„Glierův hornový koncert s stal standardním repertoárem.“

„Technicky vypjaté části závěru sólista zdolal se suverénní bravurou.“

„Dvořákova Šestá působila pod inspirativním vedením dirigenta a nesmírným zaujetím všech hráčů mladě, jásavě, pozitivně.“

Ve dvou večerech s Plzeňskou filharmonií, 24. dubna v plzeňské Měšťanské besedě a následující den v klatovském divadle, se jako sólista představil kolumbijský hráč na lesní roh, člen orchestru Ercules Daniel Urro Vasquez. V jeho podání zazněl známý Glierův Koncert pro lesní roh a orchestr B dur, op. 91. V druhé části večera filharmonici pod vedením Chuheie Iwasakiho přednesli Dvořákovu Šestou symfonii. 

Ukrajinský rodák Reinhold Moricevič Glier (1875–1956) byl plodným skladatelem, autorem kompozic mnoha žánrů. Vyrostl v židovské rodině s německými a polskými kořeny. Není bez zajímavosti, že jeho otec-nástrojař pocházel ze saského Klingenthalu, významného centra výroby hudebních nástrojů. Ačkoliv rodiče pro svého syna plánovali dráhu právníka nebo lékaře, ten si prosadil svou a věnoval se hudbě. V Kyjevě ho ve hře na housle vedl Otakar Ševčík, později na moskevské konzervatoři (1894) plzeňský rodák Jan Hřímalý (1844–1915). Skladbu studoval u Michaila Michajloviče Ippolitova-Ivanova (1859–1935), kontrapunkt u Sergeje Tanějeva (1856–1915) a harmonii u Antona Arenského (1861–1906). Studium zakončil na přelomu století v roce 1900, a to s vynikajícími výsledky. S odvoláním na belgický původ předků začal v této době používat francouzskou podobu svého jména, tedy Glière, zřejmě aby si v carském Rusku zajistil náležité společenské postavení. Po studijním pobytu v Berlíně v letech 1905–1908, kde se pod vedením Oscara Frieda (1871–1941) věnoval dirigování, se vrátil na Akademii Gněsiných, kde se jeho žáky stali Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij (1881–1950) a tehdy jedenáctiletý Sergej Prokofjev. V roce 1913 byl přijat na nově založenou kyjevskou konzervatoř a po roce se stal jejím ředitelem. V roce 1920, tedy již v době sovětské éry, začal působit na moskevské konzervatoři, kde setrval až do roku 1941. Z jeho mnoha žáků uveďme např. Arama Chačaturjana. Skladatel tak prožil první polovinu svého života v carském Rusku, druhou v sovětském období. Po roce 1917 nikdy nenavštívil západní Evropu. V SSSR patřil k oficiálním skladatelům, jako umělec oceněný mnoha poctami a čestnými funkcemi si zajistil neotřesitelnou pozici, čímž se evidentně lišil od mnohých současníků včetně Dmitrije Šostakoviče. Pracoval v Proletkultu (Proletářské kultuře) a Narkomprosu (Lidovém komisariátu pro výchovu), v letech 1938–1948 byl předsedou Svazu sovětských skladatelů. V roce 1923 byl vyslán do Baku s úkolem vytvořit ázerbajdžánskou národní operu, podobný úkol se později snažil splnit i v Uzbekistánu. Světový ohlas mu zajistil balet Rudý mák (1927), koncem padesátých let ho choreograf Luboš Ogoun (1924–2009) uvedl i v brněnském a plzeňském divadle. V roce 1941 byl Glier jmenován doktorem věd. Ačkoliv se etabloval monumentálními balety (Měděný jezdec, Taras Bulba, Záporožští kozáci) a kantátami, nezanedbával ani hudbu komorní, ani koncertantní. Napsal celkem čtyři koncerty – pro harfu (1938), pro soprán a orchestr (1943), z podnětu Mstislava Rostropoviče koncert pro violoncello (1946) a z podnětu prvního hornisty Velkého divadla v Moskvě Valerije Polecha (1918–2006) koncert pro lesní roh (1951). Hornista orchestru moskevského Velkého divadla Glierovi představil všechny technické a výrazové možnosti nástroje a sám napsal v první větě technicky náročnou kadenci. Koncert byl premiérován 10. května 1951 v tehdejším Leningradu pod taktovkou autora, za rok pak vznikla první nahrávka. Třívětý Koncert pro lesní roh a orchestr, op. 91 se tak stal standardním repertoárem všech renomovaných hornistů. Není proto divu, že si ho pro své sólové vystoupení zvolil i první hornista Plzeňské filharmonie Hercules Daniel Urro Vasquez, absolvent Conservatoire Royal de Musique v Monsu a barcelonské Liceum concervatory. Odborníci koncert hodnotí jako kompozici neoklasického stylu se silnými romantickými vlivy. 

