstupů či duet, hudbu ve své podstatě statickou, nicméně i tak plnou lyrismu a melancholie.

Skladbu Ariane (2001/2024) pro violoncello a klavír přednesli Andrej Gál a Miroslav Beinhauer. Její úvod je tvořen dlouhou pasáží klavíru, jednoduchým, až prostým diatonickým dvojhlasem, sporadicky oživovaným eruptivními vstupy violoncella. Převažuje volná atonalita s náznaky novoromantismu. V cellovém partu jsou časté kvintové souzvuky prázdných strun. Nástroje jsou většinou vedeny samostatně, nechybí však ani unisonová hra. Skladba je neúměrně dlouhá, má až indické rozměry, končí nenadálým, ničím nepřipraveným závěrem. 

Závěr koncertu patřil té úplně nejrozsáhlejší skladbě, nese název Many Many Women Plus (1971–1978/2025). Jedná se o alternativní kompozici, kdy neexistuje partitura. K dispozici jsou jen autonomní, převážně po dvojicích sdružené hlasy. Na realizaci díla se mohli podílet všichni instrumentalisté, se svojí flétnou se připojil i sám skladatel. Přibyly dva ženské vokální party, které přednesly sopranistky Elmaz Mrkvičková a Irena Troupová. Zatímco instrumentalisté po celou dobu nabízeli jen stereotypní, ve své podstatě neinvenčí, až marnotratně se vyvíjející diatonické předivo, vokalistky do tohoto podkladu formou zpěvu na jednom tónu vnášely naléhavá, až expresivní sdělení v anglickém jazyce. Skladba má podle informace autora stopáž šest hodin, my jsme ji však vyslechli jen ve značně zkrácené podobě; i tak produkce trvala velice dlouho. Bylo to patrné na soustředěnosti publika. Po celou dobu večera se chovalo velmi disciplinovaně, ke konci však mnozí již nevydrželi a začali předčasně odcházet do šaten. 

V úvodu jsem se zmínil o tom, že oba autoři byli ve své době výraznými exponenty Nové hudby, která sebejistě naznačovala vývojovou cestu vpřed. Jaký je však nyní odkaz toho padesát let starého dědictví a co o něm lze usoudit na základě nynější prezentace? Nepochybně jsme svědky výrazného odklonu od klasickoromantických forem, ač se na ně protagonisté často odvolávají, negace nejen tonálně harmonického, ale i striktně atonálního myšlení, preference nehierarchických, horizontálních, převážně dvojhlasých tónových struktur, zejména pak rozsáhlých ploch. Byl to posluchačsky náročný, v mnohém však nicméně velmi poučný večer. Díky za něj.

A ještě jedna poznámka na závěr. Nebylo možné přehlédnout oddaný, kvalitní, soustředěný, vysoce profesionální výkon všech účinkujících. Je hodné chvály, že se o těchto mladých umělcích pořadatelé podrobně zmínili v přílohovém letáku programové brožurky.

Foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna