KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vzrušující zakončení soutěže Concertino Praga english

„Ildikó Rozsonits je zvyklá na první místa.“

„Ryan byl skoro na všech soutěžích, jichž se zúčastnil nejmladším účastníkem. A skoro ve všech zvítězil.“

„Jan Schulmeister si svým provedením získal publikum, které mu udělilo svou cenu.“

Soutěž Concertino Praga ukončila v sobotu 18. září svůj pětapadesátý ročník. Od loňského roku je tato soutěž, založená Československým rozhlasem, spojena s Akademií klasické hudby, která zároveň pořádá mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. To umožnilo i novou podobu finálového kola. Od roku 2020 se o vítězi rozhoduje v rámci veřejného vystoupení na Dvořákově Praze nejen před porotou, ale i před diváky, navíc v Dvořákově síni Rudolfina.

Když skladatel Viktor Kalabis, cembalistka Zuzana Růžičková a redaktorka hudebního vysílání redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu Helena Karásková přišli s nápadem uspořádat soutěž pro mladé talenty klasické hudby, zdaleka netušili, v co se jejich nápad vyvine. Hned od počátku se soutěž odlišovala od řady jiných soutěží. Především byla mezinárodní. Zapojily se rozhlasové stanice sdružené v OIRT (převážně z východního bloku). Účastníci nesoutěžili živým vystoupením, ale zasílali nahrávky. Zasílání nahrávek bylo v době, kdy cestování bylo velice omezeno i mezi socialistickými státy, vlastně nouze cnost, ale soutěž se tím odlišila hned na počátku od prakticky většiny jiných soutěží. Jak tály ledy v uvolněných šedesátých letech, soutěže se začali zúčastňovat i soutěžící ze Západu, dokonce i mimo Evropu. Dnes je to soutěž, která přitahuje mladé lidi skutečně z celého světa. Letos obdrželi pořadatelé přihlášky od devadesáti soutěžících. První ročník vyhrál ruský houslista Dimitrij Sitkovetskij. Dnes se píše Dmitry Sitkovetsky, žije v Londýně a na Concertino se vrací jako předseda poroty. V porotě zasedají i další laureáti soutěže, Václav Hudeček nebo Ivo Kahánek. Doplnil je Jakub Hrůša, polsko-německá klavíristka Ewa Kupiec, hudební redaktorka Deutschlandradio Christine Anderson, soloklarinetista London Symphony Orchestra Andrew Marriner, sólohobojista Royal Concertgebouw Orchestra Alexei Ogrintchouk, izraelský trumpetista Sergei Nakariakov a klavírista Milan Langer.

Finálový koncert v Rudolfinu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou arménského dirigenta Vahana Mardirossiana zahájila patnáctiletá maďarská klavíristka Ildikó Rozsonits, která přednesla Klavírní koncert č. 1 g moll, op. 25 Felixe Mendelssohna- Bartholdyho. Koncert napsal Mendelssohn-Bartholdy během několika dní svého pobytu v Římě pro slavnou německou klavíristku Delphine von Schauroth. Koncert si získal velmi rychle popularitu, o kterou se zasloužili mimořádně Clara SchumannováFranz Liszt. Ildikó jej přednesla bravurně. Její spolupráce s orchestrem třeba v první větě byla příkladná. A ve třetí větě si člověk maně říkal, kde se v tak křehké mladé dívce bere tolik razance. To bylo skutečně presto e vivace. Ildikó Rozsonits je zvyklá na první místa. Od roku 2017 získala první místo na soutěžích v Rumunsku, Itálii, Německu, Rakousku a Francii. V letošním roce to bylo absolutní prvenství v Klavírní soutěži Franze Liszta ve Španělsku. Porota Concertina jí přiřkla místo třetí.

Po ní ke klavíru usedl Ryan Martin Bradshaw, čtrnáctiletý Slovák narozený v Rakousku, s australským tatínkem a slovenskou maminkou. Ryan je to, co občas nazýváme „zázračné dítě“. Začal se učit na klavír v šesti letech, ale už když mu bylo osm let, tak začal vystupovat s Ruskou filharmonií za řízení Vladimira Spivakova. V deseti letech byl přijat do třídy profesora Vladimira Kharina na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. A od letošního února je nejmladším residenčním umělcem v historii Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu. Při tom všem chodí normálně v Bratislavě do britské školy. Zvolil si Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského. Koncert je součástí repertoáru snad každého klavíristy, tisíckrát hraný v rozhlasech, mnohokrát slyšený na koncertech. Může ho ani ne patnáctiletý kluk provést tak, aby zaujal publikum? Může. Posluchači museli být fascinováni. To bylo provedení špičkového klavíristy. Po posledních tónech obecenstvo bouřilo, neudržel se ani orchestr. Ryan byl skoro na všech soutěžích, jichž se zúčastnil, nejmladším účastníkem. A skoro ve všech zvítězil. Nejinak tomu bylo i na Concertinu Praga 2021. Zasloužené první místo.

