„Plzeňský operní soubor má za sebou již řadu operetních inscenací, tudíž se nemusí v operetě teprve rozhlížet.“

„Titulní postavu zpívala a hrála s požadovanou lehkostí a lehárovskou nonšalancí Lívia Obručník Vénosová. Roli navíc propůjčila atraktivní zjev.“

„Dlouho aplaudující diváci se evidentně rádi nechali unést melodickým bohatstvím Lehárovy hudby.“

V pátek 27. června se příznivci operního souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla opět vypravili do lochotínského amfiteátru, aby zde zhlédli další z představení, které jim domácí operní scéna nabídla. Pro devátý ročník zvolila nikoliv operu, ale Lehárovu Veselou vdovu, přední dílo klasického operetního žánru. Takto se znovu připomněla inscenace z roku 2019, kterou tehdy mohli sledovat diváci nejen v Plzni, ale i pražském divadle v Karlíně.   

Dnešní plzeňská čtvrť Lochotín se stala v první polovině 19. století oblíbeným místem plzeňských výletníků. Objevením léčivého pramene toto místo aspirovalo dokonce na malé lázně. Vznikl zde pavilón, v jehož sále se konaly odpolední reuniony (v současné době by se v něm měly znovu obnovit komorní koncerty). K němu se pak v druhé polovině 19. století přidružila reprezentativní budova s restaurací a společenským sálem. Ta bohužel o sto let později padla za oběť stavbě rozšířené komunikace. 

V souvislosti s původně zamýšlenými lázněmi byla okolní příroda zkrášlena do podoby rozsáhlého parku. Význam Lochotína pro plzeňské občany vzrostl v 60. letech minulého století situováním zoologické a založením botanické zahrady. Avšak ještě předtím, koncem 50. let, byl v západní části parku vystavěn rozlehlý amfiteátr, který se posléze v 70. – 80. letech stal významným dějištěm festivalu Porta.

Po rekonstrukci se lochotínský amfiteátr počínaje rokem 2015 stal místem další atraktivní akce, a sice „Noci s operou“, podporovanou plzeňským magistrátem, 1. městským obvodem, Dopravními podniky Města Plzně a řadou dalších subjektů. K původnímu iniciátoru – opernímu souboru DJKT se v posledních dvou letech přidal i soubor muzikálu. Ohlédneme-li se za uplynulými devíti lety, pak po úvodním koncertě složeném z operních árií a scén (2015) zde postupně zazněla Verdiho Aida (2016), Orffovy Carmina burana (2017), Pucciniho Turandot (2018), Verdiho Nabucco (2019), po covidové přestávce Verdiho Macbeth a muzikál Elisabeth (2022), dále Bizetova Carmen (2023), v Roce české hudby Smetanova Libuše a Svobodův Dracula (2024). Letos se na scéně amfiteátru poprvé rozezněla klasická opereta, a sice Lehárova Veselá vdova. 

Na rozdíl od operních inscenací byla uvedena v českém překladu. Zpívané texty přeložila Eva Bezděková, pod úpravami mluvené prózy je podepsán ředitel divadla Martin Otava.       

O Lehárovi a jeho umělecké cestě jsem se podrobně rozepsala ZDE. Znovu bych jen připomněla jeho spojení s mnoha místy bývalého Československa. Narodil se v Komárně (1870), studoval na pražské konzervatoři, zastával místo vojenského kapelníka v Lučenci. Ve vojenské uniformě poznal do svých třiceti let řadu míst rakousko-uherské monarchie – Bratislavu, Karlsberg v Sedmihradsku, Pulu, Terst, Budapešť, Sarajevo, posléze pak Vídeň. Přelomovým rokem v jeho kariéře bylo právě uvedení Veselé vdovy v Divadle na Vídeňce (1905).  

Nejenže tato opereta přinesla svému tvůrci světovou slávu a změnila jeho sociální status (Lehár odložil uniformu a stal se kapelníkem profesionální scény v hlavním městě monarchie), ale znamenala i jistý zlom v dějinách žánru. Vídeň se v nové operetě ráda zabavila sledováním milostného vztahu Hany a Danila, ale také Valencie a Camille de Rosillon, u obou dvojic provázeného decentními rafinovanostmi. Ráda také nahlédla do pařížského světa, který se stále snažila mluvou, oblékáním a stylem života napodobovat. Do třetice byla doslova okouzlena skladatelovou nevyčerpatelnou invencí jednotlivých výstupů a čísel, v neposlední řadě pak zvukem orchestru, v němž mladý skladatel pohotově reagoval na hudbu Richarda Strausse, Gustava Mahlera a Clauda Debussyho.      

