„Open air koncerty miluju pro jejich nenapodobitelnou atmosféru, však jsem jich už řadu absolvovala.“

„Můj profesor Leif Segerstam se na mě obořil: ‚Dalio, běž někam do lesa a tam ze sebe všechno, každičkou vnitřní zábranu, vykřič!‘“

„Naše dvouletá dcerka Aurora skoro všude létá se mnou. A je to zázrak, který mě nesmírně nabíjí.“

Česká filharmonie poslední dobou uzavírá svou koncertní sezónu vystoupením pod širým nebem na Hradčanském náměstí v Praze. Tentokrát před ni s taktovkou ruce předstoupí 19. června mladá, ale už ostřílená a velmi úspěšná dirigentka Dalia Stasevska. Zazní česko-francouzský repertoár, který poskytne prostor dalším dvěma ženám: přímo na pódiu klarinetistce Anně Paulové, držitelce loňské Ceny Jiřího Bělohlávka, a zprostředkovaně i skladatelce Lili Boulanger. Prostor dostane také skladba Jiřího Gemrota uváděná ve světové premiéře.

Jak se vám, Maestra, pod širým nebem diriguje? Nejste nervózní z otevřeného prostoru, v němž může symfonický orchestr znít jinak než v koncertní síni? A neruší vás kakofonie pulsujícího velkoměsta?

Ani v nejmenším! Naopak, open air koncerty miluju pro jejich atmosféru. Však jsem jich už také řadu absolvovala. Jak se Symfonickým orchestrem BBC, tak nedávno doma ve Finsku. Měla jsem tu čest dirigovat vystoupení v rámci blížících se oslav sto šedesáti let od narození Jeana Sibelia. A do Prahy se vysloveně těším. Město jsem už dvakrát navštívila, takže vím, jak posvátným místem je Hradčanské náměstí, ze kterého je úžasný výhled na celou metropoli. Její vzdálený hluk mi určitě nebude vadit. A nepochybuju o tom, že těleso tak výjimečných kvalit, jakým je Česká filharmonie, si se svým zvukem v otevřeném prostoru umí poradit.

Řekla jste „doma ve Finsku“. Jenomže vy jste se přece narodila v Kyjevě, že?

Ano, to souhlasí. Ale brzy po mém narození využili rodiče možnost přesídlit napřed do Tallinu a poté, když mi bylo asi pět let, do Helsinek a nakonec do Tampere. Na tamní konzervatoři jsem začala studovat hru na housle a dirigování. Poté jsem pokračovala na Sibeliově akademii v Helsinkách, i když to pro mě nebylo zprvu vůbec jednoduché.

V čem?

Žila jsem velmi nuzně, doslova z ruky do úst. Dokonce jsem v jednu dobu musela dát své housle do zastavárny, abych měla na jídlo a na základní potřeby. 

Na co jste tedy cvičila?

Naštěstí jsem měla ještě jeden nástroj zapůjčený z Akademie, takže jsem si to dobrodružství se zastavárnou mohla dovolit.

Dnes máte díky sňatku s rockovým hudebníkem Laurim Porrou, který je ovšem pravnukem Jeana Sibelia, finské občanství. S taktovkou v pouzdře ale putujete od země k zemi, od jednoho orchestru ke druhému.

Myslím, že až tak dramatické to není. Pravda, měla jsem už vzácnou možnost se postavit před jedny z nejlepších symfonických těles na světě. Vlídně mě přijala Newyorská nebo Losangeleská filharmonie, také jejich kolegové z Bostonu, Chicaga či Clevelandu. V Evropě mě přivítali filharmonici v Paříži, Římě, Oslu, Stockholmu či v Drážďanech anebo před rokem v Rudolfinu vaše Česká filharmonie.

Váš umělecký růst výrazně formovaly tři silné hudební osobnosti. Tou první byl na Švédské hudební akademii, kde jste pokračovala ve studiu, finský dirigent a skladatel Jorma Panula. Zkušený pedagog, ročník 1930, jehož rukama prošly takové talenty jako Esa-Pekka Salonen nebo Klaus Mäkelä. 

Ano, pan profesor Panula pro mě byl prvním z klíčových mentorů. Jednak mě velmi důkladně školil v dirigentském řemesle, v technice mojí budoucí profese. Také mě ale varoval, že dirigování je z povahy věci velmi osamělým povoláním. Že člověk stojí před dvěma množinami osob, jednou na pódiu a druhou v hledišti. A v určité chvíli si uvědomí, že je mezi nimi sám. Navíc, prosadit se s taktovkou jako mladá žena ještě nedávno naráželo na spoustu předsudků.

Dalším, u koho jste měla možnost studovat, byl dirigent, houslista, violista i cellista, ale především autor neskutečných tří set symfonií Leif Segerstam, pocházející ze Švédska. Co vás naučil a jaký byl?

Úplně odlišný od noblesního, uměřeného Panuly. Nikdy nezapomenu na to, jak mě hned při první lekci rázně přerušil a obořil se na mě: „Dalio, stop, přestaň. Takhle ne. Seber se, jdi někam do lesa a tam křič. Všechno, každičkou vnitřní zábranu, ze sebe vykřič. Abys mohla vydávat ze sebe to nejlepší, co v tobě je. Pokud chceš orchestr inspirovat, musíš se uvolnit. Cítit se svobodně, překročit svůj práh.“

A do třetice slavný dirigent Paavo Järvi. Na silné jedince jste měla štěstí, že?

Rozhodně. Tam šlo už o přátelské mentorství. Když Maestro působil v čele Pařížského orchestru, směla jsem být jeho asistentkou. Takže jsem odkoukávala vše, co je k dirigování zapotřebí. Nejen ovládat partitury, nejlépe tak, aby je člověk buď nepotřeboval anebo je měl před sebou jen pro jistotu. Ale být i diplomat, umět s lidmi jednat, vědět kdy použít cukr a kdy zvednout bič. Byla to pro mě velká životní i profesní škola.

Vaším životopisem se přímo hemží slovo „poprvé“. Abych uvedl jen klíčové příklady, roku 2019 jste byla jako první v historii Symfonického orchestru BBC jmenována jeho hlavní hostující dirigentkou a letos byla původní smlouva prodloužena do roku 2027. Mezitím jste se roku 2020 stala šéfdirigentkou symfoniků v Lahti, opět jako první v dějinách tohoto tělesa…

Víte, mě osobně to sice těší, ale podstatné na tom je, co bývalo snem a co se pomalu ale jistě stává skutečností. Že k dirigování, tomuto odjakživa výsostně mužskému povolání, jsou bez zábran zvány ženy. A ne proto, aby tím vylepšovaly statistiky, ale díky tomu, že umí. 

Před dvěma roky se vám ovšem narodila dcerka Aurora. Když se podívám na vaše současné vytížení, žasnu, jak to s ní zvládáte. Se svým orchestrem v Lahti jste se 22. května rozloučila provedením Verdiho Requiem. Poté, co vystoupíte v Praze, vás čeká cesta za moře a 22. července koncert s Losangeleským filharmoniky pod širým nebem v Hollywood Bowl, 22. srpna pak provedete se slavným Joshuou Bellem a s BBC Symphony Orchestra v londýnské Royal Albert Hall pozoruhodný Houslový koncert vašeho někdejšího krajana, ukrajinského skladatele Thomase de Hartmanna. A nejde přece jen o vystoupení, nezbytné jsou zkoušky, o nejrůznějších společenských povinnostech nemluvě. Kde je mezitím vaše dcerka?

Skoro všude jezdí či létá se mnou! Když má čas, připojí se i manžel a pomůže mi s ní, když ne, najdu si místní chůvu. Ale věřte mi, není nad to, pobývat s Aurorou. Je to zázrak, je to dar, který mě nesmírně nabíjí. A uvolňuje z napětí. Náhle vím, že na světě jsou i důležitější věci než úspěch na pódiu.

Ještě otázka úplně na závěr, Maestra. Ty housle, co jste kdysi dala do zastavárny, jste prý pak vykoupila zpět. Je to pravda?

Je. Jen jsem něco vydělala, hned jsem pro ně spěchala. A stal se zázrak, ještě tam byly!

Facebook X E-mail WhatsApp