Abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu 2. března měl osobitý program a velmi sympatickou úroveň. Dirigoval ho čtyřiatřicetiletý Jiří Habart a vybral si program, na kterém se dají ukázat romantické emoce i precizní vedení hlasů. Program otevřela předehra k Fibichově opeře Šárka, následoval Glierův Koncert pro koloraturní soprán a v druhé polovině zazněla Symfonie č. 2 Sergeje Rachmaninova.

Koncert začal sympatickým připomenutím díla Zdeňka Fibicha, autora vášnivého a dramatického. V předehře k Šárce se skvěle představila žesťová skupina a smyčce měly dramatický účinek. Zdálo se, že dirigent Jiří Habart drží emoce Symfonického orchestru Českého rozhlasu trochu na uzdě, ale to má dobrý vliv na to, aby skladba naplno vyzněla.

Myslel jsem hodně na osud Zdeňka Fibicha na koncertních pódiích, jeho smůla spočívá ponejvíc v tom, jak velkou osobností je vedle něj Dvořák a jak osobitý pak je Janáček. Vzpomněl jsem si na to už před čtrnácti dny, když Severočeská filharmonie Teplice pod taktovkou Jiřího Petrdlíka uvedla velmi krásný program s třemi Melodramy na verše Jana Nerudy a pak tři Fibichovy symfonické básně včetně Komenského. Byla to péče doktorky Věry Šustíkové, znalkyně melodramu, a práce Společnosti Zdeňka Fibicha. Ukazuje, jak vzdělaným mužem s výrazným romantickým cítěním tento skladatel byl a že bychom neměli zapomínat na to, jak vysokou úroveň mají autoři, které dnes vnímáme jako druhou ligu, vedle Fibicha určitě ještě Foerster nebo Novák a Ostrčil. Naše hudební tradice je daleko bohatší, než jak o ní zvládáme pečovat. Takže velké plus i pro dramaturgii SOČRu.  

Dramaturgickým počinem jiného typu bylo zařazení Glierova Koncertu pro koloraturní soprán, což je dvouvětá skladba s lyrickou první a koloraturní druhou větou. Možná nějak navazuje na Vokalízu Sergeje Rachmaninova, tedy na skladbu, která se neváže na text, ale jen na samohlásky a prezentuje hlas sám o sobě. Veronika Rovná přednesla koncert naprosto ideálně, snad jen některé tóny by mohly znít ještě malinko vylehčeněji, ale to se snadno říká… Provedení mělo tvář, barvu, technickou jistotu, výraz i potřebný nadhled a vtip, zejména v druhé části. Orchestr doprovázel citlivě a čistě.

Sergej Rachmaninov vstoupil do dějin jako klavírista. Byl ale také ambiciózním skladatelem, který velmi těžce nesl počáteční neúspěchy na tomto poli. Premiéra Druhé symfonie v roce 1908 v Mariinském divadle už ovšem úspěšná byla a psalo se o mistrovském symfonickém díle. V emigraci pak skladatel komponoval méně a vrátil se k orchestru až v závěru života. S odstupem času je Rachmaninova orchestrální tvorba překvapivě životná, i když to nebyl velký symfonický architekt a hudební myslitel. Co do prokomponovanosti srovnání s Čajkovským či Brahmsem přece jenom nesnese, možná v něčem s mladým Dvořákem. Ale melodické nápady a velká emocionální přímočarost této hudby působí a Druhá symfonie se hraje znovu a znovu, velmi se pro ni nadchnl například šéf Metropolitní opery, emotivní Yannick Nézet-Séguin a s Filadelfským orchestrem ji nově nahrál.

Provedení Jiřího Habarta bylo pozoruhodné tím, že nespoléhalo jenom na melodie a emoce, i když hudba svádí čistě k tomu, aby se publikum do skladby položilo a jen se nechalo volně unášet. Druhá scherzová věta měla potřebnou rytmickou pregnantnost a řadu pečlivě vypracovaných míst. Třetí pomalá věta stála na typicky ruských melodiích a obě krajní věty měly potřebnou barvitost. I když Rachmaninov opravdu není mistr stavby, provedení určitou ‚stavebnost mělo‘ a je to zásluha dobře promyšlených temp a jasného dirigentského názoru a vedení. Orchestr hrál měkce a čistě, takže skladba měla všechny náležitosti solidního provedení.

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp