„Šest proplétajících se, dokonale čistých hlasů, bylo duševní očistou v kontrastu s těžce přijatelným a neuvěřitelným závěrem Harantova života.“

„Chorály zaplnily celý prostor a zazněly v mužné síle.“

„V posledním, zcela již ztichlém tónu, lehce zazvonil třikrát zvon. Byl to již skutečný zvon baziliky.“

V rámci 9. ročníku festivalu Janáček Brno uvedlo 7. listopadu Národní divadlo Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie Duchovní koncert. Děl Pavla Haase, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Jacoba Handla Galluse, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů se ujal sbor Gaudeamus Brno se sbormistryní Dašou Karasovou a Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Tomáše Krejčího. Sólistou byl barytonista Tadeáš Hoza.

Zhudebněný Žalm 29, op. 12 Pavla Haase pro varhany, baryton, ženský sbor a malý orchestr má části Andante a Allegro. Úvodní orchestrální Andante začíná pod dojmem zvonů ze svatopetrské gotické katedrály v Kolíně nad Rýnem. Jimi byl Pavel Haas inspirován při své prázdninové cestě Německem roku 1931. Do jejich zvonění ve své skladbě nechal vstoupit harmonicky syté varhany s jednohlasou hravou melodií. Přidaly se smyčce, výrazné trubky, melodie se rozvíjela i košatěla, ale náhle vše utichlo, opět po cinkotu zvonů, v klamavém závěru. Po chvíli procitlo víření bubínků, ale překvapivě náhle, několika drsnými, nezvučnými údery introdukce skončila. Hlavní část, Allegro s téměř doslovnou citací Žalmu 29 z Bible kralické, znělo v dokonale čistém a srozumitelném podání jemných dívčích hlasů a sólového barytonu.  Do bubínku, trubky a varhan se ozvaly mohutné hlasy mužského sboru. Barytonové sólo bylo působivě přibarveno trubkou a nad těžkým pochodovým tempem se vznášela jednohlasá, hravá, monotónně opakovaná melodie varhan. Vše výrazně ukončily akordicky rozezvučené zvony. Inspiraci Pavlu Haasovi poskytly také nové směry v hudbě, a především Janáčkova Glagolská mše. Skladba byla plná energie, ale v době vzniku předznamenávala těžké časy.

Druhá skladba, šestihlasé moteto Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic Qui confidunt in Domino, byla zkomponována pravděpodobně v září 1598 během Harantova pobytu v klášteře sv. Salvátora v Jeruzalémě podle latinské podoby Žalmu 125. Šest proplétajících se, dokonale čistých hlasů, bylo duševní očistou v kontrastu s těžce přijatelným a neuvěřitelným závěrem Harantova života.

Dobovým souputník Kryštofa Haranta, slovinský rodák Jacobus Handl-Gallus, prožil značnou část života na Moravě, i jako kapelník v Olomouci. Roku 1586 přešel do Prahy, kde po svém dlouhém působení také zemřel. Z jeho sborových skladeb, převážně motet, dodnes čerpá mnoho sborů pro dokonale přehlednou a čistou harmonii. Jeho Pater noster (Otče náš) je šestihlasé moteto, pro dva sbory, ženský a mužský, které se střídají a kánonicky rozvívejí. Dokonalý projev a akustika baziliky poskytla zážitek vskutku úchvatný.

Leoš Janáček byl zastoupen několika drobnějšími skladbami, Constitues, JW II/12, Veni Sancte Spiritus, JW II/13, Exaudi Deus II, JW II/4, Exurge Domine Graduale in festo purificationis, BVM „Suscepimus“, rovněž uváděnými celosvětově mnoha pěveckými sbory. Jejich vznik patří právě do baziliky na Starém Brně, kde byl Janáček nejdříve chlapeckým fundatistou, později regenschorim, sbormistrem i vyučujícím mladých zpěváčků. Skladby jsou z období návratu ke gregoriánské a renesanční podobě církevní hudby, kterou Janáček musel přijmout. Zatímco předchozí kompozice s varhanami zněly z prostorného kůru, mohutný mužský sbor sestoupil do přední části baziliky. Chorály vyplnily celý prostor a zněly v přesvědčivě mužné síle. 

Ta se pak projevila i v Polní mši Bohuslava Martinů pro baryton, mužský sbor, dechové a bicí nástroje, harmonium (nebo varhany) a klavír na slova Jiřího Muchy. Martinů ji napsal již za německé okupace Československa, těsně před vypuknutím druhé světové války. Mše rovněž začínala zvony, ale spíše nesměle. Ozvaly se varhany a klavír, žalující trubka soupeřila s bojovým bubínkem. Chorál Otče náš mohutného mužského sboru podbarvoval orchestr s naléhavým barytonem Tadeáše Hozy. Slova Domove vzdálený, cesto svatá našeho dětství, podtrhoval typický motiv z Otvírání studánek. Úpěnlivý, posmutnělý Otče náš završil mužský sbor mohutným a dlouhým Amen s doznívajícím brumendem. V posledním, již ztichlém tónu, lehce zazvonil třikrát zvon. Byl to skutečný zvon baziliky. Z duchovního rozjímání nás vpravil zpět do reality. Potlesk, i mezi jednotlivými částmi, byl zprvu posvátně nesmělý, v závěru však děkovný a dlouhý.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek