„Snaživý organizátor mě na úvod představil výrokem, že mě publikum jistě zná z oblíbeného rozhlasového pořadu Zahraj mi, hudečku…“

„Marie Hasoňová jako by s houslemi srostla, vnořila se do strun nejen smyčcem, ale především srdcem.“

„Když ovšem nakráčela před diváky po pauze v nadýchaném moravském kroji a se čtyřmi muzikanty rozestavenými kolem cimbálu, nebylo už sebemenších pochyb, o co půjde.“

V magický den dvojek, 22. 2. 2022, pokračoval koncertem v příjemném sále Pražské konzervatoře jubilejní 30. ročník festivalu či, chcete-li, cyklu Svátky hudby, který dramaturgicky a organizačně opět připravilo trio Eva s Václavem Hudečkovi a Radek Hrabě. Přiznávám, že do bezprostředního sousedství Rudolfina jsem směřoval v nevalném rozpoložení; co by také člověka naplňovalo radostí v době, kdy slovo covid ještě z našich životů (a médií) nezmizelo, ale už bylo doplněno pojmy zdražování a válka. Vzpomněl jsem si na jiné dvojkové roky: 2002 s ničivými záplavami, 2020 s počátkem pandemie – a numerologické hrátky jsem z mysli raději vypudil. Poté se ovšem, jako už mnohokrát, odehrál zázrak, který dokáže hudba. Po dvou hodinách, záplavě různorodých tónů i nečekané zábavě jsem odcházel jako s vysprchovanou duší. A soudě z ovací naplněného sálu, rozhodně jsem nebyl sám.

Koncert byl dopředu avizován a v tištěném programu označen jako večer s hudebním překvapením. Něco naznačoval už jeho samotný název, k němuž ve své úvodní promluvě připomněl Václav Hudeček, opět v roli hrajícího guru svých mladých přátel, že jeho příjmení má původ v kraji jiskřivého vína i hudby. A přidal zábavnou vzpomínku: „Před pětapadesáti lety jsem s Josefem Hálou vystupoval v Kutné Hoře. Snaživý organizátor mě na úvod představil výrokem, že mě publikum jistě zná z oblíbeného rozhlasového pořadu Zahraj mi, hudečku… V zákulisí jsme se s Pepíčkem málem zadusili smíchy.“

První polovina koncertu obsahovala tři skladby, řekněme, klasického ražení. Program otevřela čtyřvětá Sonáta pro dvoje housle a klavír Georga Friedricha Händela, v níž se kromě Hudečka představili vítězka jeho luhačovické Akademie z roku 2018 Marie Hasoňová a klavírista s dirigentskou ambicí Lukáš Klánský. Při zmínce o Händelovi si člověk nejspíš vybaví jeho velká díla – opery, oratoria, Vodní hudbu či Hudbu při královském ohňostroji. Výlet do jeho komorní výpovědi byl proto vítaným vybočením. Snad to bylo tím, že teskná nálada ze mě tou dobou ještě zcela nevyprchala, ale víc než rychlé věty, tedy druhá a čtvrtá, mě oslovily pomalé, intimní, niterné. Zvláště pak ta v pořadí třetí, zahraná Marií i Václavem za citlivého Lukášova doprovodu vroucně i plaše zároveň, s úctou ke vzájemnosti, v níž se nikdo nevyvyšuje, ale naopak naslouchá výkonu druhých a emočně na něj reaguje.

Že poté následovaly – už v duu Hasoňová a Klánský – dva ze Tří obrazů z chasidského života pro housle a klavír neboli Baal Shem od Ernsta Blocha, bylo jen zdánlivým skokem přes propast staletí. Jistě, Američan švýcarského původu, obdivovaný Romainem Rollandem, zkomponoval toto duchovně zaměřené dílo v roce 1923, tou dobou už – po počátečním neúspěchu – za velkou louží ctěný coby ředitel Clevelandského institutu, z něhož se následně přemístil do čela konzervatoře v San Franciscu či na univerzitu v Berkley. Jenže. Věnován skladatelově židovské matce byl Blochův Baal Shem koncipován jako pocta pravděpodobnému zakladateli dynastie chasidů neboli „spravedlivých“, haličskému mysliteli a rabínovi jménem Israel ben Eliezer. A ten byl, shodou okolností, současníkem Georga Friedricha Händela: narodil se jen o patnáct let později, zemřel pouhý rok po něm.

