„François Couperin je dneska nejznámějším představitelem couperinovské rodinné dynastie.“

„Obě sólistky se vypjaly k výtečnému výkonu.“

„Jednotlivé lekce byly prokládány skladbami z Třetí knihy skladeb pro violu Marina Maraise.“

V celé dlouhé historii hudby najdeme pouze dvě rodinné dynastie, které ovlivnily svými mnoha členy vývoj hudby. Kupodivu obě rodiny žily takřka ve stejné době a hrály a skládaly podobnou hudbu. A třebaže všichni členové byli výkonnými umělci a většinou i skladateli, vždy byl v jejich středu jeden člen, který byl mimořádný. Tou první rodinou jsou samozřejmě Bachovi. Hudební tradice rodu Bachů je dlouhá přes dvě staletí a ve dvou liniích, erfurtské a arnstadtské, v ní najdeme více než osmdesát hudebníků. Druhou rodinou jsou Couperinovi, jejichž rodinná hudební tradice je podstatně kratší, omezuje se v podstatě na tři generace. Právě z ní pochází autor Leçons de ténèbres, které přednesly ve středeční večer Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704.

François Couperin je dneska nejznámějším představitelem couperinovské rodinné dynastie. Couperinové byli především varhanící. Varhaníkem byl už jeho dědeček, jeho otec Charles „podědil“ místo varhaníka v pařížském kostele svatého Gervásia (francouzsky Saint Gervais) po svém starším bratru Louisi. Ve stejném kostele byl varhaníkem i François. Jeho strýc Marc Roger Normand nepokračoval ve varhanické tradici, byl cembalistou na dvoře krále Sardinie, zato Armand-Louis Couperin, prasynovec Françoise, byl varhaníkem v bazilice Notre Dame. Po něm stejnou funkci vykonával jeho syn Gervais-François. Hudebníky byly obě další děti Armanda-Louise, Pierre-Louis a Antoinette-Victoire. Varhanicí byla i dcera Françoise Marie-Madeleine, která byla jeptiškou v klášteře v Maubuissonu. Její sestra Marguerite-Antoinette byla cembalistkou na dvoře Ludvíka XIV. Marguerite-Louise Couperin, sestřenice Françoise, byla slavnou sopranistkou a neméně dobrou cembalistkou. Není divu, že pro Françoise Couperina vzniklo přízvisko „Velký Couperin“, aby se odlišil od svých mnohých příbuzných.

Právě pro Marguerite-Louisu napsal „Velký Couperin“ jeden z mála svých vokálních opusů. V jeho díle najdeme pouze dvě vokální koncertní skladby, Dvanáct árií pro jeden, dva nebo tři hlasy a Ariadna chlácholena Bakchusem, a pět skladeb pro kostelní provoz. Mezi nimi i Leçons de ténèbres. Během velikonočního Svatého týdne byly zakázány všechny zábavy. Týkalo se to všech, krále nevyjímaje. Umělci se proto soustředili na bohoslužebnou hudbu. Jednou z nich byla i hudba ke „Škaredé středě“ (Francouzi ji ovšem nazývají středou svatou), kdy bohoslužba začínala až po setmění („ténèbre“). Vytvořil se dokonce celý speciální žánr pro tuto bohoslužbu a díla pro ni psala celá řada skladatelů. Mezi těmi francouzskými vynikl Marc-Antoine Charpentier, Michel-Richard Delalande a v neposlední řadě také François Couperin.

Couperinův text je založen na evangelijním textu Jeremiášův pláč (Lamentatio Jeremiae prophetae) a hudebně je skladba napsána pro dva vysoké hlasy a basso continuo. Collegium 1704 ji provedlo v obsazení Hana Fleková – viola da gamba, Josías Rodríguez Gándara (záskok) – theorba a Václav Luks – varhany a cembalo. Vokálních partů se ujaly členky Collegia Vocale 1704, sopranistky Tereza Zimková a Pavla Radostová. Couperinovy lekce jsou celkem tři. První lekce je pro jeden hlas a zpívala ji Tereza Zimková. Bohužel u této sopranistky přetrvávají intonační problémy a také, zvláště ve vyšších tónech, by byla potřeba větší zakulacenost tónu, její soprán v nich zní až nepříjemně ostře. Jak jinak působila druhá lekce, rovněž pro jeden hlas, v provedení Pavly Radostové! Intonačně přesné, výtečné frázování, dobře zvládnuté koloratury, krásně znělý barevný soprán. Proto jsem byl zvědavý na třetí lekci, která je předepsána pro dva sopránové hlasy. Obě sólistky se vypjaly k výtečnému výkonu. Musím pochválit i Terezu Zimkovou, která se snažila držet krok s Pavlou Radostovou a výsledkem byl vynikající dvojhlas, dynamicky vypracovaný. Skutečné baroko.

Jednotlivé lekce byly prokládány skladbami z Třetí knihy skladeb pro violu Marina Maraise. Marin Marais na rozdíl od Couperina nepocházel z hudební rodiny. Jeho otec byl švec a rodina měla hluboko do kapsy. Proto odešel mladý Marin zpívat do dětského chrámového sboru při kostele auxerrského svatého Gervásia. Zde získal své základní hudební vzdělání a naučil se hrát na violu da gamba. To mu umožnilo – také trochu díky protekci Jeana-Françoise Lalouetta, který opustil vikářské místo v kostele svatého Gervásia, aby se stal šéfem Královské akademie hudby – nastoupit do tohoto ensemblu, který zároveň byl orchestrem pařížské Opery. Marin, ač samouk, začal i komponovat pro violu da gamba a účinkovat na slavnostech na královském dvoře. Z jeho skladeb jsme slyšeli Suite en La mineur a Plainte. Zvláště druhá skladba umožnila Haně Flekové ukázat její technickou zdatnost. My ji známe samozřejmě hlavně jako součást bassa continua, jenže basso continuo, to je především služba sólistovi, nutnost perfektního sehrání, jasně předepsaný řád. Jen sólové party mohou prokázat, jak je umělec technicky a interpretačně vyspělý. Hana Fleková patří zcela jistě k našim nejlepším hráčům na violu da gamba.

Na koncertě měla zaznít i skladba Maraisova současníka Roberta de Visée, Prélude. Místo ní jsme slyšeli jinou Prélude, č. 2 od Françoise Couperina z jeho pedagogické knížky L´art de toucher le clavecin. Je zajímavé, že Couperin neměl kromě hudebního žádné formální vzdělání. Do konce svého života psal s obrovskými hrubkami, o pedagogice měl jen matné tušení a odborníci se při četbě jeho učebnice chytali za hlavu. Přesto se mu podařilo podat jakžtakž základy hry na cembalo. Součástí učebnice je osm preludií a jedna allemanda a Preludium č. 2 v podání Václava Lukse nám ukázalo Couperinovu bohatost nejen vokální, ale i instrumentální.

Foto: Petra Hajská