„Dvořákova hudba přinesla pohodovou atmosféru a zvědavost na další program.“

„Mix symfonické a jazzové hudby byl umocněn ozvučnou deskou, na které do rytmu hudby stepovala Martina Konečná.“

„Dirigentovi se podařilo vybičovat orchestr k vrcholnému, až živočišnému výkonu, za který se mu dostalo bouřlivých ovací.“

Filharmonie Brno pořádá koncerty na Nový rok pravidelně již od svého založení v roce 1956. Letos, v Roce české hudby, pod taktovkou amerického šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, zvolila neotřelý česko-americký program. Suitu A dur „Americkou“ Antonína Dvořáka vystřídal Koncert pro step a orchestr Mortona Goulda se stepařkou Martinou Konečnou, následovala Suita pro orchestr Porgy a Bess George Gershwina a závěr patřil Bohuslavu Martinů a jeho skladbě Le Jazz. Odlehčený, přesto precizně provedený program publikum nadchl.

Suita A dur op.98b „Americká“ pro orchestr má pět kontrastních vět. Dirigent Dennis Russell Davies zvolil jako vždy pomalejší tempa, čímž podpořil nostalgii skladby. V první větě Andante con moto zvýraznil snivost a lyričnost díla užitou citlivou dynamikou s echy. Druhá věta Allegro byla rytmicky svěží, v její teskné melodii zahráli krásná sóla na flétnu Petr Pomkla a na hoboj Barbora Trnčíková. Třetí věta Moderato alla polacca evokovala spíš českou sousedskou, k něžné melodii smyčců a k flétně a hoboji se ještě přidal klarinet Lukáše Daňhela. Čtvrtá věta Andante byla opět příležitostí pro svítivý a pevný tón hoboje Barbory Trnčíkové, ke kterému se přidávaly posupně ostatní dřevěné nástroje, aby něžnou melodii dovedly ke konci. Poslední, pátá věta Allegro je efektní a mimoděk chvíli připomíná Novosvětskou. Na závěr se vrací připomenutí první věty a skladba vrcholila do fortissima ve všech nástrojích. Dvořákova hudba přinesla pohodovou atmosféru a zvědavost na další program.

Následovala skladba, která byla překvapením – Top Dance Concerto (Koncert pro step a orchestr) amerického skladatele Mortona Goulda. Mix symfonické a jazzové hudby byl umocněn ozvučnou deskou, připevněnou na podlaze před diváky, na které do rytmu hudby stepovala Martina Konečná. Skladba má čtyři věty, 1. Toccata, 2. Pantomime, 3. Minuet a 4. Rondo. Přestože publikum tvořili lidé, kteří koncerty navštěvují pravidelně a vědí, že mezi větami se netleská, tady spontánně porušili pravidla a nadšený potlesk zněl po každé větě. Stepařka okouzlila již svým exteriérem, krátké světlé šaty s efektními zlatými flitry se blýskaly v záři reflektorů a postavu korunovala mohutná hříva blond vlasů; všemu vévodil zářivý úsměv tanečnice. Úvodní Toccata byla efektní a svižná, rytmický opakovaný motiv a instrumentálně barevný doprovod orchestru chytlavý. Druhá věta Pantomime začala pomalu s rozvahou a napětím, tanečnice seděla na židli, pracovala jen nohama a komunikovala s publikem s milou a laškovnou snahou o herecký výraz. Třetí věta Minuet začala pomalou melodií, kterou stepařka postupně rozbíjela rychlým rytmem, ke kterému se postupně dal strhnout i orchestr. Poslední, čtvrtou větu Rondo zahájil orchestr vpádem ve fortissimu, stepařka se přesně strefovala do pauz, čímž se dostávala do dialogu s orchestrem. Závěr skladby byl euforický, publikum nadšeně tleskalo a děkovalo jak orchestru, tak především stepařce, která si vytvořila celou choreografii na základě partitury a při interpretaci prokázala profesionalitu a obdivuhodnou výdrž. Není divu, vždyť Martina Konečná je několikanásobná mistryně České republiky, Evropy a dokonce i světa ve stepu!

Po přestávce zaznělo vrcholné dílo večera, Suita pro orchestr Porgy a Bess George Gershwina v aranžmá zmiňovaného Mortona Goulda. Zpracovaná je na motivy naturalistické jazzové opery, kdy místo zpěvu přebírají melodickou linku jednotlivé nástroje. Tentokrát si na své přišly především žestě, které si vychutnaly změny barev využitím sordinek či glissů, zejména trubky excelovaly (sólové vstupy Ondřeje Jurčeky), stejně jako trombóny pod vedením Jiřího Vydry. Pozornost na sebe poutala i rozšířená skupina bicích s Petrem Hladíkem. Syrovost a napětí a především energický náboj, který vyzařoval z výkonu celého orchestru, především houslí, které si to užívaly pod vedením koncertního mistra Pavla Wallingera. Stejně tak podlehly energii hudby violoncella pod vedením Lukáše Poláka a kontrabasy, které vedl Marek Švestka. Scény bitvy i bouře byly opulentní ve zvuku, a to zejména v barevné dynamice, na které si dirigent obzvlášť zakládal. Podařilo se mu vybičovat orchestr k vrcholnému, až živočišnému výkonu, za který se mu opět dostalo bouřlivých ovací.

Poslední skladbou byla drobnost Bohuslava Martinů z roku 1928, která stylově zakončila večer. Pro interpretaci skladby Le Jazz odešla část orchestru z pódia a místo nich nastoupily tři saxofony a banjo v podání Luboše Maliny a ozývala se i tamburína. Smyčce ale zůstaly a zastaly sladký zvuk salonního orchestru, střídaný jamováním. Dokonce se v jedné chvíli „volní“ hudebníci pustili do zpěvu melodie, k čemuž dirigent ponoukal i publikum (kterému se to ale příliš nedařilo). Přesto propojení orchestr–publikum nastalo, a tedy i pohodové vplutí do nového roku.

Závěrem: že se chystá něco neobvyklého, vytušilo publikum v sále již při příchodu, kdy měli všichni na svých místech položený arch papíru a na něm k vyplnění dotazník. Zodpovězení nevinných otázek typu Odkud jste se dozvěděl/a o dnešním koncertu? Do které věkové skupiny spadáte? Odkud nejčastěji získáváte kulturní tipy? Co vás nejčastěji přiměje k tomu jít na koncert? většině nevadilo. A Filharmonii Brno to pomůže k vytvoření nové komunikační strategie s námi, posluchači. A protože je pořád v procesu příprava stavby nového koncertního sálu, tedy aktuálně se nyní v lednu jedná o výběr té nejkompetejnější realizační firmy, jistě potřebuje naše Filharmonie co nejvíc podkladů, které jí pomohou v komunikaci s jejími posluchači i se zřizovatelem, Městem Brnem, jejíž představitelé jsou za stavbu sálu odpovědní.

Doufejme, že i takovými drobnými krůčky, jako je vyplnění malého dotazníku, pomáháme k realizaci našeho společného snu – nového koncertního sálu v Brně!

******

Foto: Jakub Joch