Ještě v uniformě se Lehár ve Vídni seznámil se dvěma vlivnými libretisty – rodákem ze slovenské Senice Victorem Leónem (1858–1949) a ze Lvova pocházejícím úředníkem Jižní dráhy Leo Steinem (1861–1921). První již předtím napsal libreto k Lehárově operetě Dráteník (Drahtbinder), uvedené v Carlově divadle, druhý k jeho Vídeňským ženám (Wiener Frauen), premiérovaným v Divadle na Vídeňce.

Pro následující Veselou vdovu použili oba pánové jako předlohu komedii Henriho Meilhaca L´Attache d´ambassade. Comedie en trois actes, která vyšla v Paříži v roce 1861. Jde v ní o vcelku jednoduchý příběh bohaté mladé vdovy Madelaine von Palmerové. Aby její majetek nepřišel vniveč, a naopak zůstal zachován pro bankrotující vlast, chce ji vyslanec malého německého knížectví baron Scharpf v Paříži provdat za tamějšího atašé hraběte Prachse. Baron však netuší, že se oba protagonisté již v životě setkali a zdaleka si nebyli lhostejní. I když se z německého knížectví stalo v Leónově a Steinově verzi balkánské knížectví Pontevedro (od původního Montenegra se muselo přes protesty Černohorců upustit) a ačkoliv se změnila jména postav, zápletka zůstala stejná. Libreto dokončené v roce 1905 v Ischlu bylo původně určeno pro jiného tvůrce operet Richarda Heubergera (1850–1914). Jeho hudba však nesplňovala představy libretistů a ředitele Divadla na Vídeňce Vilhelma Karczaga.

Text libreta se do Lehárových rukou dostal díky příteli Emilu Steinengerovi. Ačkoliv bylo v divadle pro nastudování nového kusu určeno jen málo zkoušek, díky obětavosti a maximálnímu nasazení účinkujících se Veselá vdova, uvedená v Divadle na Vídeňce poslední den v roce (30. 12.), stala podle svědectví Volksblattu „díky nádherné hudbě, rozumnému libretu, jakož i znamenitým výkonům představitelů“ významnou událostí a pro řadu autorů na několik let dopředu vzorem hodným následování. Představitelé obou hlavních rolí Mitzi Güntherová (1879–1961), mimochodem dcera hoteliéra z Varnsdorfu, a Luis Treumann (1872–1942), idol vídeňského publika, se stali prvním, ve své době moderním operetním párem. O mimořádném úspěchu díla svědčí i statistický fakt, podle něhož se v Divadle na Vídeňce konala v březnu roku 1907 v pořadí čtyřstá a v lednu 1919 šestistá repríza.

Od své premiéry se Veselá vdova v mnoha překladech drží na repertoáru řady světových divadel. (Předcházím tím mnoho let dopředu, do tragických čtyřicátých let, uvedu-li, že kdysi všemi adorovaný Treumann, legendární představitel Danila, se v Terezíně stal jednou z mnoha obětí rasové nesnášenlivosti).   

Plzeňský operní soubor má v poslední době za sebou nastudování řady operetních titulů – Nedbalovy Polské krve, Kálmánovy Čardášové princezny,  Offenbachova Pařížského života, Straussova Netopýra, Lehárovy Giuditty. Řada interpretů prošla několika z těchto inscenací, nemusí se tudíž v klasické operetě teprve rozhlížet. Všeobecně to platí jak o představitelích hlavních, tak i epizodních rolí, jak o operním sboru, tak orchestru.  

Režisér a ředitel plzeňského divadla Martin Otava má pro operetu cit, neexperimentuje zbytečnými aktualizacemi, ale ponechává dílu jeho dobový kolorit. Na lochotínské scéně mu byl v režii oporou Michal Lieberzeit. Scéna Lukáše Fonioka a nápadité, pro operetu výrazné kostýmy Dany Haklové, neopouští dobu vzniku, tedy poslední šťastná léta, jež rakousko-uherská monarchie zažila před vypuknutím Velké války.

