„Její přítomnost na scéně je vše, jen ne odtažitost.“

„Těleso užívající dobové nástroje přidávalo dravý styl rychlých temp, emotivnost temp pomalých a mimořádně velké, až manýristické bohatství dynamiky.“

„Vypálila takovou pěveckou ekvilibristiku, že nebylo pochyb, že jí to bude skvěle zpívat ještě hodně dlouho.“

Italská diva Cecilia Bartoli přijela do Prahy s barokním programem nazvaným Farinelli a jeho současníci. Doprovodil ji barokní orchestr Les Musiciens du Prince – Monaco. Nedělní koncert ve Smetanově síni, prokomponovaný bez pauzy do jednoho pásma, se i s přídavky protáhl skoro na dvě hodiny. Byl postaven na neokázale samozřejmé virtuozitě, ale ještě víc na ztišeném cituplném výrazu. A vygradoval zábavně, protože komediantku v sobě tato pěvkyně prostě nezapře.

Farinelli byl nejslavnější kastrát všech dob a obsáhnout jeho repertoár, dotýkající se mimořádného hlasového rozsahu, virtuózní pohyblivosti hlasu i lahodnosti projevu, je výzvou, kterou ovšem Cecilia Bartoli dokáže proměnit v umělecky hodnotný a svrchovaně přesvědčivý výsledek jako nikdo jiný v současnosti. Program sestavený z hudby Georga Friedricha Händela a jeho současníků koncipovala jako poloscénický, vizuální, s tanečníkem jako herecky spolupracujícím ceremoniářem. Farinelliho slávu evokovalo převlékání kostýmů a líčení u zrcadla přímo na scéně, divadlo symbolizoval pohyb po pódiu. Patřila k tomu uvolněná, divácky vděčná komunikace se sólisty a náznaky gest a výrazu přibližující charakter rolí. Netradiční koncert, jedinečný.

Sólistka se ve výběru hudebních čísel soustředila převážně na klidnější, pomalejší árie. Excelovala v nich výrazem – soustředěným ponorem, vyzařováním emocí, dlouhým dechem a znělými pianissimy. Poslouchaly se bez dechu… Její přítomnost na scéně je vše, jen ne odtažitost. Neskrývá způsob, jakým hudbu tvoří, je v kontaktu s hudebníky i s publikem, umí bavit a evidentně se dobře baví i sama.

Les Musiciens du Prince – Monaco, které vestoje u cembala řídil Gianluca Capuano, jsou „jejím“ souborem. Cecilia Bartoli byla v roce 2016 u jejich vzniku. Získali záštitu monackého knížete. Pěvkyně se letos stala ředitelkou Opéra de Monte-Carlo a orchestr rezidenčním souborem tohoto divadla. Mezinárodní komorní těleso užívající dobové nástroje a nádherně muzicírující přidávalo do koncertního programu dravý styl rychlých temp, emotivnost temp pomalých a mimořádně velké, až manýristické bohatství dynamiky. Nic neznělo s pohodlností, naopak: hudba byla plná nových a nových vzruchů, plného zvuku i vlasově tenkého ztišování a také jemnosti drobnokresby ve zvuku druhého cembala. Dirigent přicházel s podrobnými impulsy, dýchal a souzněl s pěvkyní i se sólistky, ale bez problému se zapojil i do drobných gagů, kterými byl koncert vkusně prošpikován.

Něžné, líbezné, posmutnělé… Takové byly árie zejména v první části programu, ale v převažujícím dojmu vlastně po celý večer. Nicola Porpora a jeho opera Poliferno, Händelovo oratorium Il trionfo del tempo e del disinganno… Později jeho opery Giulio Cesare in Egitto, Amadigi di Gaula a Rinaldo… Instrumentalisté proložili vokální čísla operními sinfoniemi a baletními čísly, objevila se tak i hudba Johanna Adolpha Hasseho a Georga Philippa Telemanna, od něhož zazněl Koncert pro trubku a orchestr. Vhodně připravil přítomnost trumpetisty Thibauda Robina, který pak spolu s hobojistou Pierem Luigim Fabrettim virtuózně koloroval jednu z Händelových árií. Ne úplně všechny tóny mu vyšly ideálně, ale ovládání historického nástroje má svá pochopitelná úskalí a limity. A když oba sólisté při zastavení děje ve volné kadenci hecovali mezzosopranistku, aby po nich opakovala jejich virtuózní eskapády, dalo se na to snadno zapomenout. Publikum bylo vtaženo, rozumělo situaci a dobře se bavilo…

Tok hudby přerušilo jen několik potlesků, jeden byl právě zde. Jinak čísla navazovala. Poetické momenty vnesl do hudebních dojmů se svou dřevěnou příčnou flétnou Jean-Marc Goujon. Spoluúčinkoval v árii z Vivaldiho opery Orlando furioso a v árii z Händelova Rinalda. Jemný zdobený projev krásně korespondující se zpěvem i s doprovodem. A pak krásná, jímavá árie z Händelovy Ódy na svátek svaté Cecilie, patronky hudebníků, s violoncellovým sólem Robina Michaela.

Ztišený program zakončilo sfouknutí svíčky a zhasnutí světel v sále… Publikum právem bouřilo nadšením. V přídavcích, které na devadesátiminutovou sestavu navázaly, se nejprve objevila triumfálně virtuózní árie Agostina Steffaniho s výrazným trubkovým partem. V uvolněné, hudebním humorem nesené kadenci se překlopila až do Gershwinovy písně Summertime. Cecilia Bartoli se smíchem naznačila, že je ochotna k mnohému… Druhým přídavkem byla píseň Non ti scordar di me, kterou v roce 1935 napsal Ernesto De Curtis. Zazpívaná úplně jinak, než jak ji známe od Luciana Pavarottiho. Pomalu, vemlouvavě, potichu, s lehce dekadentními glissandy v orchestru. „Nezapomeň na mě“. Ano, vysoce profesionální show, netradiční koncert, jedinečný, nezapomenutelný.

Farinelli a Cecilia Bartoli mají něco podstatného společného. On byl hvězdou a celebritou své doby, ona se stala se svými nahrávkami nejprodávanější žijící umělkyní v klasické hudbě. V roce 2020 v tomto směru po předchozích projektech uspěla i s CD s jeho repertoárem. A hvězdou a celebritou své doby je také. Na mezinárodním kolbišti působí jako neopakovatelný a nenapodobitelný fenomén od osmdesátých let dvacátého století. Pokud si ale snad někdo mohl myslet, že se 7. května už snad chtěla ve Smetanově síni vyhnout těm nejobtížnějším koloraturám, přesvědčila posledním, už zase barokním přídavkem, že se nic nemění. Vrazila – s ještě větším smíchem – na pódium v kostýmu s obrovskými červenými ozdobami z peří a vypálila takovou pěveckou ekvilibristiku, že nebylo pochyb, že jí to bude skvěle zpívat ještě hodně dlouho.

Foto: Petr Dyrc