„Adamova samotnou zvukovou kvalitu pozvedla na ‚vyšší level‘.“

„První dva hudební kusy na houslích vysloveně stály, když jednoduchost harmonických sledů Ucceliniho a Bibera bylo nutné nějak kompenzovat – tedy virtuozitou houslistů.“

„Strašně příjemný večer.“

Tři výrazné osobnosti tuzemské hudební (nejen) interpretace svedl dohromady koncert cyklu Hudební cesty Evropou pořádaný Collegiem 1704 už tradičně ve vršovickém kulturním centru Vzlet. Tomáše Netopila čeká dirigentský debut v Chicagu a v Berlíně, Barbara Maria Willi kromě toho, že organizuje vlastní koncertní řadu a hraje na starší klávesové nástroje, je také děkankou Hudební fakulty brněnské JAMU, mezzosopranistku Bellu Adamovou časopis Forbes zařadil mezi třicet vycházejících hvězd klasické hudby. Ve středu 2. dubna tedy bylo na co se těšit. Doprovázelo Collegium Colloredo spjaté s hudební akademií v Kroměříži a právě město pyšnící se zápisem v seznamu UNESCO bylo jedním z motivů večera.

Zvolený název koncert zněl poněkud abstraktně Harmonia artificioso-ariosa. Vycházel ze stejně nazvané sbírky sedmi skladeb pro dvoje housle a continuo H. I. F. Bibera (je známý hlavně svými Růžencovými sonátami), jejíž šestou část posluchači slyšeli. Collegium Colloredo se soustavně věnuje popularizaci a interpretaci skladeb hudebního archivu kroměřížského arcibiskupského zámku a v programu tedy představilo zejména autory, kteří byli s kroměřížským zámkem osobně spojeni nebo jejichž skladby se v archivu nacházejí. Koncert jako celek, předem lze říct, velice potěšil. Úhrnem zazněly skladby Marca Uccelliniho, zmíněného Bibera, Jeana-Françoise Dandrieua, Pietra Andrey Zianiho, Daria Castella, ale i Georga Friedricha Händela a v závěru také Johna Dowlanda. Dle programové brožurky se po roce 1600 zrodila harmonická hudba a časově se tedy vybíralo do značné míry z této doby, která teprve objevovala dur-mollové cítění. Celkem dvě průvodní moderace si vzala na starost cembalistka Barbara Maria Willi, která poutavě, svérazně („Doufám, že jste nepřišli na koncert proto, abyste spali…“) a až divadelnickým způsobem vtáhla do příběhu koncertu.

Daleko nejvíce hráčského umu v průběhu večera musela předvést dvojice houslistů, když nástrojů se chopili umělecký vedoucí souboru, dnes už světoznámý dirigent, designovaný šéf Pražských symfoniků Tomáš Netopil a vedle něho stojící Jana Anýžová. Zvláště první dva hudební kusy na houslích vysloveně stály, když jednoduchost harmonických sledů Ucceliniho a Bibera bylo nutné nějak kompenzovat – tedy variačním principem a virtuozitou umělců. Hráli skvěle, v tempu snad místy hraničním, vysokým smyčcům a vyhrávání všech jejich „zatáček“ akorát nejspíš nepomáhala nedočkavost hlubších smyčců tlačící tempo do ještě větších výšin – kombinace jednoduššího partu s energičností slyšeného trochu svádí k nenápadnému předbíhání se.

Belle Adamové byly velice přirozeně a plným právem svěřeny konce obou polovin večera. Tu první zakončila slavnou árií Irene As with Rosy Steps the Morn z ne příliš úspěšného Händelova oratoria Theodora (kterého si autor ale údajně vážil). Adamova se prezentovala nádherným zpěvem, samotnou zvukovou kvalitu pozvedla na „vyšší level“. Posazené, syté a ten rozsah! Jednoduše světové…

Na druhou, z mého pohledu hudebně hutnější polovinu si umělci po přestávce přichystali díla Dandrieua skvěle imitující italský, například Corelliho styl (Willi: „… pokud to není fejk“), dále už polyfonické sonáty Zianiho (polyfonie byla vítaným osvěžením) a také sonátu Daria Castella, který žil necelých třicet let v samém začátku 17. století (obdivuhodný samotný fakt, že se o autorovi dnes ví). Předem avizovanou část večera pak zakončila další árie Irene, tentokrát vzrušená Bane of Virtue, Nurse of Passions, která bezuzdnost, hříchy a nectnosti klade za vinu k nohám blahobytu, prosperitě. Auditorium s hudebním sdělením evidentně bylo spokojeno, tak před zraky zakladatele a uměleckého vedoucího Collegia 1704 Václava Lukse následovaly dva bonusy, ke kterým se soubor osmi muzikantů nenechal dlouho pobízet. 

Bella svůj krásný, hluboký (ten by snad ve spodním rozsahu mohl soupeřit s tenory) materiál sice už dříve během večera předvedla v plnosti, přesto bylo nápadně znát, jak až s přídavky se plně přednesově uvolnila. Možná šlo i o repertoárovou volbu (Árie z Händelovy opery Xerxes Crude furie a Downlandova píseň Come again), ale vlastně až po oficiální části programu se dostavil pocit strhujícího podání. Přídavky takto přinesly skutečnou přidanou hodnotu před jejich uplatněním pouze naznačenou. Brava! Tady šlo o opravdový zážitek, což i publikum vycítilo. Děkuju! A díky i všem ostatním, zatím nezmíněným muzikantům Václavu Křivánkovi (viola), Petře Machkové Čadové (violoncello), Jánu Prievozníkovi (violon, kontrabas) a Kateřině Maňákové (loutna) za zkrátka strašně příjemný večer.

Foto: Hana Gorlichová

Facebook X E-mail WhatsApp