„Svým způsobem šlo o událost v kontextu běžného koncertního dění výjimečnou, a to jak hudební, tak literárně-poetickou i společenskou.“

„Protagonistkou večera byla sopranistka Tamara Morozová, interpretka věnující se jak hudebně-dramatickému, tak koncertantnímu a písňovému oboru. Cyklus provedla v nepřetržitém sledu a s plným nasazením.“

„Rilkeho i Hindemithův ideál symbolistně-expresivní spirituality provázený hledáním smyslu života, lásky i smrti se provedením Života Mariina dočkal ideálního vyznění.“

V pestré nabídce kulturních událostí letošního parného léta zaujal zvláštní místo koncert pořádaný spolkem Lieder Society 15. srpna v Českém muzeu hudby na Malé Straně v Praze v budově někdejšího dominikánského kláštera. Měl na programu jediné dílo, cyklus písní Das Marienleben (Život Mariin) význačného německého skladatele minulého století Paula Hindemitha. Svým způsobem šlo o událost v kontextu běžného koncertního dění výjimečnou, a to jak hudební, tak literárně-poetickou i společenskou. Tím spíše, že středem dramaturgické pozornosti se stala písňová tvorba, vzácný útvar, který se na programech koncertů vyskytuje ojediněle, příležitostně. Přitom jde o nepřehlédnutelný žánr, který si „nevyzkouší“ jen málokterý skladatel.

Umělá píseň skrývá a už od dob romantismu neúnavně sleduje výsostně subjektivní pocity zejména hudebním vyjádřením mnoha autorů. Ti je vložili buď do svých tvůrčích začátků, někdy naopak testamentů, anebo se jimi projevili či projevovali v proudu svého celoživotního uměleckého úsilí. To je případ cyklu patnácti písní Paula Hindemitha (1895–1963) zkomponovaných na texty stejnojmenné sbírky Das Marienleben (Život Mariin) Rainera Marii Rilkeho (1875–1926), náležejícího k širšímu okruhu německy píšících pražských literátů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Hindemith byl cele zasažen Rilkeho symbolistně-spirituální lyrikou (básnická sbírka pochází z roku 1912) a počínaje červnem 1922 celý jeden rok věnoval jejímu zhudebnění, jež stylově osciluje mezi expresionismem, neobarokem a posléze pro něho charakteristickou Novou věcností. Vznikl tak skutečný, nadčasový klenot písňové kultury, jehož si sám autor mimořádně cenil. Natolik, že se rozhodl původní verzi díla dokončenou a premiérovanou 1923 přepracovat, aby tak později, roku 1936 vznikla nová verze, jejíž premiéra se uskutečnila až roku 1948.

Pojednávané pražské uvedení – „ostatně poprvé za velmi dlouhou dobu“ v kontextu celého Česka, jak připomenul text programového letáku – sáhlo po původní verzi z roku 1923. Výjimečnost celé akce dokládá okolnost, že se uskutečnila na svátek Nanebevzetí Panny Marie, a navíc k poctě 100. výročí premiéry původního díla. Poslech cyklu realizovaného v německém jazyce usnadnilo tištěné srovnání německého originálu s českým překladem, jehož autorem je Mons. Josef Hrdlička (*1942), emeritní katolický pomocný biskup olomoucký, jehož přítomnost spolu s uvedením koncertu celou událost patřičně zvýznamnila.