Ačkoliv je v předehře první věty (Allegro) psaný malý bubínek (Glier byl autorem mnoha pochodů psaných pro dechové orchestry), dirigent Chuhei Iwasaki dobře utlumil jeho zvuk a zařadil ho do celistvého zvuku orchestru. Posluchači si tak mohli vychutnat zvuk harmonie. Slavnostní náladu celé první věty udává vstupní fanfára, v níž skladatel předvádí rozsah nástroje, hráč pak nosnost tónu. Sólista zaujal rytmicky precizním lehkým a uvolněným pojetím, ve zklidněné části (Tranquillo) zpěvnou kantilénou legata a barevností tónu. Bravurně zdolal nejtěžší technické pasáže (Animato), v kadenci psané německým hornistou Hermanem Baumannem (1934–2023) posléze plně využil rozsahu i technických možností nástroje včetně zařazení zpívaných tónů. Ve druhé větě (Andante) Vasquez předvedl dokonalé frázování opřené o bezpečnou dechovou techniku a výtečně se vyrovnal s náročným koncem končícím ve vysoké poloze. V technicky a nátiskově náročné třetí větě (Moderato. Allegro vivace) obsahující jen málo pomalých částí, dirigent zvolil neuspěchané tempo. Je psána v tzv. hrdinském stylu, který se stal závaznou normou téměř všech sovětských skladatelů. V rondové formě Glier plně využil motivů ruského folkloru. Efektní technicky vypjaté části závěru sólista zdolal se suverénní bravurou. Ačkoliv se kapacita klatovské Stálé divadelní scény nemůže rovnat Velkému sálu plzeňské Měšťanské besedy, sympatický sólista byl mnohokrát aklamován a lze tušit, že stejného ocenění se dočkal den předtím i v Plzni.

Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60 je považována za skladatelovo první dokonale vyvážené dílo symfonického žánru. Eduard Hanslick o ní napsal: „Ke kouzelné svěžesti a přirozenosti Dvořákových předchozích děl se teď druží i potěšitelné zvládnutí formy.“ Velkým vzorem byla Dvořákovi Brahmsova Druhá symfonie, což se projevuje i ve volbě stejné tóniny krajních vět, volbě metra a tempového označení. Skladatel ji tvořil ve velmi v krátkém čase (od 27. září do 15. října 1880). Prvního uvedení se dočkala na koncertě Akademického čtenářského spolku 25. března 1881 pod taktovkou Adolfa Čecha. Krátce poté ji uvedl dedikant Hans Richter v Londýně 1882 na koncertě Filharmonické společnosti. Poté se rozletěla do mnoha německých center (Lipsko, Rostock, Drážďany, Kolín na Rýnem, Frankfurt nad Mohanem), dále pak do Vratislavi a Budapešti. V zámoří byla poprvé provedena v roce 1883 v New Yorku. V zahraničí je mylně označována za „první“, neboť byla první Dvořákovou symfonií vydanou tiskem (1881 v Berlíně v Simrockově nakladatelství). Hudbě je naprosto vzdálen jakýkoliv tragický tón, je naopak odrazem Dvořákova šťastného období, v němž pronikl na zahraniční pódia, dočkal se několika zásadních úspěšných uvedení svých děl (Slovanské tance v Londýně, Slovanská rapsodie č. 3 v Berlíně), upevnil své přátelství s Brahmsem a získal nové umělecké kontakty. Ačkoliv vznikla na přání šéfa Vídeňských filharmoniků Hanse Richtera, k jejímu vídeňskému uvedení došlo paradoxně až v roce 1942. Důvodem byl tehdejší protest hráčů Vídeňské filharmonie, kteří rozhodovali o volbě skladeb a odmítali uvést skladbu českého autora ve dvou po sobě následujících sezónách. 

Plzeňská filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho nastoupila ke svému, v letošní sezóně třetímu koncertu v Klatovech ve výrazně omlazeném obsazení. Dvořákova Šestá není symfonií velkých sólových ploch, její struktura je založena na „přebírání“ melodií jednotlivými nástroji. Skladatel svou melodickou invencí a rytmickou živostí doslova hýří. Tato „česká“ symfonie je posluchačům blízká i inspirací českým folklórem. To vše je umocněno bohatým orchestrálním zvukem a často překvapivou, nápaditou instrumentací. Je obtížné hodnotit přínos jednotlivých hráčů či nástrojových skupin. Symfonie v tradičně rozvržených tempech působila pod inspirativním vedením svého dirigenta a nesmírným zaujetím všech hráčů mladě, jásavě, pozitivně. Také proto se hudebníci dočkali potlesku vstoje, který zde nebyl módním trendem, ale spontánní reakcí publika vděčného za možnost slyšet ve svém městě skvělý symfonický orchestr. Na jeho návštěvu se hudbymilovné klatovské publikum může těšit i v následující sezóně.

Foto: ilustrační - z koncertu v plzeňské Měšťanské besedě / Jan Kantor