Koncerty České filharmonie s italským dirigentem Giovannim Antoninim si většinou užívám. Vzpomínám třeba na provedení Mozartovy „Jupiterské“ symfonie či Beethovenovy „Pastorální“. Můj dojem z koncertu 8. ledna ale nebyl tak jednoznačný. Může za to především způsob, jakým pan dirigent podal Mozartovo Requiem. Na provedení participoval Pražský filharmonický sbor a čtveřice sólistů, nicméně Requiem nebylo jedinou prováděnou skladbou večera.

Koncert byl zajímavý tím, že na něm vystoupily dva orchestry. První část odehrála Česká studentská filharmonie, která průběžně vystupuje v rámci abonentních koncertů našeho prvního tělesa a podílí se i na jeho edukativních projektech. Zasedli v ní též účastníci orchestrální akademie, Českou filharmonii zastoupili houslistka Magdalena Mašlaňová a kontrabasista Lukáš Holubík, post koncertního mistra pro tuto příležitost převzal houslista Stefano Barneschi, dlouholetý spolupracovník Giovanniho Antoniniho ze souboru Il Giardino Armonico. Připomeňme, že tento ansámbl založil roku 1985 právě Antonini, který začínal jako flétnista a postupně se vypracoval i na dirigenta zabývajícího se hudbou 18. století.

Giovanni Antonini, jenž s Českou studentskou filharmonií už dříve spolupracoval, tentokrát nastudoval Beethovenovu Symfonii č. 4. Ta v porovnání s ostatními skladatelovými symfoniemi, respektive počínaje tou s číslem 3, přece jen nemusí být pro posluchače tak atraktivní či výrazná. Beethoven tu poněkud držel na uzdě svou energii ve prospěch komorní přehlednosti a průzračnosti, takže symfonie nepůsobí tak extaticky, možná trochu upomíná na svět Josepha Haydna, i když výrazově je přece jen hutnější. Ani v této projasněné a radostné symfonii se nezapře horkokrevný Beethoven.

Hrálo se v menším obsazení a Antonini z mladých hudebníků i ze skladby dostal to nejlepší – přiměřené napětí a energii v první větě, jemné, zvukové štíhlé Adagio, nepřeháněnou taneční svižnost třetí věty i odlehčenou výbušnost věty čtvrté. Z pěkných výkonů mladých hudebníků zmiňme aspoň hráče a hráčky na dřevěné dechy – Luciju Horvat (flétna), Kristýnu Janovskou a Štěpánku Andělovou (hoboj), Janu Dvořákovou a Marka Pavíčka (klarinet) a Emilii Smolákovou a Jáchyma Linku (fagot). Pro Českou studentskou filharmonii to byla určitě další důležitá zkušenost; znovu se potvrdilo, že je to projekt, který má velký význam pro muzikantský dorost i pro Českou filharmonii.

Ta vystřídala mladé kolegy na pódiu po pauze a pod Antoniniho taktovkou provedla Mozartovo Requiem. To možná není tak úplně obvyklá volba pro abonentní koncert v Rudolfinu, ale každopádně jsem byla zvědava, zda dobré dojmy z první poloviny, jakož i vzpomínky na předešlé projekty Giovanniho Antoniniho s Českou filharmonií budou pokračovat, zvlášť když se k orchestru připojil Pražský filharmonický sbor (tentokrát stál přímo za ním, nikoli na empoře). Jako by ale kouzlo poněkud vyprchalo.

Mohou za to do nemalé míry dravá tempa, někdy dohnaná na hranu únosnosti či dokonce za ní. Když sbor zpíval například slova „Kyrie, eleison“ a „Christe, eleison“ a musel divoce odsekávat šestnáctiny, tak už – jak tomu v podobných případech bývá – se veškerá moje pozornost upnula k jedinému: Uzpívají to? Uzpívali, bravo!

Ale takovou spokojenost bych si chtěla užívat v jiných skladbách, kde rychlost, bravura i temperament jsou zásadní pro vyznění díla, ne v Mozartově Requiem, kde by měly stát v popředí hloubavost a požitek ze sdílení mozartovské senzitivity. A právě tu jsem v interpretaci pana Antoniniho postrádala. Jako by dirigent neumožňoval hudebníkům a zpěvákům ji prožít – pořád se jelo dál, s větším i menším spěchem. A nejen ve smyslu tempa jako takového, ale i tvarování výrazu do hloubky. Bylo to nakonec vidět i na dirigentových gestech, jejichž odezvou v tomto případě pro mne nebyla příjemná živost jako v prvé půli u Beethovena, ale mechaničnost ve výrazu orchestru, sboru i sólistů.

Nejvíc mi to vadilo u části Recordare, kde bych čekala zvolnění, uvolnění a „vychutnání“ si citovosti, dále také v Confutatis, respektive ve sborovém úseku „Voca, voca me cum benedictis“, kde by měly vrchní hlasy znít jako z jiného světa. Zpěvačky pražského sboru to bezesporu umí, ale tady jako by ani nemohly předvést, že to umí, neboli trochu se třeba i pozdržet, ale mít čas a prostor vložit do zpěvu onu nadzemskou něhu. Bylo by to snad považováno za romantické bubliny?

Ale syrová a tvrdá věcnost také není to pravé… Jenže právě takto na mne toto Requiem působilo. Samozřejmě, Mozart byl geniální dramatik a tyto rysy jeho rukopisu nezapře ani Requiem, ale je to přece duchovní smuteční drama za zemřelé, meditace, prostoupená onou zvláštní zjitřeností, která je pro mne poznávacím znakem Mozartovy hudby a kterou ve svém dokončení zachytil i F. X. Süssmayr.

Nevyrovnaná byla čtveřice sólistů. Nárokům dostála víceméně pouze mladá italská sopranistka Giulia Semenzato, jejíž oduševnělý lyrický se nesl půvabně a přirozeně. Hlas britské altistky Helen Charlston byl naproti tomu jakoby „sražený“ a nazální a také hlas britského basisty Ashleyho Richese zněl příliš světle a úzce. Německý tenorista Werner Güra, jenž zaskočil za původně ohlášeného kolegu, má za sebou dlouhou kariéru předního pěvce, v jehož repertoáru měla hudba 18. století vždy významné místo. Nicméně překročil už zenit, takže hlas nemá svěžest a sílu, podržel si však kultivovanost a jasnou barvu.

Zkrátka a celkově vzato jsem měla pocit, že poslouchám Mozartovo Requiem, v němž snaha po co největším dramatickém efektu vyústila spíš do chladného monolitu. Na odchodu z Rudolfina jsem ocenila výkony orchestru i sboru, ale hlubší dojem ve mně provedení Requiem nezanechalo.

Foto: Petr Chodura, archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp