„Trio Wanderer citlivě formovalo náladovou polohu díla s vědomím podnětu ke kompozici Tria g moll, kterým se Smetana vyrovnával z odchodu své nadané dcerušky Bedřišky.“

„Skladba 20. století kosmopolitnější povahy byla pro francouzské trio nepochybně obsahově schůdnější.“

„Vedle osobitého sólistického vkladu jednotlivých členů se soubor prezentoval precizní ansámblovou hrou a neochvějnou souhrou v duetech.“

Pondělí 15. ledna 2024 patřilo Rudolfinum renomovanému francouzskému komornímu ansámblu Trio Wanderer, které do Prahy přicestovalo výhradně s českou hudbou. Soubor vystoupil v rámci 129. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu v roce dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany. A jak je obvyklé, i tento rok se čtyřkou na konci letopočtu, je Rokem české hudby. Hudba Smetany, Martinů a Dvořáka je součástí repertoáru světově známému souboru a současně s jeho nahrávkami vstoupila také do katalogu gramofonové společnosti Harmonia mundi. Trio Wanderer je vlastně reální ambasador české hudby. Dvořákova síň byla, až na pár míst, zcela zaplněná.

V sestavě souboru Trio Wanderer hrají houslista Jean-Marc Philips-Varjabédian, violoncellista Raphaël Pidoux a klavírista Vincent Coq, kteří se dali dohromady v roce 1987 při studiu na Pařížské konzervatoři. Své první nahrávky, a patří mezi ně i tria Smetany a Dvořáka, natáčeli pro label Sony Classical. O pár let později přechází soubor k firmě Harmonia mundi. Ale ještě v roce 2004 vychází u labelu Capriccio jejich nahrávka Koncertu pro trio a smyčcový orchestr Bohuslava Martinů. Na dostupných nahrávkách souboru klavírní trií Schuberta, Beethovena, Saint-Saënse či Mendelssohna zaujme rázné nasazení. A tak tomu bylo i na koncertě v pondělí 15. ledna, kde začali svůj program Klavírním triem op. 15 Bedřicha Smetany. Svůj dynamický odhad korigoval soubor v repetici, kde ubral na síle zvuku. V první větě se také sólistické odpovědnosti dostalo všem třem nástrojům, violoncello prezentoval mužný tón v duetu a klavír ve quasi improvizační pasáži, k níž ho doprovodily přiznávky smyčců. Trio Wanderer citlivě formovalo náladovou polohu díla s vědomím podnětu ke kompozici Tria g moll, kterým se Smetana vyrovnával z odchodu své nadané dcerušky Bedřišky.

Další skladbou v programu Tria Wanderer bylo Klavírní Trio č. 2 f moll, H 327 Bohuslava Martinů. Skladba 20. století kosmopolitnější povahy byla pro francouzské trio nepochybně obsahově schůdnější. Soubor se s rutinou tlumočníků moderní hudby, která tvoří nezanedbatelnou část jeho repertoáru, s jistotou vyrovnal s kontrasty v rámci celku a agogickým průběhem uvnitř jednotlivých vět. S potěšením jsem zaslechl čisté melodické názvuky skladatelovy Vysočiny v první větě, druhá část „měla svůj klid“, jakož i finále s rušnějším pohybem.

Po přestávce koncertu uvedlo Trio Wanderer Dumky pro housle, violoncello a klavír, op. 90 Antonína Dvořáka. Šest částí opusu bylo obdařeno „dvořákovským“ dynamickým a tempovým kontrastem i agogickými proměnami. Nicméně rozvržení všech proměn, či spíše míra jednotlivých prvků, se blížila tomu pojetí, které jsme slyšeli u Martinů. Trio Wanderer je excelentní v hudbě klasicismu i romantismu a se zdarem interpretuje hudbu soudobých skladatelů. Náš Smetana a Dvořák mají vedle svého zakotvení v romantismu ještě charakter hudby národní. A tedy propojení s jazykem a melismatem domoviny, tedy punc důvěrnosti. Výsledný souzvuk byl v jistém ohledu odlišný od zažitého domácího podání, pěstovaného pěknou řadou českých trií. Tam kde jsme slýchali elegantní, sólisticky ohleduplný soulad, nastoupila vitalita s odlišným názorem na pel nuancí. Co naplat, slyšel jsem názor na Smetanovu a Dvořákovu triovou hudbu v podání znamenitého souboru odchovaného hudbou víceméně plejády velkých francouzských komponistů.

Vedle osobitého sólistického vkladu jednotlivých členů se soubor prezentoval precizní ansámblovou hrou a neochvějnou souhrou v duetech. Philips-Varjabédian hraje na nástroj od pařížského mistra Charlese Françoise Ganda, zvaného Gand Père, a na kvalitě tónu a jeho barvě je to více než patrné. Slyšeli jsme krásný vřelý tón bez sentimentální vášně s citlivým širším vibratem. Jeho sólové pasáže v hudbě Smetany (hned úvodní takty první věty tria) a Dvořáka měly tudíž charakter sólistických kreací. Podobný projev jsme zažili také u violoncellisty Raphaëla Pidouxe, který měl v rukou italské violoncello od Gioffreda Cappy z roku 1680, tedy z doby ještě před érou konstrukčně vrcholných prací Stradivariho a Guarneriho del Gesù. Přesto i Pidoux zaujal mistrnou hrou sólistické bravury v pasážích, kde hrál sám nebo v duetu a ve svých vstupech nabízel líbivou prezentaci nástroje, zejména v hlubokých polohách. Souborová hra těchto individualit, pianista Coq hrál na rudolfinského Steinwaye, byla pro domácího posluchače nevšedním zážitkem. Pianistické pasáže přesvědčovaly o tom, že klavírista si se smyčci nezadá. Ostatně prokázal to na mnoha místech, v nichž dával nejen vyniknout kolegům, ale tvořil pevné akordické zarámování hudby. Na tomto místě je případná citace náhledu souboru na českou hudbu, jmenovitě Smetanovu, reprezentovaného houslistou Jeanem-Marcem Philipsem-Varjabédianem:

„Smetana je často objevem i pro znalé milovníky hudby. Lidé většinou znají Vltavu, některé skladby pro orchestr, ale jen velmi málo lidí si uvědomuje, že ve skutečnosti napsal trio, a obecně jsou při prvním poslechu naprosto ohromeni.“ Trio Wanderer na svém koncertě přidávalo Elegii op. 23 Josefa Suka a úryvek z hudby Clauda Debussyho.

Foto: ilustrační – Facebook souboru, klavírní festival La Roque d’Anthéron / Valentine Chauvin, Faccebook / Auditorio de Tenerife