U letošní venkovní inscenace se upustilo od umístění orchestru ve stanu po pravé straně pódia, což po několik let fungovalo jako zavedená a vyzkoušená praxe. Orchestrální těleso bylo tentokrát skryto pod širokým schodištěm rozlehlé scény.  Komunikace se sólisty, sborem a tanečníky byla zajištěna pomocí televizních obrazovek. Pod vedením svého šéfa Jiřího Petrdlíka podal operní orchestr skvělý výkon, opřený o zkušenost z mnoha repríz předchozího uvedení v roce 2019. Škoda jen, že kamerový záběr do orchestru v rámci děkovačky byl dílem pouhého okamžiku. Za svůj výkon by si orchestr zasloužil delší prostor, například při mezihře oddělující druhé a třetí dějství.  

Téměř každá z předcházejících inscenací, vydatně posilněná nadšenými komparsisty, byla ozvláštněna nejen světelnými efekty a projekcemi, ale také zakomponováním zvířat a objektů, které by těžko našly umístění na scéně divadla. Letos se na panelech objevily projekce reprezentativních pařížských budov a jejich zahrad, ve třetím dějství posloužila jako názorný symbol města nad Seinou rozzářená Eiffelovka po pravé straně jeviště, atmosféru noční Paříže pak znásobily girlandy světel v rukou komparsistů vycházejících z obou bočních stran v prostoru pod jevištěm. Na prostranství mezi pódiem a diváky se spolurežisér Michal Lieberzeit snažil hned v úvodu zachytit atmosféru pařížských ulic a parků, a sice za zvuků Lehárova autorizovaného výběru valčíků Ballsirenen, známého zejména z promenádních koncertů. 

Teprve poté následovala předehra v obvykle hrané verzi. Zde jsme také mohli obdivovat elegantní dámy korzující se čtyřnohými svěřenci Klubu chovatelů pudlů, pobavit se skotačením rozverných řádových sester (oblíbeným motivem francouzských komedií), to vše za dozoru přísných pařížských četníků. Zvláště muži se mohli pokochat exempláři historických automobilů, které znásobily jak efektní účinek vstupu Hany Glawari, tak posléze i společensky znaveného hraběte Danila, vcházejícího na scénu s kupletem velebícím jeho oblíbený podnik. V automobilech různých značek se však v průběhu představení svezly i další postavy včetně barona Mirka Zety, ve třetím jednání pozvaného strávit společenský večer v proslulém Maximu. Poděkování za zápůjčku historických exemplářů tak patří majitelům vozů Václavě Thán Brunclíkové a Štefanu Krupovi.

Entré Hany Glawari bylo zinscenováno vskutku nápaditě, počínaje skupinou mužů pronásledujících pod pódiem její automobil až po choreografii množství nápadníků, jimiž je movitá vdova po příjezdu do Paříže na půdě vyslanectví Pontevedra netrpělivě očekávána.              

Hanu Glawari zpívala s požadovanou lehkostí a lehárovskou nonšalancí jasným svítivým sopránem Lívia Obručník Vénosová. Této roli navíc propůjčila atraktivní zjev a hereckou zkušenost. S operetou má nemalé zkušenosti i Radka Sehnoutková, zde v roli Valencie. V prvním dějství herecky dobře balancovala mezi lehkou koketérií a „andštandem“, její hlas zní přirozeně a vyrovnaně, pohybové schopnosti by jí mohla v náročné choreografii Martina Šintáka závidět mnohá tanečnice. Královna naší operety Pavla Břínková si během své dlouholeté a bohaté kariéry prošla ve Veselé vdově oběma výše uvedenými partiemi. I třetí roli věčně intrikující Praskovji si evidentně zahrála s chutí, šarmem, ale i potřebnou dávkou komiky. 

Michal Bragagnolo je v roli Danila Daniloviče již dobře zabydlen, ovládá ji jak pěvecky, tak herecky. Jeho silnou stránkou jsou navíc taneční výkony, který může divák ocenit nejen v elegantním valčíku, ale posléze i v temperamentním kankánu v prostředí pařížského Maximu. Camille de Rosillon je z celé operety barvou hlasu jediný skutečný tenor, jehož vábení do modrého pavilónu by v auditoriu neměla odolat žádná z žen. V podání Tomáše Kořínka tomu tak skutečně je, můžeme zde slyšet lehárovského pěvce s příjemnou barvou hlasu, jistými výškami a smyslem pro stylový přednes. Oba pěvci – Bragagnolo a Kořínek zvládají role operetních milovníků každý po svém, oba však s požadovanou lehkostí a samozřejmostí.  