Protagonistkou večera byla sopranistka Tamara Morozová, interpretka věnující se jak hudebně-dramatickému, tak koncertantnímu a písňovému oboru. Cyklus provedla v nepřetržitém sledu a s plným nasazením. Hindemithova vokální stylizace je neobyčejně mnohotvárná a pečlivě střeží záměrně stanovenou linii – totiž nebýt hudebně ilustrativním zpodobením textu. Jistě, základním topoi hudebního pojednání obsahových tendencí textu se vyhnout nelze, ale Hindemith je využívá nanejvýše obezřetně a maximálně s nimi šetří. V naprostém souladu s tím postupuje Tamara Morozová, zejména co se dynamické amplitudy týče. Fráze jsou dány dynamicky jemným vlněním, často se stává, že i dramatické melodické vrcholy jsou překvapivě ponořeny do ticha a náročných výšek dosahuje nenucenou lehkostí, diametrálně vzdálenou opernímu forzírování. Dvorana Českého muzea hudby je mj. charakteristická úskalím echa a tím pádem i určitého tříštění zvuku, zejména jde-li o projev vokální, avšak nic z toho tentokrát neohrozilo vyváženou symbiózu pěvecké linky s klavírem.

Dikce sopranistky byla nadmíru pečlivá, přitom prostá, vibrato nanejvýše úsporné. Avšak tam, kde je třeba, dovede s plnou razancí užít pečlivě střežený účinek vokálně vysoce exponované, přímo dramatické promluvy. Taková místa se nacházejí na rozsahem nevelkých úsecích v rámci jednotlivých dílčích celků (a to ještě jen některých z nich), není jich mnoho, avšak jsou vysoce účinná. Intonace i rytmická orientace pěvkyně je pevně ukotvená a poskytuje pocit bezpečné jistoty, navíc beze stopy jakéhokoli náznaku únavy v průběhu jeden a půl hodinového celku. Vokální linie je dominantním a jednotícím činitelem – tak to vyplývá nejen z jejího podání, ale i z celkového charakteru struktury díla.

Naproti tomu klavír, jenž je tu „hudbou o sobě“, občas mívá tendenci k odstředivým výchylkám co do komplikovanějšího kompozičního strukturování, takže si lze klást otázku, zda přece jen nedochází k přesahu žánrové kompetence. Ovšem v nanejvýše porozumivé, více než ohleduplné, a přitom samostatně tvořivé spolupráci s Tamarou Morozovou se klavíristovi Filipu Martinkovi dařilo vytvářet i v tomto ohledu proporčně vnitřně vyvážený celek, poutavý po celou dobu trvání. Nasazení a elán obou interpretů se ústrojně přenesl do intenzivního a vřele aplaudovaného posluchačského zážitku, jenž oprávněně volá po fixaci adekvátně kvalitní nahrávkou.

Když už je dotčen moment recepce, pak ke sledování toho bylo opravdu hodně. K dispozici byl programový leták s fundovaným komentářem, a navíc vybavený kompletním textem všech patnácti písní jak německého originálu, tak českého překladu. Nadto provedení díla bylo po celou dobu sledováno paralelní projekcí překladu Josefa Hrdličky. A k dovršení toho všeho syntézu poetického a hudebního tvaru v průběhu kompletního časového úseku ztvárnila scénickým tancem sólistka Národního divadla Klára Jelínková s využitím podstatně většího prostoru, než jaký poskytuje výměra pódia. I v tomto ohledu byl publiku nabídnut skutečný a ke všemu „živý skvost“ v podobě principu antické lyriky, která zdaleka nebývala jen recitovaná, ale i zpívaná a nezřídka dramaticky dotvářená.

K takové a pojednávaným koncertem důsledně dovršené dramaturgické rozvaze nemůže dojít ojedinělou náhodou. Naopak, za tím vším, o čem byla řeč, stojí cílevědomá snaha spolku Lieder Society, založeného v roce 2021 s cílem všestranně koncentrované a nanejvýše kvalifikované snahy o povznesení odkazu hodnotné písňové kultury v národním i mezinárodním kontextu. V pořadí již pátý koncert spolku, jehož jsme byli svědky, je toho spolehlivou zárukou. Rilkeho i Hindemithův ideál symbolistně-expresivní spirituality provázený hledáním smyslu života, lásky i smrti se provedením Života Mariina dočkal ideálního vyznění.

Foto: Barka Fabiánová