„Dílo Ari Dvořáků zaujalo nejen atmosférou uměleckého sdělností a tvůrčí svěžestí, ale i přiléhavým vyjádřením soutěžního zadání.“

„Interpreti volili pomalejší tempa a dbali na precizní artikulaci. Efektní byla neobyčejná šíře dynamické škály.“

„Zvláštností letošního ročníku festivalu je souběh s Rokem české hudby.“

Bennewitzovo kvarteto 24. února vystoupilo v pražské Španělské synagoze. Bylo to na v pořadí druhé akci sedmého ročníku hudebního festivalu nejen terezínských skladatelů, který nese název Věčná naděje. Na přípravě spolupracovalo Židovské muzeum v Praze, zvláštností letošního ročníku festivalu je souběh s Rokem české hudby. V této spojitosti si nelze neuvědomit sounáležitost tvorby terezínských skladatelů k bohaté a rozmanité české hudební tradici, spojené s magickou silou čtyřkových výročí.

Na programu koncertu byly tři kompozice. Úvodní, druhý smyčcový kvartet jednoho z terezínských autorů Pavla Haase nese název Z Opičích hor. Následovala premiéra smyčcového kvartetu Petrichor naděje Ari Dvořáků, vyvrcholením večera pak bylo provedení prvního smyčcového kvartetu Z mého života Bedřicha Smetany. Tvorba Bedřicha Smetany do Roku české hudby patří zcela jednoznačně, nejen datem skladatelova narození (1824), ale i datem jeho skonu (1884). Rok 1944 pak je rokem, kdy byl v Osvětimi nacisty zavražděn Pavel Haas.

Výjimkou, nacházející se mezi oběma jubilanty, je tedy Ari Dvořáků, nejmladší z autorů, rok narození 1997, vítěz prvního ročníku skladatelské soutěže, kterou uspořádal Nadační fond Hudba pro Věčnou naději. Výsledky soutěže doslova na poslední chvíli oznámil průvodce večerem, skladatel a publicista Lukáš Hurník.

Dvořáků vítězný smyčcový kvartet měl v průběhu večera světovou premiéru. Jeho hodnota nespočívá v novátorských tvůrčích postupech, ty jsou většinou velmi tradiční, ale v atmosféře umělecké sdělnosti, v tvůrčí svěžesti a způsobu, jímž se soutěžní dílo přiblížilo k uměleckému zadání, k vyjádření myšlenky věčné naděje. V hudebním jazyce toho autor docílil mimo jiné častým a nápaditým použitím pizzicat, symbolu životodárných kapek deště, které dopadají do vyprahlé země. Na škodu je možná někdy až přílišná těkavost exponovaného tematického materiálu. Podle vyjádření poroty nesporně chvályhodná je však nápaditost použitých hudebních prvků, podmanivost, až tklivost melodických linií a důmyslnost výstavby, tedy tektonika tohoto stručného čtyřvětého cyklu. Devítičlenná mezinárodní odborná porota soutěže byla sestavena ze skladatelů, manažerů festivalu a členů Bennewitzova kvarteta. Za skladatele jmenujme Lukáše Sommera, Luboše Bernátha a Yuvala Shakeda, posuzovala rovněž Martina Jankovská, členka správní rady Nadačního fondu Hudba pro Věčnou naději. V porotě zasednul také Petr Nouzovský, dramaturg festivalu. Členové Bennewitzova kvarteta vystupují ve složení Jakub Fišer, Štěpán Ježek (housle), Jiří Pinkas (viola) a Štěpán Doležal (violoncello).

Jak úvodní dílo Pavla Haase, tak i závěrečný kvartet Smetanův lze zařadit do kategorie programní hudby. Zatímco Smetana prostřednictvím čtyřvětého komorního cyklu vyjadřuje svoje niterné životní osudy, Haas s nemenším zaujetím a opravdivostí ve svém, rovněž rozsáhlém díle, popisuje, nebo lépe řečeno prožívá, přírodní scenerie a žánrově zabarvené obrazy. Svědčí o tom názvy jeho hudebních vět, v nichž jsou kromě italských výrazových označení uvedena slova jako Krajina (Andante), Kočár, kočí a kůň (Andante), Měsíc a já (Largo e misterioso), Divná noc (Vivace e con fuoco). Obě tyto skladby jsou mimořádně obsahové závažné, v kompoziční práci soustředěné, což se projevuje zejména tématickou a motivickou prací. U Pavla Haase si ovšem nelze nepovšimnout výrazného inspirativního vlivu Leoše Janáčka, který byl v Brně Haasovým učitelem.

Na úspěchu premiéry a na dobrém vyznění všech skladeb svým kvalitním výkonem a perfektním nastudováním přispělo Bennewitzovo kvarteto. Hrálo s energií, zaujetím a s rozvahou. Interpreti volili pomalejší tempa a dbali na precizní artikulaci. Velmi působivé, až magické byly dramatické pauzy nacházející se i uprostřed vět, efektně zapůsobila i neobyčejná šíře použité dynamické škály, sahající od jemného pianissima až k bouřlivému fortissimu. K příznivému vyznění interpretačních výkonů nepochybně přispěly i velmi dobré akustické podmínky synagogálního prostoru, v němž barvitě a s náležitou intenzitou rezonoval jak hutně psaný smyčcový čtyřhlas, tak i sólové pasáže.

Foto: Věčná naděje / Libor Galia