Symfonický orchestr Českého rozhlasu provedl s dirigentem Tomášem Hanusem Symfonii č. 2 Gustava Mahlera zvanou „Vzkříšení“. Je to slavná a efektní kompozice skladatelova mládí a pro rozhlasový orchestr odvážné dramaturgické vykročení. Dirigent vedl provedení spolehlivě a v jasném tempovém plánu, o vrchol se postaral Český filharmonický sbor Brno i obě sólistky.

Mahlerova Druhá je skladba, která půdorysem připomíná Beethovenovu Devátou, ale nemá její koncentrovanost. Začala vznikat společně s první symfonií, když autorovi ještě nebylo třicet a první věta je efektně tragická smuteční slavnost… pak jsou dvě věty odlehčenější, druhá ländlerová, třetí vtipně ironická. A pak se začne zpívat a přichází mystika. Mahler předepisuje, že po první větě se má zařadit pětiminutová pauza, což dirigent podtrhl tím, že manažera orchestru před provedením vyslal ohlásit, že pauza bude a je dobré zachovat ticho. Sám dirigent ale nakonec „přestávečku“ po první větě mírně zkrátil, možná s ohledem na rozhlasový přenos.

Už první věta začala dramatickým nástupem a výbornou prací s pauzami a gradací. Velmi dobré bylo, že dirigent nezvolil maximálně emotivní pojetí od prvního taktu, ale mohl energii postupně přidávat. Kromě několika drobných chyb v hornách obstála žesťová skupina znamenitě a celkový dojem zůstal velmi silný. Smyčce držely pevně pohromadě a tempový plán byl velmi zřetelný. Obě další věty vznikly s jistým časovým odstupem na známém mahlerovském odpočinkovém místě na břehu jezera Attersee. Tam je dodnes malý domek s klavírem jako muzeum obklopené kempem s karavany pro ty, kteří se ve slavné dovolenkové destinaci rekreují dnes. U druhé věty se dal ocenit líbezný, lehce vídeňský styl a ve třetí větě vtip a (sebe)ironický nadhled, což je Mahlerova zajímavá výrazová poloha. Drobnější sóla dřevěných nástrojů vycházela dobře. Tak, jak dovede být autor extrémní v tragičnosti, dovede si ze sebe udělat legraci po vzoru židovských anekdot. Už ve čtvrté větě Prasvětlo se podařilo nastolit kus mystické atmosféry, dechy ustály nižší dynamiku a sólo koncertního mistra vyšlo krásně. Václava Krejčí Housková udržela vyrovnanou barvu, na hlas netlačila a dobře zvolené pomalejší tempo ji v tom jen podpořilo.

Nikdy se nemohu zbavit dojmu, že orchestrální úvod závěrečné věty je trochu dlouhý – připadá mi nejvíc poslepovaný a je v něm několik nových začátků a konců. Mám tu dojem jisté mladistvé mnohomluvnosti a myslím na skladatele, kterému bylo teprve lehce přes třicet a svou koncepci hledal za pochodu. Na druhou stranu tu je mnoho barvitých a zajímavých míst, mnohá jsou doslova operní, což skvělému opernímu dirigentovi Hanusovi vyhovuje. Nebál se být místy až trochu exaltovaný a hodně kontrastní. Dokázal z orchestru dostat momenty ztišení i zjasnění – a hlavně, velmi dobře vyšel zvukový efekt, kdy část žesťové sekce stála na chodbě a staral se o ni dirigent Chuhei Iwasaki. Žesťům bylo potřeba hodně držet palce, ale žádný velký karambol se nestal. Krásné bylo flétnové sólo spolu se vzdálenými lesními rohy a několik dalších míst. 

Český filharmonický sbor Brno pak nastoupil v maximálním pianissimu a jeho kultivovaný tón a absolutně čistý zvuk přinesl do koncertu ještě jiný rozměr. Vedle ztišení zvolil dirigent i napínavé zpomalení, do kterého vstoupila Kateřina Kněžíková svým lyrickým sopránem. Také ona udržela příjemnou barvu a zpívala měkce i při lehkém vibratu. Sbor pak pokračoval v mystické náladě a korunoval provedení výkonem, který měl světové parametry. Jen jsem litoval trochu neosobní akustiky Smetanovy síně.

Dirigent Tomáš Hanus, známý svou přímočarostí a velkou osobní opravdovostí, zvládl s orchestrem v nemilosrdném zkouškovém režimu rozhlasového Studia 1 další náročný projekt. Ne nesouměřitelný s nedávnou Beethovenovou Devátou nebo programem straussovským. Z žáků Jiřího Bělohlávka o něm slýcháme méně, i proto, že si nepěstuje žádné placené PR – a nepotřebuje být nejzaměstnanějším umělcem planety, má velkou rodinu, které se chce věnovat, a dovede odmítnout i lákavější pozvání než od SOČRu. O to lepší bylo ho znovu slyšet v Praze a čeští pořadatelé by se měli dále snažit, aby se doma objevoval častěji. Vzpomínal jsem také na to, jak svého času vedení SOČRu přemluvilo Jiřího Bělohlávka, aby s orchestrem nastudoval Mahlerovu Devátou. Bylo to působivé, ale na řadě míst na hraně možností. Stejně jako dnes jsem si říkal, že když se chce orchestr v těchto velkých a náročných partiturách dále rozvíjet, měl by vzácný hostující dirigent dostat ještě delší a zcela nadstandardní zkouškový čas, abych mohl mít dojem, že si všichni hudebníci dovedou koncert opravdu užít. Ale nevím, jestli se v současném provozu tohle dá zařídit. Abonenti rozhlasových symfoniků v každém případě měli možnost slyšet dílo, které znají jen abonenti České filharmonie, a těšíme se na další podobné projekty.   

Foto: Matěj Komár

Facebook X E-mail WhatsApp