V pátek 1. května se veřejnosti otevřela vila Rusalka a večer téhož dne se v Památníku Antonína Dvořáka na Vysoké u Příbrami uskutečnil v pořadí pátý komorní koncert Hudebního festivalu Antonína Dvořáka. V benefičním koncertu pro řečenou vilu se představil houslista Jan Novák, klavírních partů se ujal Pavol Praženica, který tak pohotově nahradil avizovaného Lukáše Klánského.

Naštěstí už není mezi našimi muzikology nikdo, kdo by zpochybňoval význam Antonína Dvořáka pro českou hudbu a jeho místo ve světové hudební pokladnici. Už dávno utichly „boje o Dvořáka“ a česká kulturní veřejnost již stihla v devadesátých letech napravit absenci Mistrovy sochy v Praze, kde většinu života tvořil. Není třeba připomínat, že Dvořákova hudba zní na rozhlasových stanicích světa, pečujících o klasickou hudbu, hraje se v koncertních sálech a divadelních budovách po celé zeměkouli a je první hudbou, jež zazněla na Měsíci. Na poli klasické hudby (a nejen na ní) snad není interpreta, který by se s Dvořákovou hudbou nesetkal, ať již v době studií, či v průběhu umělecké dráhy.

Velké množství návštěvníků, kteří v pátek 1. května, tedy v den Mistrova úmrtí, navštívili vilu Rusalka na Vysoké u Příbrami svědčí o Dvořákově oblibě u nejširších vrstev posluchačů. Někteří přijeli dopravními prostředky, bylo však hodně i těch, kteří na skladatelovo letní sídlo dorazili pěšky v rámci pochodu pořádaného dvořákovským festivalem ve spolupráci s Památníkem Antonína Dvořáka a Knihovnou Jana Drdy v Příbrami. Od čtrnácti do sedmnácti hodin se v Rusalce provádělo v dvacetiminutových intervalech, úlohy průvodce se ujal skladatelův prapravnuk Petr Dvořák. Tím však vzpomínka na Mistra toho dne zdaleka nekončila.

Vyvrcholení významného výročí Dvořákovy smrti vždy představuje v rámci Hudebního festivalu Antonína Dvořáka večerní benefiční koncert pro vilu Rusalka, který se tradičně pořádá v nedalekém někdejším letním sídle Václava Roberta hraběte Kounice, dnešním Památníku Antonína Dvořáka. Ten svou dispozicí, zařízením a úpravou okolí připomíná pobyt někdejších majitelů a jejich hostů. Svým geniem loci láká návštěvníky nejen z blízkého okolí, ale i ze vzdálenějších míst včetně zahraničí. Dvořákovi jsou zde věnovány četné výstavy, audiovizuální programy a pravidelné hudební akce.

Na benefičním koncertě pro vilu Rusalka v minulých letech vystoupili např. Václav Hudeček, Jana Boušková, Ivan Klánský, Ivo Kahánek, Jiří Bárta, Lubomír Brabec, Kristina Fialová, Terezie Fialová aj. V letošním roce se do tohoto výčtu našich předních umělců zařadil houslista Jan Novák, posluchač posledního ročníku Pražské konzervatoře ve třídě prof. Jiřího Fišera, u klavíru usedl místo onemocnělého Lukáše Klánského Pavol Praženica, posluchač ve třídě Ivo Kahánka, v loňském roce vyhodnocený jako nejlepší student pražské HAMU. I přes tento rychlý záskok Praženici, laureáta četných klavírních soutěží, zůstal program nezměněn. Posluchači se ve zcela vyprodaném komorním sále památníku mohli těšit na dvě hodiny strávené s Dvořákovou hudbou, kterou pouze v závěru vystřídala skladba Bedřicha Smetany, v přídavcích pak hudba Brahmsova a Elgarova.

Koncert uvedla Sonatina G dur, op. 100, tedy skladba plná melodických nápadů a kontrastních ploch, v níž skladatel vzhledem k jejímu určení sice nekladl velké nároky na virtuozitu, ale neodpustil si nápadité kompoziční zpracování. Oba nástroje, jak housle, tak klavír, nechal rozeznít zpěvnou kantilénou, pregnantními rytmy a překvapivými modulacemi. Oba mladí umělci skladbu přednesli zcela v intencích tradiční interpretace v zažitých tempech tak, jak ji známe v podání našich předních houslistů. 

Ani následující Romantické kusy, op. 75, jež jsou druhou verzí původního tzv. druhého tercetu pro dvoje housle a violu, Dvořák nezamýšlel jako velkolepé dílo, jimiž budou interpreti pokořovat koncertní sály, ale spíše jako materiál pro domácí muzicírování. Nicméně i tyto nerozměrné skladby se k potěše posluchačů v koncertních sálech často ozývají. Oba interpreti opět velmi dobře vystihly kontrastní charakter jednotlivých částí – houslista výrazně podpořil jak vroucí kantilénu první části (Allegro moderato), tak variační charakter druhé (Allegro maestoso) i živé části následující (Allegro appassionato). Závěrečné Larghetto interpreti do svého programu nezařadili. 

V druhé půli večera by se bývalo mohlo zdát, že dost bylo Dvořáka a je zapotřebí zařadit díla jiných skladatelů. Dvořák však patří k oněm vzácným tvůrcům, jehož komorní hudba auditorium neunaví, ať již se jedná o posluchače ne příliš zasvěceného, či naopak vysoce erudovaného. V Romanci pro housle a klavír, op. 11 (1873, 1877), zároveň komponované pro housle a orchestr (odborníci se dosud přou, která verze je původní), Dvořák použil tematického materiálu volné věty Smyčcového kvartetu f moll, op. 9 z roku 1873. A nebyl by to on, kdyby ji nedoplnil tématy dalšími a citově vypjatý sólový part houslí dobře nevyvážil partem klavíru. Právě v této kompozici oba interpreti prokázali hluboký citový ponor, u houslisty opřený o plný zpěvný tón, u klavíristy o kultivovaný úhoz. 

Poslední tečku za Dvořákovou hudbou učinil Pavol Praženica, když brilantně, s lehkostí a nenuceností zahrál Humoresku Ges dur, která se coby sedmá z osmidílného klavírního cyklu op. 101 (1894) proslavila jako jedna z nejčastěji hraných klavírních miniatur. 

V závěru večera se mladí interpreti vrátili k hudbě Dvořákova staršího předchůdce Bedřicha Smetany a na rozloučenou s posluchači zvolili jeho dvěduaZ domoviny. Skladba vytvořená roku 1880 v Jabkenicích a věnovaná knížeti Thurn-Taxisovi patří do Smetanova vrcholného období. Skladatel se tak po dlouhé přestávce trvající téměř čtyřicet let vrací k nástrojovému obsazení, které zvolil ve Fantazii na českou lidovou píseň „Sil jsem proso“ z let 1842‒43. Tentokrát však upustil od virtuózních ambicí a vytvořil skladby vystihující podstatu české hudebnosti – kontrast jímavé lyrické zpěvnosti a živé tanečnosti. Novák a Praženica dua přednesli se zjevným vnitřním zaujetím, chutí a zdravou muzikantskou vervou. Každý si v partech objevil „své“, Praženica se nemohl neprojevit jako úspěšný smetanovský klavírista. Na bouřlivý potlesk publika, mladí umělci reagovali dvěma přídavky – Brahmsovým Scherzem ze Sonáty „Frei, aber einsam“ a Elgarovým Salut d´Amour.

Koncert opět potvrdil nezpochybnitelný fakt: Máme vynikající mladé hráče, kteří štafetu české hudby nesou skvěle!

Foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp