„Dirigent Jakub Hrůša uplatnil svoji neomylnou schopnost pečlivě vypočítat účinek gradace hudebního proudu a vycizelovat ho do nejjemnějších detailů.“

„Orchestr hrál s niterným napětím a výrazem, piana posluchače nutila nedýchat.“

„Hudba pod rukama klavíristy ožívala a rozkvétala.“

Festival Janáček Brno připravil v rámci svého programu několik špičkových akcí. Jednou ze zatím nejpřitažlivějších byl koncert Bamberských symfoniků, se kterými se dirigent Jakub Hrůša přivážející reprezentativní díla českých skladatelů, v pondělí 4. listopadu představil v rodném Brně. Sólový výkon nabídl vynikající ruský klavírista Daniil Trifonov. Výjimečný koncert, přímo přenášený Českou televizí, přijalo publikum s frenetickým nadšením. 

Vystoupení Bamberských symfoniků bylo dlouho očekávanou prestižní událostí festivalu. Její výjimečnost byla jistě dána nejen exkluzivními interprety, na které se brněnské koncertní publikum těšilo dlouho dopředu, ale také dramaturgií. Tři čeští skladatelé, spojení spolu přátelským i duchovním poutem, jsou představiteli toho nejlepšího v české hudbě, co lze publiku představit. A přitom výběr jejich skladeb nebyl podbízením se publiku, naopak. 

Symfonická báseň Zrání, op. 34 (Symfonická báseň pro velký orchestr) Josefa Suka, komponovaná během první světové války, byla uvedena v premiéře ihned po vyhlášení republiky, ale v podstatě uvedla do rozpaků. Pro tehdejší publikum byla příliš komplikovaná. Suk ji psal pod vlivem básně Antonína Sovy a navazoval na aktuální hudební proudy počátku nového století. Uvolňuje rytmiku, melodiku a hlavně tonalitu, využívá polyfonii, ale nakládá s ní volně. Objevuje novou barevnost instrumentace a komponuje nekonečně dlouhé plochy s několika falešnými vrcholy, po kterých se fráze zhoupne a pokračuje v další gradaci v pokračujícím hudebním toku. Dirigent Jakub Hrůša zde uplatnil svoji neomylnou schopnost pečlivě vypočítat účinek gradace a vycizelovat ho do nejjemnějších detailů. Vedl orchestr po pomyslném schodišti do dalších a dalších netušených dynamických a harmonických výšin. Tah hudby je jako líčení zrajícího nekonečného obilného lánu, který hladí pomyslný vánek, sílící postupně až na bouři, jež zmítá klasy a proplétá je, aby na ně nakonec zazářilo slunce a způsobilo barevné odlesky. Orchestr hrál tuhle barevnou a expresivní hudbu s niterným napětím a výrazem, piana posluchače nutila téměř nedýchat. Koncertní mistr Bart Vandenbogaerde přednášel houslová sóla sotva slyšitelně a s nevýslovnou tenzí starostlivě podpořen hutnou materií smyčců. Divadelní akustika si trošku pohrála s dřevěnými nástroji; ty se poněkud ztrácely. V kontrastu k něžným částem se občas objevil motiv smrti, varující zvětšená kvarta. Je to věčný zápas přírodního koloběhu, mistrně zpracovaný a snad ještě lépe interpretovaný. V závěru se přidala ženská část Českého filharmonického sboru Brno, precizně připravená sbormistrem Petrem Fialou, aby lehounkými, něžnými tóny odněkud z dáli dokreslila snovou náladu. Troufám si napsat, že Jakub Hrůša pro brněnské publikum objevil génia Josefa Suka.

Po přestávce zazněla hudba Antonína Dvořáka, Sukova tchána a učitele. Této hudbě nelze nerozumět, je ryze česká, přesto za srdce chytá i publikum v zahraničí. Klavírní koncert g moll, op. 33 byl příležitostí pro ruského klavíristu Daniila Trifonova. Pověst, která ho předcházela, byla oproti skutečnosti bezzubá. V první větě se vedle mohutných akordických částí pod citlivými prsty rozbíhaly i lehounké perlivé šňůrky tónů, další věta byla pro klavíristu příležitostí, aby se ponořil do hudby s fanatičností ruských vizionářů; hudba pod jeho prsty ožívala a rozkvétala. Poslední věta spěla k vrcholu s nebývalou energií a technickou ekvilibristikou. Nebyl to jen klasický, vážný koncert, klavírista se viditelně bavil, prožíval každou melodickou frázi s bezprostřední hravostí a radostí dítěte. Přitom byl zcela propojen s orchestrem, se kterým nadšeně komunikoval. V této skladbě se představil jako koncertní mistr Ilian Garnetz a i jeho housle byly jímavé a nesly se s jasným tónem a intimitou výrazu. Klavíristovo frázování občas překvapilo, ale bylo objevné a novátorské, především pak hluboce muzikantské. Obecenstvo přijalo jeho hru s obrovským nadšením a s vědomím, že bylo svědkem něčeho výjimečného.

Poslední skladbou a vrcholem večera byla skladba Leoše Janáčka. Taras Bulba. JW VI/15 (Rapsodie pro orchestr) má tři části, 1. Smrt Andrijova je sugestivní líčení zakázané lásky, 2. Smrt Ostapova líčí hrdinný boj Poláků s Kozáky a krutou smrt druhého Tarasova syna a 3. Proroctví a smrt Tarase Bulby je poselstvím, varováním před hrůzami války. Rusofil Janáček to s uvedením této ještě romantizující skladby neměl jednoduché, i tehdy byl vztah k Rusku problematický. Ale nadčasovost výpovědi a barvitá narativnost Janáčkovy hudby překonala mimohudební nástrahy a vítězí silou dramatu i vemlouvavou lyričností. Jakub Hrůša dal dílu plasticitu i sdělnost. Koncertním mistrem zde byl opět Bart Vandenbogaerde, excelovali sóloví hráči na hoboj, klarinet, na anglický roh, ale devízou orchestru je především dokonalá souhra jeho členů. Bamberský orchestr je jeden organismus, bezvadně fungující a dokonale reagující na sebemenší pokyn svého šéfdirigenta. Ovace nebraly konce…

Následovali hned dva přídavky, oba z Uherských tanců Johanessa Brahmse, prvním byl č. 8 a druhým č. 21. Koncert tak skončil v uvolněnější náladě a část obecenstva po koncertě očekávala svého rodáka, kamaráda a někdejšího spolužáka Jakuba Hrůšu, aby mu blahopřála ke skvělému koncertu. Dirigent ještě stačil po koncertě poděkovat z pódia všem v publiku za podporu a řekl, že se bude těšit na častější účinkování v rodném Brně. A doufejme, že také s Bamberskými symfoniky, jejichž vystoupení se suverénně zařadilo na vrchol koncertů letošního ročníku festivalu Janáček Brno.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek