Italská sopranistka Giulia Semenzato v Praze rozhodně není nováčkem — její spolupráce s Collegiem 1704 si získala uznání kritiky i publika, které oceňuje spojení barokní elegance a mozartovské brilance. Vystudovala klavír a následně i právo na univerzitě v Udine a současně rozvíjela své pěvecké schopnosti. Následně jí mezinárodní kariéra zavedla na přední evropská operní a koncertní pódia. Od roku 2024 zároveň působí jako pedagožka historicky poučeného zpěvu na vídeňské Univerzitě MDW. 7. ledna se pěvkyně představí s Českou filharmonií, kdy se pod taktovkou Giovanniho Antoniniho ujme sopránového partu v Mozartově slavném Requiem.

Co vede mladou ženu k tomu, že se rozhodne věnovat staré hudbě?

V období dospívání, kdy jsem na konzervatoři studovala klavír, jsem začala objevovat sílu operních hlasů, které se rozléhaly chodbami benátské konzervatoře Benedetto Marcello. Byla jsem jimi okouzlena, ale tehdy jsem si ještě nedokázala představit, že by moje budoucnost měla patřit opernímu jevišti. Sice jsem také zpívala, ale věnovala jsem se popu a jazzu. Po maturitě jsem se rozhodla zapsat na univerzitě do programu evropského práva a zároveň studovat operní zpěv na benátské konzervatoři. Když jsem práva úspěšně dokončila, řekla jsem si, že bych chtěla projít i nějakou zkouškou z mého druhého oboru, tedy ze zpěvu, a tak jsem se přihlásila do pěvecké soutěže Toti Dal Monte v Trevisu. Díky vítězství jsem získala roli Elisetty v Cimarosově opeře Il matrimonio segreto. Tak všechno začalo.

Moje jazzové a popové zázemí pravděpodobně ovlivnilo i můj vztah k baroknímu zpěvu: hledám spíše přirozený zvuk, jemné odstíny, drobné výrazové efekty. Nejsem příznivcem hlasů, které působí příliš technicky vystavěně; zásadní je pro mě přirozenost a pravdivost zpěvu — vždy s respektem ke zdraví hlasu. 

To je pro váš hlas poměrně typické: Překračuje „pouhou“ techniku – každá fráze, každý tón vypráví příběh a otevírá posluchači nové hudební světy. Jak byste svůj hlas popsala vy sama?

Nedávno ho někdo popsal jako sametový, s jantarovým zabarvením a jiskřivými odlesky ve výškách. A musím říct, že se mi to líbí.

Bylo pro vás těžké vzdát se Violetty, Mimì nebo Rusalky?

Dveře rolím jako Violetta nebo Mimì jsem nikdy úplně nezavřela. Věřím, že na všechno existuje správný čas a možná jednou přijde i ten jejich. V poslední době se víc nořím do bel canta a repertoáru 19. století, ovšem s poučeným historickým přístupem a s očištěním od některých tradic 20. století. Kdo ví… třeba jednou opravdu budu i Violettou…

Proč myslíte, že stará hudba zažívá v posledních letech takový boom?

Během posledních třiceti let umožnilo znovuobjevování starých partitur a libret návrat k životu mnoha zapomenutých či skrytých děl. Festivaly a akademie do těchto pokladů výrazně investovaly a publikum začalo objevovat nové zvuky a harmonie, které se zásadně liší od oper 19. století, jež po desetiletí dominovaly divadelním sezonám. Krása libret 17. a 18. století spočívá také v tom, že poskytují velký prostor pro současné interpretace — v jejich jádru totiž stojí lidské emoce a vztahy. A ty jsou nadčasové.

Jste ráda sopranistkou? 

Být basem by bylo určitě jednodušší! (smích)

Co považujete za největší výzvu v profesi sopranistky? Je to tvrdá konkurence? A naopak – co je na této práci největší výhodou?

Nádherné na této profesi je ponoření se do hudby a její společné vytváření s ostatními. Když se podaří najít zvláštní propojení s kolegy na jevišti i v orchestru, je rozdíl ve výsledku skutečně hmatatelný. Silnou konkurenci mezi sopranistkami jsem vlastně nikdy příliš nevnímala snad i proto, že jsem si zpočátku vůbec nepřipouštěla, že bych se zpěvu mohla věnovat „doopravdy“. Rivalitu nepovažuju za zdravou; když se objeví mezi kolegy v rámci dané inscenace, práci to nijak neprospívá. Velmi si vážím týmové spolupráce a pocitu sounáležitosti s lidmi, s nimiž stojím na jevišti. Sociální sítě tomu navíc příliš nepomáhají, protože často prezentují úspěch jako čistě individuální záležitost, což vůbec neodpovídá realitě.

