„Už ale nevyzněly další důležité hudební záležitosti – například dynamické zvraty, odstíny a zejména rozvíjení tónů, hlavně těch opakujících se.“

„Skupina viol hraje krásným jednotným zvukem, vytvářela hned v úvodním largu pěkný protihlas k houslím.“

„Mirella Hagen má krásný hlas, výborně vyslovuje, váže moc hezky tóny a rozvíjí je citlivě.“

Soubor Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem vystoupil v úterý 6. prosince ve Dvořákově síni Rudolfina s programem příznačně nazvaným Laudate pueri. Vrcholem večera totiž bylo Vivaldiho zhudebnění stejnojmenného žalmu (Laudate pueri Dominum, RV 601), ve kterém se sopránového sóla výtečně zhostila německá sopranistka Mirella Hagen. Zhudebněnému žalmu předcházely instrumentální skladby stejného skladatele a jeho drážďanských či s Drážďanami spolupracujících kolegů – jeho žáka a koncertního mistra na dvoře saských kurfiřtů Johanna Georga Pisendela a Johanna Friedricha Fasche. Collegium 1704 podalo dvojí výkon – v první půli zaměřený na rychlost a virtuozitu, kde mému vnímání chyběla hudba jako taková, a v druhé polovině večera jako by přišel úplně jiný ansámbl, který muzicíroval, frázoval a „zpíval“.

Ve vložce tištěného programu bylo oznámeno, že z důvodu nemoci Ophiry Zakai místo ní vystoupí theorbista Leon Jänicke, který svůj nástroj střídal s barokní kytarou. Cembalo a varhanní pozitiv obsadil Pablo Kornfeld, houslových sól se ujali Ivan Iliev a koncertní mistryně Helena Zemanová. Na flauto traverso či flauto dolce hrály Julie Braná a Lucie Dušková, na hoboje Katharina Andres a Petra Ambrosi, na fagot Carles Vallès a na lesní rohy Jiří Tarantík s Miroslavem Rovenským.

Na úvod koncertu zaznělo Vivaldiho třívěté Concerto in F per violino, due oboi, due corni, violino principale e archi, RV 574, ve kterém se sólového partu houslí zhostil Ivan Iliev. Václav Luks zvolil skutečné ostré tempo, které působilo efektně a afektovaně, protože rytmicky vše zařezávalo téměř dokonale. Už ale nevyzněly další důležité hudební záležitosti – například dynamické zvraty, odstíny a zejména rozvíjení tónů, hlavně těch opakujících se. Nemluvě o dynamickém balancu celého ansámblu – skupina prvních houslí převažovala nad ostatními složkami nepřiměřeně, hluboké smyčce (violoncella a kontrabas) byly usazeny vzadu s cembalem, a tak jejich profondní a příjemný zvuk zanikal, tak jako i zvuk cembala – toto poznamenalo vlastně celý koncert. Sólista Ivan Iliev rychlá tempa „uhrál“, ale bylo znát, že i pro něj byla hraniční, dokonce byly slyšet i falešné tóny. Je mi to moc líto, velmi nerad to píšu, ale chci být objektivní. Barokní kytara i theorba Leona Jänickeho zanikala po celý večer, a to i v pomalých pasážích, kdy mohl orchestr dynamicky ubrat.

Dvouvětá Pisendelova Sonata in c per orchestra, která následovala, odkryla jeden pozitivní fakt, a to ten, že skupina viol hraje krásným jednotným zvukem, vytvářela hned v úvodním largu pěkný protihlas k houslím.

Závěr první půle večera patřil šestivěté Faschově Ouvertuře-Suitě, FaWV K:D6. Opakoval bych se… Nevyrovnaný zvuk zejména kvůli houslové sekci překrýval ostatní složky, flétny nebyly slyšet skoro vůbec (až na dialog flétny se sólo houslemi), hluboké smyčce – opět, to samé. Hudbu jsem si zkrátka neužil, a to ani v pomalejších či tanečních částech. V té skladbě je tolik možností rozvinout tón, dynamicky stínovat, frázovat a zpívat! Nebylo to tam, a když, tak velmi pomálu. Veliká škoda, že violoncella a kontrabas nebyly umístěny vpravo, levé ucho jsem měl doslova vytahané z vysokých tónů, zprava mi opravdu chyběl protipól. Na přestávku jsem šel s velmi smíšenými pocity, říkaje si: Toto je ten soubor, co je mezi tělesy zaměřenými na starou hudbu u nás číslo jedna? Ten, který po světě sbírá ceny a nejlepší kritiky?

Druhou půlku večera otevřelo Vivaldiho Concerto in g, RV 577 se sólovými houslemi. Nevím, co se během pauzy stalo, ale orchestr hrál daleko uvolněněji, byť s mými výhradami k celkovému balancu. Musím však vyzdvihnout, že byl dán výjimečně prostor i flétnám. A sólistka Helena Zemanová předvedla skvělý výkon! Konečně jsem slyšel hudbu jako takovou! A evidentně jsem nebyl sám, kdo to tak vnímal, protože potlesk publika tomu odpovídal.

Vrcholem večera bylo Vivaldiho zhudebnění žalmu Laudate pueri Dominum, RV 601, ke kterému Collegium 1704 přizvalo mladou německou sopranistku Mirellu Hagen. Opět netuším, jak se to stalo, ale celkový přístup orchestru byl zcela jiný než v první půlce koncertu. Nejde o to, že byl zeštíhlen, mám na mysli skutečný hudební vklad. Celé dílo ansámbl doprovázel citlivě, s ohledem na subtilnější hlas sólistky, zaznívala dokonalá pianissima, afekty, fráze… jako by snad Hagen inspirovala své kolegy na podiu. Pěvkyně má krásný hlas, výborně vyslovuje, váže moc hezky tóny a rozvíjí je citlivě. Dílo o devíti částech mi ani na chvíli nedovolilo odpoutat se od pozornosti. Byl to krásný závěr ne zcela zdařilého hudebního večera

*******

Foto: Petra Hajská