„Obdivoval jsem především úžasnou jemnost dynamiky, schopnost jít do skutečných něžných pian, neobyčejně měkkého charakteru tónu v kultivovaném zvuku klavíru.“

„Klarinetista Karel Dohnal si vedl znamenitě, technicky suverénně, bylo na něm znát, že si živé muzicírování velmi užívá.“

„Houslistka Xenie Dohnalová hrála zcela uvolněně, vyšší polohy nástroje zněly s patřičným jasem alikvotních tónů, nosně, hrála i s výrazovým vtipem.“

Tradiční mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově přivedl do atraktivního prostředí Maškarního sálu 20. července nadmíru zajímavý komorní koncert s promyšlenou dramaturgií a vysoké stylové úrovně. Představil se klavírista David Kalhous, žijící v USA, kde je profesorem na Florida State Univerzity College of Music. Přizval si výborné hosty – houslistku Xenii Dohnalovou a klarinetistu Karla Dohnala. V repertoáru širokého záběru byli vedle Mozarta a Beethovena zařazeni významní tvůrci hudby 20. století: Milhaud, Stravinskij a Schnittke.

Komorní večery s výbornými interprety mají svoji zcela jedinečnou, intimní atmosféru, jakou okázalé koncerty před velikým auditoriem často nenabídnou. Reflektovaný komorní večer v Maškarním sálu Českokrumlovského zámku byl toho zřetelným dokladem.

Klavírista David Kalhous (*1975) je absolventem HAMU v Praze, dostal se na stipendium do Vídně na Hochschule für darstellende Kunst, studoval u takové osobnosti, jako byl Paul Badura. Dále studoval i v Tel-Avivu a posléze se dostal do USA. V roce 2013 dokončil doktorandský program v Chicagu. Žije a působí v New Yorku, od roku 2014 je řádným profesorem na Florida State University College of Music. Prezentuje se stylovou interpretací skladeb stylu klasicismu, ale jeho zájem je mimořádně upřen k moderní tvorbě 20. století, intenzivně se zabývá soudobou hudbou. Představil ve večeru své hosty – Xenii Dohnalovou a klarinetistu Karla Dohnala. Je přirozené, že právě z motivace silného zájmu o moderní tvorbu zařadil Kalhous do dramaturgie koncertu skladby Milhauda, Stravinského a Schnittkeho, velkých osobností složitých proudů vývoje hudby 20. století. Zároveň ovšem dbal pečlivě na poslechovou přístupnost voleného repertoáru, jak vyplyne z následujících řádků.

Koncert zahájila interpretace z komorní tvorby Mozarta a Beethovena, poslechově vděčných autorů, interpretačně ovšem velmi obtížných. Patrně tímto poznatkem nenosím sovy do Athén, ale interpretovat stylově na vysoké úrovni zejména Mozarta je úkol nad jiné náročný. Mozart vyžaduje příliš mnoho discipliny ve všech ohledech – ve formě, jasnosti, přesnosti hudební artikulace, znalosti o vztazích detailů k celku. Výrok Artura Schnabela, že Mozart je lehký pro diletanta a příliš těžký pro skutečného profesionála, resumuje podstatu. Každé emocionální přehnání zde ihned rozruší rovnováhu kolem hudební formy. Mozart dovede být vážný až tragický, ale nikdy ne sentimentální.

Wolfgang Amadeus Mozart je právě v komorní tvorbě vysoce osobitý. V řadě takzvaných pařížských kompozic vynikají klavírní sonáty a sonáty pro housle a klavír, napsané právě v Paříži. Vynikají z nich tři – katalogizované jako K. 305, 304 a 306. Spolu s mannheimskými sonátami tvoří sbírku, kterou dal dokonce Mozart v Paříži vyrýt. Pro koncert byla zvolena Sonáta A dur, K. 305. Má obrovskou melodickou invenci, mistrovství variací a dává sólistům velký prostor k virtuozitě. Tato vlastně zábavná, hravá skladba je výrazná svou konstrukcí, plná lehké dokonalosti, spolu s poezií a lyričností představuje přehledný tvar. V entrée večera zazněl Mozart v podání Davida Kalhouse u klavíru a houslistky, členky České filharmonie – Xenie Dohnalové. Entrée sonáty v Allegro di molto vyznělo trošku rozpačitě, buď to byla určitá daň za aklimatizaci v prostoru sálu, nebo to může být jedno z možných pojetí, tedy opatrnější, váhavější našlapování v tempech i dynamice, kde se výše zmíněná hravost a spontaneita podání nestačila výrazněji projevit.

Beethovenovy Variace pro sólový klavír op. 34, druhou skladbu koncertu, vybral klavírista důmyslně. Byly napsány roku 1802 společně s takzvanými Prométheovými variacemi op. 35. Beethoven s oběma opusy výrazně prorazil, vydalo je promptně lipské nakladatelství Breitkopf & Härtel. Sonáta op. 34, zvolená pro koncert, je poprvé v historii odvážnou cestou autora přes různé tóniny, každá variace je v jiné tónině a metru. Sám Beethoven je označoval za „malé variace“, zatímco opus 35 za „velké“. Životopisec Paul Becker dospěl k resumé, že jde o „Beethovenovu estetiku klíče v malém formátu“. Interpret přistoupil k Variacím velmi racionálně, každá fráze je promyšlena do detailu, tvárná, naplněna potřebnou plasticitou. Skladbu má pianista zjevně „nahranou“, technicky ji hraje s bravurou, vytříbeností, s nadhledem. Obdivoval jsem především úžasnou jemnost dynamiky, schopnost jít do skutečných něžných pian, neobyčejně měkkého charakteru tónu v kultivovaném zvuku klavíru.

Darius Milhaud, žák Widorův, byl skladatel obrovského díla, v němž se střídají druhy, žánry a s nimi i hodnoty umělecké. Stylově i námětově vyrůstá jak z tradic artificiální hudby, tak z prostředí tančíren, kabaretů, cirkusů a jazzu, ale také z latinskoamerického folklóru a tamní populární hudby. Zvolená Suita op. 157b pro housle, klarinet, klavír, jakoby byla ve své půvabné kompoziční miniatuře až názorným dokladem zmíněných různorodých výrazových poloh. Důležitý zákon kontrastu zde Milhaud plní doslova skvěle! Melodika a rytmus působí prostě, ale je místy okořeněna polytonalitou, neobává se lehkých disonancí. Zřejmě je všem interpretům kompozice velmi blízká, závěr první poloviny koncertu vyzněl v precizní souhře neobyčejně přesvědčivě technicky i výrazově. Klarinetista Karel Dohnal si vedl znamenitě, technicky suverénně, bylo na něm znát, že si živé muzicírování velmi užívá.

Alfred Schnittke byl prezentován Suitou ve starém stylu pro housle a klavír op. 80. Rusko-německo-židovský autor je u nás dosud málo obecněji známý, ač někdy i porovnáván v symfoniích se samotným Šostakovičem. Je avantgardním typem skladatele, patří k předním představitelům takzvaného polystylismu, bývá označován za naléhavý moderní „hlas své epochy“. S trochou lehké, humorné nadsázky bych dodal hlas skvělého literáta Milana Kundery, že moderní, avantgardní hudba jest ta, jež se hraje před prázdnými sály, znal to z praxe svého otce… Tato Schnittkeho skladba však nemusí mít obavy spisovatele. Ostatně sál byl vyprodaný. Hudba tíhne spíše k vyššímu populáru, vůbec ne k moderně a polystylismu, ten v ní není spolupřítomen vůbec. Jedná se o ukázky filmové hudby autora (Pastorale – Ballet – Minuet – Fugue – Pantomime), má v sobě lehkost, vtip, poslechovou vstřícnost. Ale o to zřejmě v tomto koncertu šlo, nešokovat publikum avantgardními výboji, byť pod jmény avantgardistů. Publikum, jehož velká část permanentně, po celý koncert, tleskala po každé krátké části cyklů či sonát, zjevně nebývá na podobných koncertech častým hostem. Je tudíž moc dobře, že i skladatelé moderní hudby 20. století, byli prezentováni skladbami de facto více konzervativního stylu, mnohdy až na pomezí populární hudby. Suita měla interpretačně patřičnou lehkost (tu právě trochu více potřeboval vstupní Mozart), houslistka Xenie Dohnalová hrála již zcela uvolněně, vyšší polohy nástroje zněly s patřičným jasem alikvotních tónů, nosně, hrála i s výrazovým vtipem.

Igor Stravinskij byl skladatel, který nesporně poznamenal celý složitý vývoj artificiální hudby 20. století jako málokdo jiný. Zvolená z jeho rozsáhlého díla byla skladba pro klarinet, housle a klavír – Příběh vojáka (L‘ Historie du Soldat), malá suita z roku 1918. V Příběhu vojáka (někdy se překládá jako Historie vojáka) jsou zřetelně patrné vlivy moderní taneční hudby a amerického jazzu, moc důležitý je zde pevný, ostrý rytmus, jenž je často formotvorným činitelem. S respektováním těchto podstatných prvků díla, koncipovaného jako epicko-dramatický příběh, se velice pozitivně jevila interpretace tria klarinet – housle – klavír, soustředěna znatelně na technickou stránku, její virtuózní ztvárnění v rytmicky ostrých momentech, v bezvadné souhře i pozorné dynamice. Klavírista David Kalhous se etabloval perfektním citem pro ostrý, precizní rytmus, pozorností k výrazné dynamice, až telepatickým citem pro doprovody, což vůbec není samozřejmostí ani pro absolutní špičky klavírní elity.

Za dramaturgickou stavbu večera, technicky a výrazově přesvědčivou interpretaci s citlivým stylovým odlišením nutno vyslovit pochvalu. Byl to neobyčejně příjemný večer komorní hudby, který publikum přijímalo vřele. Vida, tudy se rovněž může rovněž ubírat jedna z cest k větší oblibě hudby 20. století, pro širší, nespecifické publikum, které z koncertu odcházelo zřetelně pozitivně naladěno. Všem třem interpretům večera patří za koncert velké uznání. Bravo!

Foto: MHF Český Krumlov / Libor Sváček