„Na začátku je dobré být jako tabula rasa, as naive as possible, a čekat, jak ke mně bude skladba promlouvat.“

„Klavírista má mít tolik podob a tváří, kolik hraje skladeb.“

„Alfred Brendel je i jedním z celoživotních vzorů našeho klavíristy Jana Bartoše.“

Třídenní festival Hommage à Alfred Brendel bude v posledních zimních dnech hostit pražské Rudolfinum. Dnes sedmaosmdesátiletý rakouský pianista českého původu, rodák z Loučné nad Desnou na Šumpersku, přijede osobně a od 17. do 19. března se zúčastní několika koncertů a vzdělávacích programů. Brendelovy zájmy celoživotně zahrnují nejen hudbu, ale také malířství, literaturu a esejistiku. V Praze povede mistrovský kurz, bude přednášet o interpretaci Mozarta a představí své knihy, kterých má na svém kontě už desítku a které vycházejí v překladech do mnoha jazyků včetně češtiny. Na jeho pozvání přijede také Mauro Peter, interpret Schubertových písní, a klavírista Helmut Deutsch. Dalším hostem přehlídky bude francouzský komorní soubor Quatuor Diotima, celosvětově uznávaný nejen za interpretaci klasiků, ale ještě víc i za uvádění děl autorů Druhé vídeňské školy a příslušníků avantgardy dvacátého století. Kvarteto založili v roce 1996 absolventi Pařížské konzervatoře. V rámci festivalu zazní v jeho podání souborné provedení smyčcových kvartetů Bély Bartóka a česká premiéra skladby Future Family od Miroslava Srnky. 

V Praze vystupoval už několikrát. Při své návštěvě v roce 2014 se dokonce představil i jako znalec kinematografie a v kině Ponrepo zahájil přehlídku filmů, které osobně vybral. Sérii nazval Mezi děsem a smíchem a stala se součást programové řady Národního filmového archivu. Nabídl v ní 18 snímků, které podle něj ukazují, že svět je absurdní, a které v této absurditě dle možností nalézají komično. „Důležitá díla umění, literatury, divadla a hudby 20. století se nacházejí na hraniční linii mezi groteskním a děsivým, mezi hrůzou a smíchem. Zvláště kinematografie, tehdy ještě mladé umění, se rozvíjela v tomto paradoxním prostoru,“ uvedl tehdy Brendel. Filmu propadl už jako dítě, když si doma na malé plátno promítal krátkometrážní osmimilimetrové snímky s Charlie Chaplinem a Busterem Keatonem. Později strávil mnoho víkendů v kině, kde byl jeho otec ředitelem.

Alfred Brendel je i jedním z celoživotních vzorů našeho klavíristy Jana Bartoše, jednoho z výrazných představitelů mladé hudební generace. A úcta je vzájemná: „Jan Bartoš je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů. Virtuozita se v něm snoubí s hlubokým přemýšlivým muzikantstvím,“ uvedl před časem Brendel. Bartoš zase oceňuje jeho interpretační filozofii a vzpomíná, jak mu říkal, že „Klavírista má mít tolik podob a tváří, kolik hraje skladeb. Každé dílo má svůj neopakovatelný charakter a neustálé vytváření analogií k všeobecným principům ničí tvůrčí a otevřený přístup. Na začátku je dobré být jako tabula rasa, as naive as possible, a čekat, jak ke mně bude skladba promlouvat. Skladba sama říká, jak má být hrána, nikoliv vy skladbě.“ I proto je Brendel nepřítelem prstových cvičení, stupnic a akordů. Říká, že jejich neustálým opakováním interpret vytváří polotovary a ty potom vkládá do hudby nezávisle na tom, jaká je její povaha. Toto ale samozřejmě neplatí u dětí či začátečníků, kteří si musí vybudovat nějaký základ.

Alfred Brendel žil do svých šesti let v tehdejším Československu, pak se rodina odstěhovala do Záhřebu v dnešním Chorvatsku a ještě později do rakouského Štýrského Hradce. Na hodiny klavíru začal docházet v šesti letech. Po druhé světové válce komponoval a současně hrál na klavír, psal a maloval. Studia dokončil u rakouského klavíristy a skladatele Eduarda Steuermanna a korunoval mistrovskými kurzy u švýcarského pianisty a dirigenta Edwina Fischera. V roce 1949 skončil jako čtvrtý v mezinárodní soutěži pro mladé klavíristy Ferruccia Busoniho v italském Bolzanu.

Po šedesát let se soustavně věnoval skladatelům středoevropského prostoru od Johana Sebastiana Bacha přes Franze Schuberta, Franze Liszta až po Arnolda Schönberga. Jako první na světě nahrál v 50. a 60. letech kompletní klavírní tvorbu Ludwiga van Beethovena a na kontě má i kompletní Schubertovo klavírní dílo. Firma Phillips Records ho zařadila do edice Největší klavíristé 20. století. Zasloužil se o to, že se Schubertovy klavírní sonáty a Schönbergův Klavírní koncert staly součástí běžného repertoáru. Podobně napomohl i některým dílům Franze Liszta. Jako sólista završil svou koncertní kariéru 18. prosince 2008 s Vídeňskými filharmoniky. Je držitelem čestných doktorátů z univerzit v Oxfordu a Yale a významných ocenění za celoživotní přínos.

Foto: YouTube, Jan Starý