Blochův Baal Shem, z něhož na úterním večeru Svátků hudby zazněly dvě části, není odpočinkovou záležitostí pro interprety ani pro diváky. První, Vidui, je inspirována modlitbou, pokáním na smrtelné posteli, které často zaznívá i při nejvýznamnějším židovském svátku smíření Jom Kipur. Druhá, Nigun neboli melodie, jak ji označuje „chasidská Bible“ Kabala, je písní beze slov, zvoucí do výšin moudra, které nás přesahuje. Vyjádřit tyto nábožensko-filozofické souvislosti hudbou a jejím podáním není nic jednoduchého. Žasl jsem, jak se při hře proměnila drobná dívenka s šibalskýma očima, úsměvem od ucha k uchu a roztomile klátivou chůzí. To vše bylo náhle pryč, Marie Hasoňová jako by s houslemi srostla, vnořila se do strun nejen smyčcem, ale především srdcem. Výsledkem byl plný tón, souznějící se zvukem Klánského klavíru, tu střídmým a jindy dominujícím. Ti dva jsou evidentně sehraní, plují na podobné hudební vlně, rozumějí si i bez nutnosti se na sebe podívat, instinktivně.

První poločas završila – opět v až překvapivě zralém podání dvou mladých interpretů – další čtyřvětá sonáta pro housle a klavír, tentokrát z tvůrčí dílny Leoše Janáčka. Skladatele tato forma zjevně přitahovala už od raného mládí, pokusil se o ni už za studií v Lipsku či ve Vídni. Dílka se nezachovala, ale Janáček uspěl do třetice kompozicí z roku 1914, kterou se k tématu vrátil po pětatřiceti letech. I o století později zní velmi moderně, plná zvratů a poryvů, něhy i dramatičnosti, jak je pro skladatele příznačné. Premiérově zazněla v Brně roku 1921, houslového partu se chopil Janáčkův přítel, virtuos (a mnohem později rektor JAMU) František Kudláček, klavír rozezněl Jaroslav Kvapil. Aby ne, když Kudláčkovou ženou byla jeho sestra Ludmila, operní altistka, která ve stejném roce zpívala v Janáčkových operách Zápisník zmizelého a Káťa Kabanová. Brněnský kruh se uzavřel…

Co nastalo na pódiu po přestávce, avizoval – kromě úvodních náznaků v řeči Václava Hudečka – Mariin oděv, na němž během první poloviny koncertu nešlo přehlédnout lidové motivy ve střídmé výšivce. Když ovšem nakráčela před diváky po pauze v nadýchaném moravském kroji a se čtyřmi muzikanty rozestavenými kolem cimbálu, nebylo už sebemenších pochyb, o co půjde. Z podnětu Evy Hudečkové využily Svátky hudby skutečnosti, že Hasoňová, rodačka z Dolních Dunajovic, která v blízkém Mikulově učinila první krůčky k hudbě, má jihomoravský folklor v krvi. Při temperamentním podání výběru z tamních lidovek, známých i – pro nás, městské – neznámých, sekundovali přiměřeně rozdováděné Marii výteční muzikanti, vesměs členové čelných symfonických těles, ovšem milující folklor. Houslista Štěpán Hanuš, cimbálista Michal Horsák, basista Martin Lesa a violista Petr Holman, všichni sršící energií. Poprask v sále vypukl ovšem nejvíc ve chvílích, kdy se Maruška dala překvapivě do zpěvu, naprosto autenticky znějícího v halekačkách, jaké asi sál Pražské konzervatoře ovládly poprvé. Obohacením folklorní smršti se ovšem staly i Rumunské tance Bély Bartóka, sedm kratičkých skladeb, jak je zachytil při putování Transylvánií v letech 1910 až 1912 na válečkový fonograf, tehdy dobový výstřelek technologického vývoje, a poté kongeniálně upravil.

Během druhé části koncertu jsem při poslechu občas zavřel oči. A vybavoval si pasáže z Kunderova Žertu, této tak nadčasové knihy, v nichž hrdina příběhu znovu, ač možná i nechtěně, podléhá čistotě lidové hudby, tak ryzí v obklopení přetvářky, fangličkářství a falše. Je dobře, že se k ní – alespoň letmým dotykem jednoho ze svých večerů – vrátily Svátky hudby. Kam nás asi zavedou příště, opět ve stejném sále 22. března, kde se k Václavu Hudečkovi přidají klavírista Jan Simon, Kukalovo kvarteto a hosté.

*******

Foto: Radovan Šubín