Vidíme-li na jevišti Pavla Klečku a sledujeme-li jeho přirozenou komiku uplatněnou v postavě Barona Mirka Zety, nechce se nám věřit, že tentýž pěvec je na plzeňské scéně úspěšným a výrazným představitelem Verdiho Nabucca, v minulých inscenacích i Verdiho Macbetha, Kreónta v Cherubiniho Médee či naposledy Palouckého v Hubičce. Být dobrým komikem je zvláštní dar a o Klečkovi to platí dvojnásob. Je výraznou postavou, na jehož aktuální narážky se diváci i jeho kolegové vyloženě těší. V tomto duchu nezůstává pozadu ani Jiří Kubík v roli nemotorného a žárlivého Kromowa, věčně hledajícího svou záletnou snoubenku Olgu. Jeho společný výstup s Pavlou Břínkovou, v níž se Kromow coby člen vojenské rady Pontevedra stává obětí žádostivé Praskovji, vyvolal spontánní odezvu publika.  

Lehár zalidnil svou operetu i dalšími komickými figurami – s úspěchem se jich zhostili Martin Matoušek v roli Vicomta Cascady, Jan Ondráček jako Raoul de Saint-Brioche a Dalibor Gondík v jediné mluvené roli sekretáře Njeduše, Zetovy „pravé ruky“. Galerii těchto postav doplňují Kromowa koketující snoubenka Olga v podání Petry Tion, Martin  Švimberský jako Bogdanovič, vojenský atašé Pontevedra, Jana Piorecká jako jeho žena Sylvia a Josef Jordán coby Pričič. Nemalý podíl na úspěchu představení měl operní sbor vedený Josefem Kurfiřtem a Jakubem Zichou.  

Zhruba pět tisíc prodaných vstupenek řadí plzeňskou „Noc s operou“ v oblasti klasické hudby k našim nejmasovějším kulturním akcím. Za její hladký průběh mohou Plzeňané vděčit také dopravním podnikům svého města, které směrem na Lochotín zesilují dopravu a s přehledem řídí příjezdy a odjezdy velkého množství automobilů, mezi nimiž je vidět nejednu mimoplzeňskou poznávací značku. Tato akce, slavnostně uzavírající divadelní sezónu, se pro plzeňské rovněž stala jednou z příležitostí vzájemného setkávání. V tomto směru si publikum zaslouží chválu nejen za zájem, který o operu, operetu a muzikál projevuje, ale i disciplinovanost, s níž v průběhu večera představení bedlivě sleduje.

Závěrečná poznámka by měla padnout o počasí. Každá venkovní akce je pro pořadatele velké riziko. Plzeň má stran počasí velké štěstí – za devět let ani jednou nezapršelo, ačkoliv tentokrát mračna celý den podezřele vyhrožovala. Doufejme, že tomu bude i při desátém ročníku, kdy se má na programu objevit muzikál Mamma mia! Při prodeji vstupenek bude nejprve dána přednost 6 110 abonentům plzeňského divadla.        

Pódium lochotínského amfiteátru se tedy vůbec napoprvé rozzářilo operetním světem, v němž se na pozadí luxusního prostředí pařížských salónů a nočních podniků odehrávají dva milostné příběhy – první končící happy-endem, druhý návratem do šťastného a měšťanskou morálkou posvěceného manželského přístavu. Diváci se v pátek evidentně rádi nechali unést melodickou invencí Lehárovy hudby, pozorně vyslechli všechny lyrikou oplývající duety, s chutí aklamovali mužský septet Ženy, ženy, ve třetím dějství pak efektně zrežírovaný výstup griset v podání plzeňského baletu, jehož prostřednictvím se do Lehárovy operety vloudila hudba zakladatele žánru Jacquese Offenbacha. Dobré operetní představení znamená dovést diváky k tomu, aby alespoň na chvíli propadli iluzi mámivého a běžných starostí zbaveného světa a odcházeli domů s melodií na rtech, tou či onou, která jim nejvíce utkvěla v paměti. Myslím, že tuto iluzi se plzeňskému opernímu a baletnímu souboru podařilo v nádherné atmosféře letního večera vykouzlit.

Foto: Martina Root / DJKT, Marta Ulrychová