„Hudba je tu v pozici komentátora příběhu, má více méně podkreslovat.“

„Použili současnou formu sociálních sítí a využili nenávistné dopisy zmanipulovaných pracujících.“

„Absolvující Peter Gáč podal excelentní výkon. Se samolibým úsměvem pronášel likvidační komentáře.“

Operu Aleše Březiny o procesu s Miladou Horákovou uvedli v Brně v Divadle na Orlí studenti JAMU; pod vedením svých pedagogů odehráli v pátek 21. a v sobotu 22. listopadu dvě premiéry. V režii a úpravě režiséra Vojtěcha Oreniče a jeho pedagoga Tomáše Studeného prošla opera aktualizací do dnešního světa a její vyznění bylo mrazivě přesvědčivé.

Opera Aleše Březiny, kterou vytvořil společně s Jiřím Nekvasilem, měla premiéru v Divadle Kolowrat 9. dubna 2008. A již 21. června téhož roku ji vidělo i nepočetné brněnské publikum v Mozartově sále v Redutě. V té době byla nezapomenutelnou představitelkou postavy Milady Horákové dnes již legendární Soňa Červená.

V inscenaci Divadla na Orlí vystupují samozřejmě mladí studenti Hudební fakulty JAMU a operní adepti se zde mísí se studenty činoherního herectví na Divadelní fakultě. Nedá se s jistotou tvrdit, že se v tomto případě jedná o operní žánr. Spíš by odpovídal termín hudební divadlo. Hudba je tu totiž v pozici komentátora příběhu, má více méně funkci filmové hudby: podkreslovat, navozovat emoce, akcelerovat příběh, drásat či naopak zklidňovat. Sextet v nástrojovém obsazení housle, violoncello, basklarinet, fagot a cembalo je doplněný o bicí nástroje, díky kterým hudba svižně „šlape“ a i zpěvákům pomáhá k orientaci. Hudební složka totiž není vůbec jednoduchá či líbivá a dirigent Roman Hájek (pedagogické vedení Robert Kružík a David Švec) musel držet celý ansámbl pečlivými a nekompromisně jasnými gesty. Lyrická je jen vstupní píseň Milady, ale i ta v sobě skrývá nevyslovené napětí díky minimalistickému opakování sekvencí. Příběh doprovází většinou drsné plochy nepravidelného rytmu a nelibozvučných disonancí, které dokázaly potrápit zejména sborový ansámbl. Dva soprány, dva alty a jeden mužský hlas jsou v trojím obsazení a tedy krom jednoho altu měli všichni ansámbloví zpěváci premiéru. Nelze jim tedy vyčítat, že se jim dvakrát nepodařilo udržet výsledek kompaktní, naopak to působilo téměř autenticky a jednotlivé sólové vstupy byly naopak pečlivě propracované. Lucie Kratochvílová, Barbora Berkyová, Anna Porubanová, Eliška Kubečková a Simon Beneš odvedli poctivý a působivý výkon. 

Libreto samotné je velmi sevřené, jsou tu pospojované texty ze záznamů výslechů, ze samotného procesu, z dopisů Milady i jejího otce a dcery, a dokonce – a především – i z nenávistných dopisů tehdejších spravedlivě pobouřených pracujících. Režisérovi Vojtěchu Oreničovi (rozhovor čtěte ZDE) ve spolupráci s pedagogem režie Tomášem Studeným se podařila geniální inovativní aktualizace. Použili současnou formu sociálních sítí a využili nenávistné dopisy zmanipulovaných pracujících jako posty, odsuzující osobnost Milady Horákové. Byly současně promítány na „zeď“ jako reakce a jejich autory byli členové sboru. V nenápadném oblečení, se kšiltovkou na hlavě se svítící čelenkou, která vytvářela z obličejů neprostupné masky, neustále drželi v rukou mobil či tablet a stále „postovali“. I jejich „jména“ na oblečení byla stylová, @fishing_cz, @sisi_maria_bella, @melisska763, @the_cmx, @kral_kenny33. A najednou jsme v současnosti a vidíme sami sebe, jak „postujeme“ a komentujeme jevy, o kterých příliš nevíme, ale „jedeme na vlně“ veřejného mínění a ulevujeme anonymně své vnitřní frustraci. Situace se historicky opakuje, i když dnes – zatím – nejde o fyzickou likvidaci nepohodlného spoluobčana.

Scéna a kostýmy Kristiny Komárkové z Divadelní fakulty jsou vzhledem k velikosti a technickým možnostem studentské scény velmi jednoduché a strohé. Malý orchestr hraje v levém portále, na scéně jsou dvě křesílka a stolek v obývacím pokoji, ve kterém je v negližé u piva a ve velmi spokojeném rozpoložení hlavní žalobce, zde influencer. Komentuje a řídí veškeré dění na jevišti, i dirigenta a zejména Miladu Horákovou. Absolvující Peter Gáč – za pedagogického vedení Ivety Jiříkové (zpěv) a Magdy Honzákové (herectví) – podal excelentní výkon. Se samolibým úsměvem pronášel likvidační komentáře a byl natolik odporným, že vzbuzoval v divákovi dva dominující pocity. Buď touhu ze sálu odejít se vydýchat, nebo jít na jeviště a zlískat ho. Divák – a ani recenzent – nemohl udělat nic z toho a musel vydržet až do konce a zkonstatovat, že to byl špičkový výkon. Miladu Horákovou ztvárnila studentka Divadelní fakulty Patricie Moravcová (pedagogické vedení Kateřina Jebavá a Josef Morávek). Čistě a umírněně vedená postava, ponořená do sebe a lehce a vkusně znázorňující emoce, dojímala, i když pěvecký výkon byl poněkud hlasově nevyrovnaný. Stačily náznaky, nebylo třeba velkých slov či gest. V závěru shora visící oprátka na černém pozadí a stačilo jen seskočit z praktikáblu do zákulisí, aby diváka zamrazilo. Jiných postav v příběhu nebylo třeba, i v tomto komorním obsazení bylo představení velmi úderné a dokázalo díky aktualizaci zasáhnout i generaci, pro kterou je příběh Milady Horákové hlubokou historií. 

***

Reflexe je psána z třetího představení 23. listopadu.

Foto: archiv Komorní opery HF JAMU

Facebook X E-mail WhatsApp