Collegium 1704 s Beethovenem, až v roce 1824
„Kompozice zazněla oduševněle, krásně, vypracovaně, v čistém a zřetelném zvuku, v docela cudném, ale přesto dostatečně silném výraze.“
„Provedení dosahovalo krásných, téměř dokonalých momentů.“
„Pro skutečné dořeknutí všeho, katarzi a odevzdané spočinutí by bylo potřeba při ukončování Agnus Dei nějakého většího kouzla.“
Beethovenovo výročí nemohla Dvořákova Praha připomenout lépe a hodnotněji než uvedením Missy solemnis, a to v jedinečném a novém nastudování Václava Lukse. Pondělní večer v Rudolfinu budil právem očekávání. Collegium 1704 se do devatenáctého století za hudbou nevydává ze svých obvyklých starších souřadnic moc často. Kupodivu ale nebyla Dvořákova síň zcela plná. Divná doba. Za normální situace by zájem určitě odpovídal charakteru prvořadé události.
Beethovenovu Missu solemnis Dvořákova Praha prezentovala pro tento večer v tištěném programu jako dílo, které vyžaduje „velký symfonický orchestr, varhany, smíšený sbor a čtyři vokální sólisty“. Ani slovo o tom, že tentokrát jde o něco úplně jiného než obvykle, že totiž Václav Luks přijal výzvu a uchopil partituru se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pro tuto příležitost jinak než odpovídá „střednímu proudu“: z pozice historicky poučené interpretace. Tedy s vyhraněným postojem a názorem, se specializovanou výbavou přístupů a prostředků a s orchestrem dobových nástrojů sice větším než bývá jeho soubor pro barokní projekty, ale menším než „symfonickým“. A s nepříliš velkým sborem. Jde o alternativu, která je u barokní hudby i v našich končinách už delší dobu převažujícím proudem, ale u vídeňských klasiků či dokonce romantiků zdaleka ne.
Že nepadlo v programu ani slovo o tom, jak přečetl Václav Luks partituru, jaké případně studoval relevantní prameny a co všechno dobového do svého výkladu promítl, je škoda. Patrně neměl v úmyslu provést skladbu co nejvíc podobně tomu, jak ji dávají symfoničtí dirigenti, to znamená hymnicky a s momenty ukazujícími už k romantismu. Určitě spíše naopak. Přijal podnět, aby se ujal se svými soubory Beethovenova veledíla místo Johna Eliota Gardinera, který se měl podle plánů, zveřejněných dlouho před pandemií, zastavit v české metropoli se svým Orchestrem revolučním a romantickým, specializovaným na dobově poučenou interpretaci hudby 19. století. Václav Luks zvládl příležitost víc než se ctí, pětasedmdesátiminutová kompozice zazněla oduševněle, krásně, vypracovaně, v čistém a zřetelném zvuku, v docela cudném, ale přesto dostatečně silném výraze, bez vrstev posunujících ji někdy jindy k až vesmírné mystické velkoleposti a hloubce. Beethovenovo dílo se jí dotýká, ale může to vyplynout samo; v interpretaci odkazující k historické provozovací praxi se ostatně přehánění tímto směrem nedá moc čekat. A není ani nutné. Skladba má své krásy, které se postupně skutečně vylupovaly. Velkou měrou i díky sólistům, jimiž byli Simona Šaturová, Václava Krejčí Housková, Jaroslav Březina a Jan Šťáva.
