„Vysoce přístupná, mimořádně svěží hudba orchestrem Musica Florea přinesená bezpečně reprezentativně…“

„Nápad dvou tanečních rolí, které dokreslily dění na scéně, považuju za skvělý.“

„Absence textového materiálu nepochybně ponížila celkový dojem.“

Další operní produkce převozného divadla Florea Theatrum je úspěšně v cíli. Instrumentální soubor Musica Florea, sedm herců-pěvců a dvě tanečnice na dvoraně HAMU rozehráli starý příběh o tom, když láska zvítězí nad politickou rivalitou. Režie opery Triumf Camilly bratří Bononciniů, autorů období baroka, se zhostila Andrea Miltnerová, doprovázející hudební ansámbl 18. července řídil jeho vedoucí Marek Štryncl. Výsledek si tvůrci až na jednu výtku mohou dát za rámeček a položit na čestné místo pomyslné vitríny úspěchů.

Pravidelná produkce na nádvoří pražské HAMU má obrovský půvab. Samotné prostranství nabízí příjemné soukromí v centru Prahy, své kouzlo má postupné šeření se až do úplné tmy, počasí vyšlo tentokrát pěkně (naštěstí se akce nekonala o den dříve, kdy vydatně pršelo), dohlížející ptačí pěvce s jejich ukolébavkou střídají v průběhu večera podobně zvuční cvrčci a mile se přiletělo porozhlédnout také pár netopýrů. K tomu divadlo z přírodních materiálů autenticky drobně vrzající… Koncept divadla v takovém prostředí je zjevně nosný.

Sólistů bylo celkem sedm v čele Camillou sopranistky Pavly Radostové a Prenestem kontratenoristy Vojtěcha Pelky. Sopranistka Eliška Minářová se chopila partu Lavinii, tenorista Martin Javorský partie Turnuse. Jako Tullia se představila sopranistka Michaela Šrůmová a jako Linco basista David Nykl. Úvodem byla dirigentem oznámena indispozice Štěpána Pokorného v roli krále Latina, Pokorný se však úlohy nevzdal a sympaticky ji zvládnul alespoň po vizuální stránce, kdy jeho zpěvní part přinesl z boku pódia pohotově a zároveň jistě zaskakující basbarytonista Adam Born. (Bylo by příjemným servisem diváctvu v přiložených materiálech zmínit hlasový obor všech pěvců, byť člověk se dovtípí…) Každý z pěvců měl významnou úlohu hereckou i pěveckou, v podstatě nebylo malých rolí. Obsazení vykázalo uměleckou vyrovnanost; nikdo nápadně nedominoval. Čistě pěvecky mě nejvíce zaujala Pavla Radostová, intonačně bezchybná i v poměrně náročnější závěrečné árii Fate the more it does deprefs me.

Výkladu děje se na tomto místě není nutné věnovat, podstatné je, že Triumf Camilly, dědičky trůnu národa Volsků, spočívá v její mazané úskočnosti na pozadí politických intrik a milostného příběhu tří párů znepřátelených národů, přičemž všechno dopadne dobře – Camilla získá zpět svou zemi a zamilované dvojice naplní svoji lásku. Proklamovaná i paradoxní atraktivita díla pak spočívá v absenci prvku nadpřirozena, který měl zajistit nebývalou dobovou popularitu a celých 112 repríz v prvních dvaadvaceti letech od vzniku londýnské verze. Dodejme, že původní italská verze Il trionfo di Camilla bratrů Giovanniho a Marca Antonia Bononciniových měla premiéru roku 1696.

Za nedostatek malostranské produkce je nutné považovat absenci písemného podání zpívaných textů. Pouze stručná synopse děje nemůže postačit k hlubokému diváckému prožitku konkrétního výstupu. V případě novodobé středoevropské premiéry díla není možné předpokládat divákovu detailní obeznámenost s textem, rovněž nefunguje předpoklad o srozumitelnosti zpívané angličtiny, byť pokud cizojazyčně, tak z hlediska porozumění anglicky nejspíše. Bylo mi až líto pěvců memorujících se poctivě a důkladně rozsáhlý text, aby divák ve výsledku postihl každé třetí slovo. Když ne titulky (které Florea Theatrum v minulých letech poskytovalo), tak kdyby alespoň přiložené libreto, když ne libreto, tak alespoň rozsáhlejší synopsi – předložená například vůbec nezmínila postavu Linca, ani trochu zanedbatelnou. Absence textového materiálu nepochybně ponížila celkový dojem; je škoda, že při vší náročné organizaci zrovna na toto nezbyla energie. V tomto kontextu se zároveň ukázalo jako vhodné, když pěvec dokáže kromě samotného zpěvu i pregnantněji deklamovat – v tomto ohledu mě nejvíce přesvědčila Michaela Šrůmová.

