„Eine Lustspiel-Ouvertüre je jedna z mála Regerových orchestrálních skladeb, která se od tohoto převážně varhanního skladatele hraje.“

„Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena skladatel věnoval svému profesorovi klavíru Františku Rauchovi, který koncert premiéroval.“

„Ludwig van Beethoven vyjádřil obdiv revolučním duchům doby, přestože původní věnování Napoleonovi Bonapartovi zrušil.“

Abonenti Filharmonie Bohuslava Martinů mají štěstí na zajímavou dramaturgii. Alespoň to potvrdil koncert, který se odehrál 6. března v Kongresovém centru Zlín. Na programu byla pod taktovkou Tomáše Braunera koncertní předehra Maxe Regera, Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena se sólistkou Terezií Fialovou a na závěr zazněla Symfonie č. 3 „Eroica“ Ludwiga van Beethovena.

Vstupní skladbou byla Komediální předehra, tedy Eine Lustspiel-Ouvertüre, op.120 německého skladatele Maxe Regera, kterou složil v roce 1911. Je to jedna z mála orchestrálních skladeb, která se od tohoto převážně varhanního skladatele hraje a která byla úspěšně přijata. Max Reger byl člověkem i skladatelem konzervativním a je to i na této skladbě znát. Energický vstup orchestru následovaly dialogy jednotlivých nástrojů se svěžím melodickým motivem a následně se skladba valila jako řeka v polyfonní sazbě, aby dospěla v accelerandu do veselého závěru. 

Druhou skladbou byl Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena, napsaný v roce 1961. Věnoval ho svému profesorovi klavíru Františku Rauchovi, který koncert premiéroval. „Dílo samo není příliš frekventováno, jednak zřejmě pro svoji extrémní technickou obtížnost a jistě také proto, že má velmi početné nástrojové obsazení, což zvyšuje jeho ekonomickou náročnost,“ uvedla sólistka Terezie Fialová. Skladba je třívětá, 1. Allegro risoluto zahájil orchestr disonantními akordy ve fortissimu, dominovaly tympány a žestě. Klavír se nenechal zahanbit a odpověděl ráznými akordy a následnými rychlými běhy. Pak již soupeřil orchestr s klavírem, chvíli se dostaly ke slovu dřevěné nástroje s trylky, kterým klavír odpověděl s něhou, ale pak už zase zabouřil. Synkopovaný rytmus v klavíru převzaly tympány a mohutné žestě, kdy dominovaly trombony, vytvářející strašidelnou atmosféru. Navázal klavír s orchestrem v dynamické gradaci. 2. Tranquillo přineslo něhu v pianu smyčců, přidala se dřeva a měkký motiv se v pianissimu převaloval mezi nástroji. Nad lehkým podkresem smyčců si povídaly dřevěné nástroje s perlivým klavírem. Náhlá chromatika zvedla orchestr i klavír do výšek, po krátkém odsazení se nálada zklidnila, stejně tak klavír. 3. Molto con brio zahájil energicky klavír s orchestrem, vykoukly dominantní pozouny a nad vším svítila fanfára trubek. Akordické klavírní sólo znělo úderně, po krátkém odsazení se klavír uskromnil a sólistka kouzlila v pomalém tempu. Na výrazné sólo lesního rohu Jiřího Hammera navázal vylehčený rytmus smyčců a další klavírní sólo se spolu s orchestrem zvedlo v pochodovém tempu do forte s vítěznou fanfárou trubek. Náhlé piano akordů v klavíru zahájilo postupné narůstání napětí a vyústilo do klidného širokého pléna, ukončeného překvapivým závěrem žesťů na jednom tónu.

Ebenův koncert je posluchačsky náročný, ale také velmi zajímavý. O to náročnější byl pro klavíristku, která ho provedla s energickou dikcí, efektním úhozem a s odzbrojující jistotou. Orchestr, posílený jak v sekci dřevěných nástrojů, tak především v sekci žesťové, zněl hutně a rytmicky precizně a spolu s klavírem tvořil kompaktní celek. Dirigent držel rychlá tempa a podněcoval orchestr k precizně dynamicky variovanému pojetí. Pro orchestr bylo provedení tohoto klavírního koncertu premiérou, na které si dali všichni velmi záležet, a výsledek byl excelentní. Po nadšeném přijetí obecenstvem přidala Terezie Fialová Preludium č. 5 Johanna Sebastiana Bacha v úpravě pro klavír od Ferruccia Busoniho. Uklidňující, až relaxační skladba nastolila pohodovou atmosféru a publikum se odebralo na přestávku.

Poslední skladbou večera se stala Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“, která dala celému večeru název. Ludwig van Beethoven v ní vyjádřil obdiv revolučním duchům doby, přestože původní věnování Napoleonovi Bonapartovi zrušil. Duch symfonie ale dál nese radost z tvůrčí svobody. 1. Allegro con brio přineslo pozitivní energii, 2. Marcia funebre: Allegro assai vyrostla z jímavého hobojového sóla Alžběty Jamborové až k dramatickému vrcholu, který korunovaly fanfáry trumpet. Smyčce pod vedením koncertního mistra Pavla Mikesky nesly kreslily pestrobarevné plochy. 3. Scherzo: Allegro vivace – Trio zahájily lehké smyčce v radostném tempu, střídaly se kontrasty lehkého pianissima a dramatického fortissima. Lesní rohy přinesly fanfáry, bohužel v ne příliš jistém souzvuku, dřevěné nástroje v sólových vstupech zněly čistě i líbezně. 4. Finale: Allegro molto, tedy poslední část, vpadlo energicky, lehké melodické téma přerostlo v polyfonní sazbu v narůstajícím napětí. Brilantní flétnové sólo Jany Šindelářové následovala energická pasáž vrcholící v majestátním závěru. Závěrečné, radostné finale vyvolalo bouři nadšeně aplaudujícího publika. Viditelně byli spokojení i účinkující, neboť svěží a nesmrtelná hudba Ludwiga van Beethovena nikdy nezklame.

Foto: Dominik Bachůrek