Sopranistka oblažovala průzračnými tóny, které se kultivovaně nesly nad ostatními, mezzosopranistka přispívala mimořádně podmanivou barvou hlasu, basista doplňoval obraz civilním výrazem. Tenorista exceloval v jemném artikulování tónů v nízkých dynamikách, kouzelně se přimykal k ostatním. Provedení dosahovalo krásných, téměř dokonalých momentů, ať už se týká výrazně modelované dynamiky i temp a jejích náhlých proměn v částech Kyrie a Gloria, mimořádně ztišeného vstupu hlubokých smyčců do Sanctus, až epického přednesu v Credu, přesného spouštění společných nástupů orchestrálních skupin nebo mnoha emotivních míst ve sboru. Byli jsme svědky pozorných pian, vzorově sladěných sólistů, charakteristického zvuku dobových dechových nástrojů, přesvědčivých tempových gradací, řady nuancí. Ale byli jsme i svědky rušivě váhavého houslového sóla v Benedictus a párkrát nesrovnaných primů, míst, kde by bylo potřeba o něco víc sborového zvuku, pár jakoby v koncepci nevyjasněných a neusazených míst a v závěru ne zcela přesvědčivého načasování: pro skutečné dořeknutí všeho, katarzi a odevzdané spočinutí by bylo potřeba při ukončování Agnus Dei nějakého většího kouzla, které pro tentokrát ještě nebylo nalezeno.
Missa solemnis je všechno jiné, než jen pouhé tuctové zhudebnění mešního ordinária. Je podmanivá, niterná, ale také náročná, choulostivá. Beethoven ji psal pro slavnost intronizace olomouckého arcibiskupa, kterým se stal v roce 1821 Rudolf Habsburský, císařův syn, skladatelův talentovaný žák ve hře na klavír. Dílo, jak známo, však nestihl dopsat. Zaznělo v částech až později, roku 1824, v Petrohradu a pak i ve Vídni, v roce 1830 zřejmě vůbec poprvé kompletně ve Varnsdorfu. Kdo ví, jestli by nakonec v Olomouci takovou mši při slavnosti uvedli, i kdyby byla už hotová… Je délkou a typem zhudebnění neortodoxní, nekonvenční, neobvyklá. Vizionářská, pokud se týká jejího chápání jako duchovního koncertního díla se silným uměleckým poselstvím, přesahujícím rámec církve a kostela. Díla, které vypráví, které posiluje pocit dotyku s hudební krásou, které ukazuje k nekonečnu. Václav Luks tohle všechno v očištěné, střízlivější podobě, bez zbytečných napětí a usilovných kontrastů, bez velikášství naplnil. Připravil festivalový projekt hodný toho označení. Určitě bychom jednou rádi měli k dispozici i jeho nahrávku Beethovenovy Missy solemnis. Pro tu by však přece jen bylo oproti tomuto večeru ještě potřeba některé věci dotáhnout.
————-
Náš letní rozhovor s Václavem Luksem o účinkování na letošních tuzemských festivalech čtěte pod titulkem „Do konce roku jsme přišli o všechna zahraniční angažmá“.
Foto: Petra Hajská
Příspěvky od Petr Veber
- Dvořákova Stabat mater z roku 1983. Těžko překonatelná
- Promluvy pod golgotským křížem. Zelenkovo chrámové oratorium jako koncertní událost
- Protestantská hudba v saském příhraničí aneb Pašije jako kázání
- Pohledem Petra Vebera (63)
Václav Luks po dvaceti letech. Od Bacha a Zelenky k Mozartovi - „Moje drahé dětičky!“ Česko získalo dopis Bedřicha Smetany
Více z této rubriky
- Duchovní rozjímání Moravské filharmonie a Akademického sboru Žerotín
- Malá večerní hudba Pražského komorního orchestru
- Olomoucký závěr festivalu Opera způsobil rozruch
- Triumfální Pražákovo kvarteto s Jiřím Vodičkou a Françoisem Dumontem
- Tenebrae ve vodojemech III. Tentokrát jen v mužském podání
- Smrt přemožena způsobem Les Traversées Baroques
- Neotřelé scénické tenebrae v brněnských vodojemech s Ensemble Versus
- Liteňský Festival Jarmily Novotné zahájil Galakoncertem hornistů
- Vzpomínka na Juraje Filase
- Olomoucké hudební jaro v novém prostoru. Test s FOK a Tomášem Netopilem