Celkově mi nepřipadá obtížné chápat dobovou popularitu díla. To množství nápaditých melodií! Těch hudebních fines (Duet Cease cruel to deceive me s pokládanými „kily“ pocitově mimo znějící harmonii ke zdárnému rozvedení až po několikataktové progresi), místy odvážně disharmonická imitace, ale hlavně atraktivní emocionalita a pestrost jejího hudebního ztvárnění… Zkrátka vysoce přístupná, mimořádně svěží hudba orchestrem Musica Florea přinesená bezpečně reprezentativně.

Lyrický duet Prenesta s Camillou Cupid, oh, at length reward me (věřím, že je má zpětná rešerše úspěšná) se v závěru opery stal jednoznačně, ale naprosto jednoznačně vrcholem večera. Láskyplná árie, patrně lehce přizdobená, představila oba protagonisty v maximálně příznivém světle – tady se chvíli zastavil čas. Moment, kdy i zkušenému posluchači naskočí husí kůže a tají se dech, svědčí o lecčems, nemluvě o slzách, co nebyly daleko. I orchestr zde doprovázel s vědomím síly okamžiku, tempo zvolené Markem Štrynclem bylo dokonalé ve vztahu ke kýženému účinku. Pěvci v té chvíli nabídli svoje nejvyšší umění alespoň evropské úrovně. V danou chvíli všechno seplo a sedlo. Nádhera!

„Pokud jde o tanec, do opery Camilla byly původně vkládány taneční vložky mezi dějstvími, kde sloužily jako ‚divertissement‘, pro rozptýlení, a neposouvaly nijak samotný děj. Nechtěla jsem inscenaci tímto způsobem prodlužovat, a rozhodla jsem se místo toho vytvořit dvě taneční role: ‚putti‘. Doprovázejí děj na určitých místech, naznačují celkovou náladu scény a vnášejí pohyb do situací, které mohou jinak působit staticky kvůli barokní divadelní konvenci, v níž se zpěvák během svého pěveckého výstupu nemá po jevišti pohybovat,“ píše v oficiálním materiálu režisérka a choreografka britského původu Andrea Miltnerová. Nápad dvou tanečních rolí „putti“ (z italského „putto“ – děťátko), které dokreslují dění na scéně, považuju za skvělý. Zmíněný záměr naplnily dokonale, a dokonce sklidily první potlesk na otevřené scéně za svůj vysloveně boxerský zápas (ano, měly dokonce rukavice), který mi ale připadal už trochu mimo zvolenou stylovost. Každopádně se jím však velice efektivně zvedla stavidla divácké přízně, takže následně přicházel potlesk téměř po každém čísle. Tančily Romana Konrádová a Lucie Holánková.

Režie se své obecné spíše náznakovosti ukázala být také funkční, byť někteří ze sólistů se s typickou barokní gestikou vyrovnávali s jistými obtížemi. Ne příliš konkrétní, nýbrž žádoucímu způsobem vláčná gesta podávaná v souladu se zpívaným textem nabídly moc pěkně právě dvě hlavní postavy Pavly Radostové a Vojtěcha Pelky; některé hříčky typu chytání motýla či korzování s bečícími ovečkami na kolečkách přispěly k záživnosti. Celkově jsem přemýšlel, zda by snad nebylo žádoucí jednotlivá dosti kompaktní čísla režijně trochu více „prokomponovat“ či alespoň těsněji napojit, aby inscenace neztrácela tah a nevznikaly menší „palmy“. Že si muzikanti někdy musí otočit stránku, chápu…

Orchestr hrál výborně. Nestandardní úlohy hraní open air se zhostil nebojácně a suverénně, umělecký vedoucí Marek Štryncl většinu večera inspirovaně řídil od své barokní kytary. Registroval jsem snahu méně průrazným hlasům ustupovat, čitelná byla také hra v co nejširším dynamickém i výrazovém spektru. Ansámbl spolu pěkně dýchal.

Zmínku si zaslouží také funkční scéna Václava Krajce a Jiřího Bláhy, decentní světelný design Prokopa Vondrušky a pohledné kostýmy Christophera Vinze. Tito a ještě další měli podíl na jednoznačném úspěchu inscenace, která si žádá zopakování někdy někde…

Foto: Adam Rojko

Facebook X E-mail WhatsApp