„Dílo Jiřího Melcelia se řadí mezi to nejlepší, co v jeho době v Čechách vzniklo“

„Večer svým formátem zůstal někde na půl cesty mezi koncertem a bohoslužbou“

„Tvůrci cyklu by si měli ujasnit, jakou dramaturgickou trajektorii chtějí za poměrně vysoké vstupné zvolit.“ 

První ze čtyř koncertů nového Strahovského cyklu byl věnován hudbě barokního skladatele, jenž poměrně značnou část života strávil právě na Strahově, Jiřího Melcelia. Vedle souboru La Bilancetta pod vedením Ladislava Horkého se provedení Mariánských nešpor zúčastnila také strahovská chorální schola. Liturgicky bylo vše správně, značné rozpaky ale vzbuzuje kvalitativní úroveň, kterou zahajovací koncert přinesl. Zdá se, že si tvůrci cyklu budou muset ujasnit, jakou dramaturgickou trajektorii chtějí zvolit. Zda za poměrně drahé lístky nabízet amatérskou duchovní hudbu, nebo cílit na špičkové profesionály v oboru.

V úterý večer se ve studené klášterní bazilice na Strahově servíroval první chod nového koncertního cyklu, který se během roku odehraje v různých prostorách strahovského kláštera. Uprostřed hlavní lodě nastoupil poměrně komorní ansámbl, částečně v koncertních oděvech, někteří v běžném civilu. osm zpěváků, dvoje housle, tři violy da gamba, tři pozouny, theorba a kontrabas autora projektu Ladislava Horkého. Za varhanní pozitiv usedl Lukáš Grygerek a od varhan také ansámbl řídil. Ve vzdálenější části chóru se pak v kruhu usadila asi dvacítka mnichů v albách, tedy Strahovská schola, která pod vedením Gorazda Františka Krušiny realizovala chorální antifony a hymny. Na programu byl poměrně známý formát Mariánských nešpor od poměrně neznámého českého skladatele Jiřího Melcelia, který na Strahově působil a také zemřel. 

Formát Mariánských nešpor hrál významnou roli při zrození barokní hudby zejména v Benátkách. Jedná se o odpolední či večerní bohoslužbu typickou pro klášterní provoz, kterou skladatelé z města na laguně na přelomu 16. a 17. století opatřili velmi moderním a posluchačsky přitažlivým obsahem. V koncertantní formě se střídaly virtuózní sólové vstupy a velkorysé sborové plochy, podpořené cinky, pozouny, celou řadou smyčcovým nástrojů a bohatým bassem continuem. Vrcholem benátských nešpor je dílo, které v roce 1610 ještě v Mantově složil Claudio Monteverdi a jeho podobou ovlivnil generace skladatelů po celé Evropě. Jiří Melcelius se narodil čtrnáct let poté a jeho Mariánské nešpory, které byly objeveny teprve nedávno ve Vratislavi, byly psány patrně někdy v druhé polovině 17. století. Autor v nich obsazením i způsobem kompozice zcela jasně navazuje na benátské vzory, ať už Claudia Monteverdiho či jeho žáka Francesca Cavalliho. Invencí rétorických figur i náročností vokálních partů se dílo řadí k tomu nejlepšímu, co v jeho době v Čechách vzniklo. 

Soubor La Bilancetta měl poměrně složitý úkol – ve velmi studeném kostele v poměrně malém obsazení vyrobit iluzi okázale slavnostní duchovní hudby. V místech, kde ansámbl zněl dohromady, podpořen pozouny a continuem, se to docela dařilo. Melceliovy nešpory (podobně jako Monteverdiho či Cavalliho) ale počítají s velmi kvalitním obsazením na sólových pozicích. A právě v sólových pasážích tkvěla největší slabina večera. Sóla zpívali vlastně všichni zpěváci (krom basisty Ondřeje Dobisíka), ale nikdo z nich nedokázal tváří v tvář náročným partům a akustice kostela plně obstát. Nejvíce zaujala sólovým projevem sopranistka Anežka Mišoňová, jejíž lehký hlavový rejstřík, místy znějící jako chlapecký soprán, se dobře nesl v prostoru. Druhá sopranistka Veronika Kladivová disponuje pěknou barvou hlasu ve středních polohách, ale v jejím projevu chyběla místy intonační jistota. Kontratenorista David Pištěcký byl ze všech sólistů nejslabší, jeho projevu chyběla výrazovost a přes doprovod kapely téměř nebyl slyšet. Tenorista Vít Mišoň zvládl sice poměrně náročné rychlé pasáže, ale ani jeho hlas nestačil naplnit prostor baziliky. Basista Vlastimil Kovář disponuje pěkným témbrem, ale postupem koncertu jeho hlas ztrácel na znělosti a v závěru v nižších polohách zmizel úplně. Myslím, že postupem koncertu si i zima a únava vybraly svůj díl na kvalitě provedení. Staré nástroje se rychle rozlaďovaly, houslistkám i gambistkám viditelně křehly ruce, takže v instrumentální sonátě v závěru večera došlo i v jedné virtuózní pasáži k výraznému posunu v tempech a část musela začít znovu. Provedení nešpor by určitě prospěl pozdější termín a také poněkud citlivější vedení vzhledem k akustice prostoru a interpretačním dovednostem sólistů. V mechanických tempových proporcích se často ztrácela srozumitelnost a rychlejší pasáže zněly hekticky. Chorální části provedené Strahovskou scholou působily spíše jako společná modlitba než jako součást koncertu. Slavné a krásné mariánské antifony byly interpretovány spíše opatrně a bez vokálního lesku. Celkově večer zůstal někde na půl cesty mezi koncertem a bohoslužbou. A s tím souvisí i hlavní otázka, kterou si zvídavý divák nutně musel položit. 

Má být strahovský koncertní cyklus spíše festival dobré hudby, nebo řadou duchovních seancí v prostorech kláštera? Součástí cyklu má být i koncert Collegia 1704, za který divák zaplatí tolik, co na koncertě v Rudolfinu. Koncertní cyklus také potřebuje opravit poměrně dost „začátečnických chyb“. Na internetových stránkách nelze najít čas koncertů. Doprovodná brožura, vyrobená pro všechny koncerty cyklu, je sice relativně obsáhlá, ale chybí v ní podstatné informace, jako třeba jména sólistů posledního koncertu. Průvodní texty v brožuře mají poměrně kolísavou kvalitu, některé působí, jako by je vygenerovala nepříliš pokročilá umělá inteligence. Celkově tedy zatím není jasné, kam se nový strahovský projekt vydá. A zdá se, že jsme včera byli svědky spíše velmi dietního předkrmu. Předpokládaný hlavní chod, zářijový koncert Collegia 1704, se dá očekávat na velmi vysoké úrovni. Jaká ale bude květnová polévka v podobě koncertu cellisty Viléma Vlčka a klavíristy Marka Kozáka a listopadový varhanní moučník, lze jen hádat. Myslím nicméně, že koncertní cyklus, podobně jako kvalitní čtyřchodové menu, by měl mít silnou dramaturgickou linku, tedy jednoho kuchaře, který ohlídá, aby spolu jednotlivé chody měly něco společného.

Foto: Radoslav Vnenčák

Facebook X E-mail WhatsApp