Pro mě osobně je nejtěžší stránkou této profese neustálé cestování, pobyty v hotelech či pronajatých bytech, často o samotě a daleko od rodiny a přátel. Člověk se pak může cítit osaměle a jakoby odpojen od světa. O to silnější a krásnější je ale okamžik, kdy mi po koncertě přijdou e-maily nebo zprávy na sociálních sítích od posluchačů, kteří mi děkují za večer, co prožili. Je to nádherná připomínka toho, na co my hudebníci někdy zapomínáme: smyslem vystoupení není „jen“ podat dobrý výkon, ale především pohnout lidmi, dotknout se jich.

Vracíte se do Prahy, a tak se nemohu nezeptat na vaše zkušenosti s českými skladateli…

Do Prahy jsem přijela mnohokrát, především ke spolupráci s Collegiem 1704 a Václavem Luksem. Jednou jsem se podílela na krásném programu věnovaném Josefu Myslivečkovi — zpívala jsem půvabnou árii Finché Zeffiro soave v dialogu s hobojem z jeho opery Ezio. Tato árie zazněla také ve filmové hudbě k filmu Il Boemo režiséra Petra Václava.

Nyní vás ale čeká Mozart, konkrétně sopránový part v jeho slavném Requiem. Jak k němu přistupujete, aby interpretace působila svěže a nezapadla mezi desítky či stovky provedení tohoto mimořádně populárního díla?

Přistupuju k němu stejně jako k celému svému repertoáru: s maximální pozorností k textu a s důvěrou v emoce, které slova nesou. Právě ony pak formují samotný zvuk. Vždy se snažím o co nejpravdivější, nejupřímnější vyjádření.

O Requiem už možná bylo řečeno vše, ale jak k vám promlouvá Mozartova hudba obecně – nejen toto dílo?

Vždy jsem cítila, že můj hlas na Mozartovu hudbu reaguje přirozeně. Je to pro mě prostor, v němž se cítím bezpečně a kde mohu do hloubky zkoumat jemné vokální nuance i vnitřní svět jednotlivých postav. Zajímavé je, že to tak nemají všichni zpěváci — někteří se v Mozartově hudbě necítí zcela doma. Pro mě jeho melodie nikdy nejsou nahodilé a doprovázené recitativy dramatičtějších rolí, jako jsou Ilia nebo Donna Anna, nesou vnitřní harmonickou dokonalost. Ani jeho koncertní árie, s jejich jasnou strukturou a výraznými vokálními liniemi, mě neunavují — naopak, stále se k nim s radostí vracím.

Nedávno jste vydala nové CD s Kammerorchester Basel s názvem Angelica Diabolica. Můžete tento projekt představit blíže?

Album Angelica Diabolica se soustředí na různé hrdinky eposu Zuřivý Roland, který v renesančních Benátkach napsal italský básník Ludovico Ariosto. Tento opus následně inspiroval řadu oper v 18. století. V centru stojí komplexní postava Angeliky — ambivalentní, svůdná, klamavá, a přitom vroucně zamilovaná do Medora; právě její kouzlo přivádí Rolanda k šílenství. Album se zároveň dotýká světa magických a mocných žen, jakými jsou Armida, Bradamante či královna Ginevra. Prostřednictvím dramatické pouti áriemi slavných skladatelů, jako jsou Händel či Porpora, i méně známých autorů, například Antonia Pollarola nebo Luigiho Rossiho, nahrávka odkrývá psychologickou hloubku a citové bohatství těchto barokních hrdinek.

Zastavme se na chvilku u oněch méně známých autorů. Který operní skladatel by si podle vás zasloužil více pozornosti či znovuobjevení? 

Víte, já se poslední dobou vlastně hodně zaobírám myšlenkou, že bychom měli dávat větší prostor především novým dílům a současným skladatelům. Jistě, objevování minulosti je důležité, ale zároveň nutně potřebujeme nové opery, které se budou dotýkat témat dneška, která najdou inspiraci třeba v současné literatuře. Dokážu si představit operu podle Márquezových Sta roků samoty nebo Ferranteové Geniální přítelkyně — románů, které většina z nás zná — podobně jako Dáma s kaméliemi inspirovala La traviatu nebo La Folle Journée Mozartovu Figarovu svatbu. Opera musí být součástí současné kultury, nikoli jen vzpomínkou a odkazem na minulost.

Jak odpočíváte? Co vám pomáhá zůstat nohama na zemi a v kontaktu s každodenním životem?

Odpočívám třeba při poslechu politických a zpravodajských podcastů nebo true crime. Ráda také dlouze telefonuju s přáteli a nesnáším hlasové zprávy! (smích) Taky miluju esenciální oleje a voňavé krémy. Mám jich už opravdu až příliš moc! 

Kdybyste mohla pozvat jednu operní postavu na sklenku vína, kdo by to byl?

Nejspíš Bergovu Lulu. Její komplexní charakter mi ze všech nejvíc připomíná barokní hrdinky: je okouzlující, svůdná a zároveň křehká a zranitelná.

Foto: archiv Giulie Semenzato / Gianluca Minchillo, giuliasemenzato.com / Stefano Padoan, Roberto Recanatesi, Jose Pazos, archiv Opera de Geneve

Facebook X E-mail WhatsApp