Mezi tři finalisty-klavíristy se v letošním ročníku prosadil i jeden houslista – Mark Anthony Lewin. I Mark Anthony patří k mimořádným talentům. Od deseti let pracuje pod vedením Bernharda Hartoga a spolu se svým bratrem Michaelem Eliasem, rovněž houslistou, patří do speciální třídy mladých talentů na Universität der Künste v Berlíně. O jeho mimořádném talentu svědčí i to, že se stal loni členem Bundesjugendorchester (BJO), národního symfonického orchestru mládeže, do kterého jsou vybírání hráči ve věku 14–19 let z celého Německa, orchestru, který dirigovali takoví dirigenti jako Herbert von Karajan, Kurt Masur, Gerd Albrecht, Kirill Petrenko a v současnosti Sir Simon Rattle. Pro své soutěžní vystoupení si Mark vybral Houslový koncert d moll, op. 47 Jeana Sibelia. Je to jediný Sibeliův houslový koncert. Historie jeho vzniku se dotýká i nás, neboť sólistou při premiéře byl Viktor Nováček. Bohužel Sibelius koncert dokončil pozdě, Nováčkovi dal málo času na přípravu, a navíc Nováček byl především houslový pedagog a technická obtížnost koncertu byla nad jeho síly. Není divu, že premiéra skončila fiaskem. Sibelius koncert přepracoval a premiéru přepracované verze provedl v Berlíně Dvorní orchestr pod taktovkou Richarda Strausse, sólo hrál koncertní mistr orchestru Karel Halíř. Koncert je technicky vysoce obtížný. Mark Anthony ho miluje odmala a bylo vidět, že ho má velmi dobře nastudovaný. Všechny technické záludnosti zvládl. Tento koncert vyžaduje od orchestru i sólisty perfektní spolupráci, na rozdíl od jiných koncertů, zde je sólista „primus inter pares“, všechny hlasy jsou si rovny. To se orchestru i sólistovi dařilo. Přesto na Marka Anthonyho Lewina místo na pomyslném pódiu nezbylo. Získal Čestné uznání prvního stupně.

Posledním finalistou byl Jan Schulmeister. Honza snad nemohl být ničím jiným než hudebníkem. Pochází ze slavné rodiny, kde se hudební umění dědí z pokolení na pokolení. Jeho praprapradědeček byl František Černý, kamarád Antonína Dvořáka a kapelník v Olomouci, jeho dědeček i tatínek jsou houslisty, babička učitelkou sólového zpěvu, maminka klavíristka. Hře na klavír se Jan věnuje od pěti let a do svých patnácti toho zvládl opravdu hodně – dvakrát absolutní vítězství na Piano Talents v Miláně, absolutní vítěz v soutěžích Amadeus a Beethovenovy Teplice, na soutěži Césara Francka v Bruselu a na Odin International Music Competition, která funguje podobně jako Concertino Praga, to znamená s videonahrávkami. Do finále Concertina se Jan dostal už loni a získal cenu EMCY (Evropské unie hudebních soutěží pro mládež). Jan Schulmeister ve finále Concertina Praga hrál Klavírní koncert č. 1 Des dur, op. 10 Sergeje Prokofjeva. Obtížnost koncertu spočívá nejen v technické náročnosti, ale i ve změnách tempa. To se v patnáctiminutové skladbě mění jedenáctkrát! Při špatné spolupráci dirigenta se sólistou se to velmi rychle rozklíží. Tentokrát ale vše bylo v pořádku a Jan Schulmeister si svým provedením získal publikum, které mu v hlasování dalo svou cenu. Získal si také porotu, která mu udělila druhé místo. A do třetice – Jan Schulmeister získal i cenu Karel Komárek Family Foundation.

Jak prosáklo z poroty, výsledky hodnocení byly velmi těsné. Není divu. Výkony všech mladých umělců byly na špičkové úrovni, za kterou by se nemusel stydět žádný ze známých světových sólistů. Byl to skutečně vzrušující večer. Finalisty teď čeká Jihočeský festival Concertino Praga, další specifikum naší soutěže. Odjedou koncertovat do nádherných prostor zámků v Českém Krumlově, Bechyni a Jindřichově Hradci i do Divadla J. K. Tyla v Třeboni.

Foto: Petra Hajská

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik
(1942-2024)

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 



Příspěvky od Aleš Bluma



Více z této rubriky