„Radek si napsal vlastní kadenci. Umožnila mu předvést všechny schopnosti. Na jejím konci tak vyloudil i trojzvuk.“

„Zatímco Baborákovi zněla každá nota do posledního místa sálu zřetelně, Barenboimovi bylo špatně rozumět a klavír nestačil na takto velký sál.“

„András Schiff si osobně vybral každého zpěváka, každého člena orchestru a hodiny a hodiny zkoušel od rána do večera.“

Na letošní Mozartův týden, který pořádala Mozartova nadace v Salcburku od 23. ledna do 2. února, jsem se těšil o mnohem více než jindy. Ačkoliv jezdím do Mozartova rodiště v lednu každoročně, letos jsem měl poprvé příležitost navštívit koncerty, kde vystupovali moji přátelé. Mohli jsme se tak vidět i mimo koncertní sál.

Myslím, že je to v historii jednoho z nejvýznamnějších festivalů poprvé, kdy se stal rezidenčním umělcem Čech, a sice Radek Baborák. Během přehlídky se objevil v pěti velkých projektech a různých rolích (sólista, dirigent a komorní partner). Já navštívil úvodní koncert série – provedení Mozartova hornového koncertu Es dur s Vídeňskými filharmoniky a Danielem Barenboimem ve Velkém sále Festspielhausu. Druhou akcí bylo koncertní provedení Figarovy svatby z tzv. Ponteho cyklu, který je projektem Andráse Schiffa a souboru Cappella Andrea Barca, kde pro změnu hrají, a to již od jejího založení před 25 lety, všichni členové Panochova kvarteta.

Vraťme se ale k Radku Baborákovi. Nevím, do jaké míry si u nás uvědomujeme, jak významná událost Mozartwoche je, čeho všeho již Radek Baborák dosáhl a mezi které umělce ho můžeme zařadit – Barenboim, Baborák, Schiff, Bartoli, Villazón… Jedna linie talentu. Zcela zaplněný sál Velkého Festspielhausu, kam se vejde 2200 lidí, rozezněla nejprve Mozartova symfonie B dur KV 319 s Vídeňskými filharmoniky; Daniel Barenboim dirigoval jako obvykle zpaměti. A protože i intendant festivalu Rolando Villazón tvrdí, že jde o orchestr, který má Mozarta v DNA, mohl si Barenboim dovolit víceméně už jen naznačovat emoce a nálady. Přesnému taktování se téměř vyhnul. Hráli dokonale, byla to i podívaná pro oko a trochu mi možná přišlo, že Barenboim dělal více divadlo, než jak znám jeho styl z minula. To však nic nemění na prvotřídním výkonu. Následoval Koncert Es dur KV 447, pro který si Radek napsal vlastní kadenci. A právě kadence mu umožnila předvést všechny schopnosti. Na jejím konci tak vyloudil i trojzvuk.

V druhé polovině hrál Barenboim Mozartův Klavírní koncert d mol KV 466, který dirigoval od klavíru. A právě tady vynikl obrovský rozdíl mezi Baborákem a Barenboimem, respektive mezi klavírem a lesním rohem. Zatímco Baborákovi zněla každá nota do posledního místa sálu zřetelně od sebemenšího pianissima, zvuk byl s orchestrem naprosto ideální, tak Barenboimovi bylo velice špatně rozumět a klavír nestačil na takto velký sál. Nejvíce jste si to uvědomovali, když se klavír střídal s orchestrem. Hrál-li delší dobu klavír sám, ucho se alespoň částečně adaptovalo, ale stejně měl orchestr velmi výrazně navrch. Což je tradiční problém pořádání klavírních koncertů v takovýchto prostorách. Za ideální všichni považujeme Velký sál Mozartea s kapacitou 800 lidí. Situace se k lepšímu změnila ve třetí větě koncertu, kterou hrál Barenboim v tempu na něho poměrně neobvykle rychlém. A také přidal citelně na síle. První dvě věty hrál totiž dosti vylehčeným úhozem. Krásná a osvěžující byla jeho vlastní kadence ve třetí větě, která také celý koncert ozvláštnila a posunula, na rozdíl od Beethovenovy kadence ve větě první. Baborák i Barenboim jsou podobně hudebně založení, takže jejich muzicírování byla radost. Oni nikam nespěchají, všechno má svůj čas i prostor. Jsou to velcí stavitelé s velkými výrazovými prostředky. Koncert byl bez přídavků, ale odměněn obrovským potleskem vestoje.

András Schiff založil před 25 lety orchestr Cappella Andrea Barca pro provádění Mozartových klavírních koncertů na Mozartwoche, které si sám diriguje. Za čtvrt století se však situace posunula a dnes hrají i Brahmsovy klavírní koncerty bez dirigenta a od roku 2020 připravili Ponteho cyklus oper, z kterého provedli 24. a 26. ledna Figarovu svatbu. Další roky budou následovat Don Giovanni a Così fan tutte.

Podíváme-li se do programu, přečteme si koncertní provedení opery. Není to ale úplně přesné, sice zde nejsou kulisy a kostýmy, ale scéna je do detailu promyšlena Rolandem Villazónem, zpěváci vystupují jako herci s veškerými výrazovými prostředky, běhají, lehají si na zem a pohybují se po celém sále a pár rekvizit také mají. I orchestr je součástí scény a sám András Schiff velice humorně také. Je to jeden organismus.

Cyklus se odehrává v sále, který se nazývá Skalní jízdárna (vstup je ze sálu Karla Böhma). Jeho popis by vydal na několik článků. Dvě stěny sálu s arkádami vytesané do skály tvoří kulisu scény a její nasvícení dotváří výsledný dojem. Stěny umí měnit všechny barvy v jakékoliv části.

Akustika je zde pro posluchače vynikající, nemůže to být lepší, ale Jiří Panocha mi říkal, že pro orchestr na pódiu to až tak dobré není. Zde můžeme krásně porovnat oba orchestry a přístup. Zatímco Barenboim a Vídeňští filharmonikové měli velmi hutný, tmavě zabarvený a poměrně široký zvuk, Schiffova Cappella Andrea Barca je průzračná jako křišťál.

Celý projekt stojí na jediném člověku – a tím je András Schiff. Osobně si vybral každého zpěváka, každého člena orchestru a hodiny a hodiny zkoušel od rána do večera. Přitom na něm není známa jakákoliv únava. Otázka zní, do jaké míry je čtyřaktová opera únosná, když je rozdělena pouze na dvě poloviny a sedíte na poměrně úzkém sedáku dvakrát dvě hodiny. Víceméně je to akce na celý den… Ačkoliv jsem dost trénovaný, zejména závěr první poloviny mi již zcela vypínala pozornost. Schiff dirigoval vestoje a zároveň hrál na kladívkový klavír recitativy. Celý ten čas ukázal každou notu do posledního detailu velmi výraznými gesty, noty měl položené daleko před sebou pro jistotu, čili prakticky vše zpaměti. Ze zpěváků, na kterých Schiff trval, mně přišlo, že výrazně – a tím myslím osobnostně a stylem zpěvu – vyčnívala Angela Brower, která ztvárnila Cherubína. Umí svým hlasem zazpívat nevídané barevné odstíny, má extrémní cit pro citlivé tóny a umí vyvolávat veliké napětí. Pak byl velmi výrazný také Maurizio Muraro. Všichni však byli vynikající, ale jak říkám, tím hlavním byl András Schiff. On byl stvořitelem tohoto velkolepého díla a celého počinu.

Foto: Archiv autora, archiv Radka Baboráka, © Wiener Philharmoniker / Benedikt Dinkhauser, Stiftung Mozarteum