„Jako by během obtížné skladby jen meditoval a vnitřně prožíval Lisztovu mysteriózní hudbu.“

„V samotném závěru se v jeho hře místy zračila únava, ale přesto se jednalo fenomenální výkon, který by patrně žádný kytarista nedokázal napodobit.“

„Umění není zahrát co nejtěžší skladbu, ale vystihnout maximum jejího významu“

Na Mezinárodním kytarovém festivalu Brno se odehrálo něco, co lze adekvátně vystihnout jen za použití superlativů. Peruánský kytarista Jorge Caballero je znám svou bezlimitní kytarovou technikou, pro kterou bývá řazen mezi nejvýraznější klasické kytaristy všech dob. Do Brna přijel už podruhé a jeho programu vévodila dvě kolosální díla: Sonáta pro klavír h moll Franze Liszta a Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Obě pochopitelně zazněla v úpravě pro sólovou kytaru. 

Kytarový terminátor. Šílenec. Mimozemšťan… Takové a podobné charakteristiky se z publika ozývaly po koncertě kytarového virtuosa Jorgeho Caballera, jehož sólový recitál se odehrál 31. července v Červeném kostele. Na jeho počátku zahráli dva šťastní mladí vítězové obou kategorií mezinárodní kytarové soutěže Guitartalent. Aleksander Aniol a Ana Tukša získali od odborné poroty největší bodové hodnocení plným právem. Zejména mladý polský kytarista svým provedením Bachovy Fugy z Loutnové suity a moll, BWV 997 vzbudil velké naděje. Oba interpreti zahráli na nové nástroje, které soutěži věnovali etablovaní stavitelé kytar Jan Schneider ml. a Masaki Sakurai. 

Nyní už pár slov o podivuhodném muži, který svou hrou přepisuje fyzikální zákony a doposud platná pravidla. Peruánský génius na kytaru začal hrát v deseti letech. Zlé jazyky by řekly, že to je docela pozdě. Hudba je ale, jak známo, otázkou soustavného procesu, koncentrace, odhodlání a nasazení. 

Je téměř nemožné vyjmenovat všechna ocenění a soutěžní trofeje, které Caballero během své kariéry získal. Bezprecedentní technická výzbroj tohoto interpreta postupně přivedla k repertoáru, o kterém se většině ostatních kytaristů může jen zdát. Úpravy mistrovských děl původně napsaných pro klavír nebo orchestr jsou technicky natolik náročné, že se stávají prakticky nehratelnými.

Caballero se v Brně v minulosti už jednou představil s transkripcí Dvořákovy Symfonie č. 9 e moll, op. 95. Autorem kytarové úpravy je japonský kytarista Kazuhito Yamashita, který proslul podobnými virtuózními kousky už v osmdesátých letech minulého století. Právě jeho „prapor“ peruánský mistr v novém tisíciletí převzal a zdolává nové výzvy. Jednou z nich je nepochybně i klavírní Sonáta h moll Franze Liszta, kterou Caballero sám upravil pro sólovou kytaru. Sonáta pochází z roku 1856, je dedikována Robertu Schumannovi a její přijetí nebylo z počátku příliš vlídné. Johannes Brahms prý během jejího provedení usnul, odmítavé poznámky na adresu tohoto díla Lisztovi uštědřili klavírista Anton Rubinstein a kritik Eduard Hanslick. Sonáta nicméně vzbudila nadšení skladatele Richarda Wagnera a její status „nové hudby“ ve 20. století pronikl do všeobecného povědomí posluchačů i interpretů. 

Jorge Caballero zahrál Lisztovu sonátu celou bez jakýchkoliv škrtů. Zpaměti, s neslýchaným nadhledem a elegancí. Jeho úprava zachovala tóninu, přičemž na některé pasáže využil speciální scordaturu. Problematiku omezeného rozsahu svého nástroje oproti klavíru vyřešil kytarista elegantně pomocí flažoletů, případně transpozicemi do blízkých oktáv. Po technické stránce Caballero zahrál sonátu svrchovaně a přesvědčivě. Kytara má ve srovnání s klavírem všeobecně známý handicap, co se týče limitů dynamické škály. Zde je nutno podotknout, že některé pasáže rozložených akordů a nestálých modulací působily občas poněkud jednotvárně. Nebylo to ovšem chybou interpreta, jako spíš možnostmi nástroje, které jsou v případě technicky krajně exponovaného díla nutně omezené. 

Caballero vytěžil ze svého nástroje maximum hudebního výrazu a technické kredibility. V jeho hře upoutaly nádherné dynamické kontrasty a úhozová technika, jejíž mnohotvárné modulace odpovídaly přesně charakteru a náladě hudby. Neuvěřitelná hbitost jeho prstů, extrémní nástrojové polohy a kytarové hmaty, které působí jako akrobacie, zvládal Caballero bez viditelné námahy. Jeho obličej, držení těla a celkový kytarový projev byl uvolněný, jako by během obtížné skladby jen meditoval a vnitřně prožíval Lisztovu mysteriózní hudbu. 

Po přestávce si Caballero situaci nijak neusnadnil. Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského vznikly původně jako suita v rondové formě pro klavír v roce 1874. Inspirací se ruskému skladateli stala výstava a nepochybně i osobnost výtvarníka a architekta Viktora Hartmanna. Následná orchestrace Maurice Ravela dílo proslavila a přivedla k němu i další vyzyvatele, vedle výše zmíněného Yamashity například proslulou art rockovou formaci Emerson, Lake & Palmer, která Pictures at an Exhibition natočila živě v roce 1971. 

Caballero Obrázky z výstavy zahrál fantastickým způsobem. V samotném závěru se v jeho hře místy zračila únava, ale přesto se jednalo fenomenální výkon, který by patrně žádný kytarista nedokázal napodobit. Opojná barevnost, s níž Caballero jednotlivé části kreslil, měla jedinečné kouzlo. Podobně úchvatné byly polyrytmické finesy, během kterých peruánský úkaz hrál tremolo jedním prstem a současně vytvářel další simultánní harmonie. Caballero ani zde nezaváhal paměťově, technicky či výrazově a jeho hra opět dokázala přepsat všechno, co posluchač na koncertech může zažít. 

Pro úplnost dodejme, že na koncertě kromě dvou stěžejních kompozic zazněla ještě Partita a moll, BWV 1013 pro sólovou flétnu Johanna Sebastiana Bacha, pochopitelně v Caballerově úpravě pro kytaru. Otázkou zůstává, zda-li je vůbec možné přetlumočit tak náročné skladby do kytarové podoby. Kolik výrazu unese kytarová stylizace a specifické vyjadřovací prostředky tohoto nástroje? Podle mého názoru vyznělo nejadekvátněji dílo Musorgského a Bacha. Lisztova Sonáta je sice husarský kousek a naprosto unikátní adaptace, kdo však zná klavírní originál, bude asi hledat barevnost a plnou fakturu klavírní sazby, kterou kytara ani sebelépe koncipovanými arpegii zajistit nemůže.

Možná proto působil závěrečný přídavek od Isaaca Albénize tak sdílně a srozumitelně. Umění není zahrát co nejtěžší skladbu, ale vystihnout maximum jejího významu. I to Jorge Caballero ovládá znamenitě.

Foto: Michal Růžička