„Dirigent Tugan Sokhiev hudbě dal výrazovou plnost.“

„Sonya Yoncheva Jolantě vtiskla nejen krásu osobnosti, ale především krásu svého hutného sopránu.“

„Mohutná Čajkovského apoteóza se na chvilinku zastaví, aby z kaple spadla barokní malovaná klenba. Objeví se tmavé panorama velkého vybombardovaného města.“

Březnovou premiérou ve Vídeňské státní opeře byla Čajkovského jednoaktovka Jolanta. Ač se mnohdy hraje v tandemu, poprvé v roce 1892 to bylo s baletem Louskáček, tentokrát ji soubor vídeňské opery hrál jako samostatný titul. Premiéra se uskutečnila 24. března, hudební nastudování provedl dirigent Tugan Sokhiev, režie se ujal Evgeny Titov. 

Jolanta je poslední operou Petra Iljiče Čajkovského. Hudebně se zde již skladatel odklání od svého stylu a hledá nové cesty směřující k impresionismu. Ale přesto je tu hodně melodické romantické hudby, která je však poněkud zatěžkaná. Sevřenost do jednoaktovky nebrání v opakování a akcentování stále stejného motivu. Motivu touhy a akcentaci síly vůle člověka. Hudba je plná vroucnosti a barevnosti instrumentace a dirigent Tugan Sokhiev jí dal plnost ve výrazu skrz podání Orchestru Vídeňské státní opery.

Libreto napsal bratr skladatele Modest Iljič Čajkovskij podle divadelní hry Dcera krále Reného od dánského básníka Henrika Hertze, který se inspiroval Hansem Christianem Andersenem. Postavy jsou skutečně historické, žily v 15. století, ale jestli byla princezna Jolanda Lotrinská skutečně slepá, nebo jestli je to básnická licence, je otázkou nezodpovězenou. Příběh je zasazený do provensálských hor a ve vídeňském divadelním ztvárnění se předlohy drží jen ilustrativně.  

Půvabná příroda, ve které princezna žije se svými družkami, je vylíčena až příliš sladce a romanticky. Záplavu růžových keřů a květů zasadil scénograf Rufus Didwiszus pod vysokou kupoli barokně vymalované kaple. Malou trhlinu s otazníky dostane scéna, když princezna vstane po koupeli z jezírka a je nahá. Tedy v tělovém trikotu. Dlouhé vlasy stačí zakrýt jen ňadra. Dívky s oblékáním princezny nijak nespěchají, není kam. Idylu prodlužuje romantická balada v duetu dvou dívek, Laury v podání Darii Suschkové a Brigitty Marii Nazarové, které si pohrávají s melodikou a sladěným dvojhlasem typické ruské ukolébavky. Pohoda a romantika vytryskne árií Jolanty, kterou ztvárnila mladá bulharská sopranistka Sonya Yoncheva. Vtiskla Jolantě nejen krásu osobnosti, ale především krásu svého objemného, kulatého a barevně hutného sopránu. Hlas je vyrovnaný po celé šíři rozsahu. Její spodní poloha je překvapivě znělá, střední poloha pevná a nosná a výšky plné s jasnou špičkou. Hlas, který má jistě před sebou možnost vývoje, slibuje v budoucnu ještě mnohá překvapení. Jolanta je naivní a emočně vypjatá mladá dívka, která neví nic o světě, a dokonce ani o tom, že je slepá. Je vedena k vědomí, že všichni kolem ní jsou stejně šťastní, jako ona.

Otcem Jolanty je provensálský král René, kterého v této inscenaci představuje Ivo Stanchev, bulharský basista. Sympatický pěvec s nosným basem vypracoval postavu krále jako pevného a moudrého vladaře. Pod trestem smrti nesmí nikdo jeho dceři říct, že je slepá a že ostatní vidí. Přesto pozval na hrad arabského lékaře Ibn-Hakiu, aby se pokusil vrátit Jolantě zrak. Toho zpívá Attila Mokus, barytonista ze Srbska, kterému role příliš nesedí. Role potřebuje výraznější hlas, aby dodala ději váhu, což v případě světlejšího, i když dobře nosného barytonu nebylo naplněno. Utajení Jolantina handicapu se po celou dobu daří až do chvíle, kdy zavítají na hrad dva cizinci. Vévoda burgundský Robert, představovaný Borisem Pinkasovičem, rusko-rakouským barytonistou, kterému je Jolanta od narození zaslíbená jako nevěsta, a jeho přítel hrabě Vaudémont. Toho zpívá Dmytro Popov, ukrajinský tenorista, který má průrazný a svěží hlas, dobře se pojil se sopránem Sonyi Yonchevy. Zůstává na místě a okouzlen krásou přírody se setkává s Jolantou. Duet mezi nimi jí prozradí její slepotu a Vaudémont upřímně prozradí celou pravdu. Robert se vrátil pro své svalnaté a potetované zbrojnoše, aby se následně projevilo, proč se opozdili. Vlečou totiž mrtvolu obrovského slona, kterého Robert ulovil bůhví kde (snad potomek Hannibalových slonů?) a od této chvíle inscenace přestává být selankou a vnáší do děje zcizovací prvek. Na mršině slona sedí polonahá výstřední dívka a Robert ji představuje jako svoji snoubenku a žádá o zrušení zasnoubení s Jolantou. To se hodí Vaudémontovi, který obratem žádá o ruku Jolanty. Lékař zatím podmiňuje svůj zákrok tím, že bude Jolanta chtít vidět. Vaudémont ale porušil králův zákaz, má tedy zemřít. Což je motivace pro Jolantu, aby chtěla vidět. Záměr se podařil, zákrok také a finále opery není ničím jiným, než oslavou síly lidského vědění a vůle, která nezná hranic. Mohutná Čajkovského apoteóza se na chvilinku zastaví, aby z kaple spadla barokní malovaná klenba a objeví se tmavé panorama velkého vybombardovaného města. Jolanta vykřikne a stejně jako všichni zírá vyděšeně na krutou realitu války. Ruská opera z pera Čajkovského nemá jistě dnes nic společného se současnou situací, ale je pochopitelná snaha ruských umělců dát nějak najevo, že tuto realitu vnímají. Jolanta procitá do nepřátelského světa.

……………

Reflexe je psána z představení 5. dubna.

Foto/zdroj: Vídeňská státní opera

Facebook X E-mail WhatsApp