„Režisérce se podařilo starému příběhu vdechnout nadčasovost.“

„Eva Katráková-Bodorová dojímala krásou tmavého sopránu a schopností zpěvem vyjádřit nejintimnější emoce.“

„Basista Jozef Benci vládne neuvěřitelně mohutným a plným hlasem. Dokáže ovládnout nejen jeviště, ale i srdce publika.“

V opeře Národního divadla v Košicích uvedli operu Krútňava Eugena Suchoně. Premiéra se uskutečnila 29. listopadu a jedna z dalších repríz se hrála 10. prosince, právě na 75. narozeniny této slovenské národní opery. Dílo v nastudování dirigenta Petera Valentoviče a režisérky Very Nemirové nyní ohromilo stejně jako tenkrát.

Opera Krútňava Eugena Suchoně je operou ikonickou. Je nejen národní slovenskou operou, ale její historie vývoje je i ukázkou hlouposti a arogance moci, která průběžně nevhodně zasahovala do podoby opery. Dnes se takové zásahy dějí z důvodů sebestřednosti režisérů, tehdy to byly důvody ideologické a politické, výsledkem bylo, a je vždy, zmrzačení díla. Eugen Suchoň přitom tvořil svoji operu velmi důkladně, je nejen autorem hudby, ale i spoluautorem libreta, které do detailů cizeloval. Vycházel z novely Mila Urbana Za vyšným mlynom a z lidové hudební kultury kraje pod Poľanou. Na opeře skladatel pracoval společně se Štefanem Hozou, dramaturgem Slovenského národního divadla, a to dokonce ještě v době bombardování Bratislavy. Vytvořil působivé, kompaktní hudební drama, životné, pravdivé a nadčasové.

Dnešní podoba košické inscenace Krútňavy se ustálila na návratu k představě Eugena Suchoně, s malými úpravami, které prospívají logice děje. Vše je detailně popsáno v programu k inscenaci, včetně vyznání režisérky Very Nemirové. Původem ze Sofie, vyrůstala v tehdejší NDR a dnes patří k výrazným postavám německé operní školy. Inscenovala operní tituly ve velkých německých i evropských operních domech a je uznávanou režisérskou osobností.

K inscenaci Krútňavy přistoupila jako k poetickému a silně veristickému dílu, jde po logice a vypjaté psychologii postav, jejichž jednání zasazuje do doby po druhé světové válce, posouvá tedy děj o padesát let dopředu. Což nijak nevadí, děj je nadčasový a myšlení lidí na vesnici se díky tradicionalismu tak rychle nemění. Tomu odpovídá i vizuál, kostýmy Simony Vachálkové vycházejí z měšťanského stylu počátku 50. let minulého století, pro vesnické prostředí zvolila pro jednoduché černé a bílé kostýmy folklórní prvky, velmi střídmě a půvabně. Půvab a jednoduchost je základní charakteristikou i pro scénografii, která je dílem Stephana Braunfelse. Téměř celé jeviště zabírá kruh, odvozený z mlýnského kola, který tvoří i pódium pro scény „divadla na divadle“. Bílý horizont často oživuje náznaková stínohra, pro vytvoření interiérů funguje spuštění několika pásů textilie. Hromadné scény vyúsťují v působivé obrazy, nabité symbolikou, jejichž účinek je umocněn sborovými akcemi, doplněné čtyřmi páry tanečníků, přirozeně oživujících akce sboru, v nápadité choreografii Marka Šarišského.

Režisérka Vera Nemirova nejen, že umí pracovat se sborem, který v živých akcích dokáže vyváženě a plně vyzpívat vypjaté pasáže, ale také dokáže akce vygradovat do efektních, do detailu promyšlených živých obrazů. Se sólisty pracuje jako s činoherci, akcentuje psychologický prožitek a dává důraz na vztahové akce, aniž by zapomínala na stylizovanou estetiku. Výsledkem je plnokrevné, přesvědčivé divadlo, strhující a stupňující emoce, v souladu s dramatickou hudbou. Přirozeně působí vstupní milostná akce, přiznávající beze studu, a přesto vkusně, milostný akt, který je vzápětí následován střelbou a smrtí milence. Životní drama je tu nastoleno bez závojů a bez skrupulí a uvádí diváka do děje. Zajímavé jsou vstupy mrtvého Jana v průběhu celého představení, které kupodivu nepůsobí jako „duchařina“, ale jsou citlivé a přirozené, jen jeho mluvený vstup s textem není úplně přesvědčivý. Především však nechybí zásadní poselství opery, přiznání viny a následné odpuštění ze strany obětí. Tato katarze je nesmírně silná, a to nejen v režijním zpracování, ale i v hudební výpovědi. Režisérce se podařilo starému příběhu vdechnout nadčasovost a dramatičnost kriminálního příběhu, se silným duchovním poselstvím. 

Orchestr pod vedením dirigenta Petera Valentoviče hrál obdivuhodně barevně a kompaktně, tvořil barevné impresivní palety ze vstupů jednotlivých hráčů, které zněly vyváženě a intonačně bezchybně. Obdivuhodně vyzněla práce se sborem, který zde má samostatnou úlohu, analogicky antickému chóru. Vypracování sborových partů se ujal osobně dirigent Peter Valentovič, snad i proto jsou sborové akce tak těsně spjaté s orchestrálním zvukem. To se dělo ve spolupráci s asistentkou Irynou Demianyshynou a s Ivetou Popovičovou, sbormistryní spolupracujícího Mužského sboru Státní opery v Banské Bystrici. Snad jen jediná výhrada by se dala vyslovit, a to přemíra zvukově silných pasáží, mnoho vrcholů ve fortissimu, které už nemají kam gradovat, a ucho diváka je postupně unavené exponovanoostí i mnohostí decibelů. A přesto se až do konce opery neztrácí napětí a hudba dokáže přivést mysl diváka až k emočnímu vrcholu. 

Někdy je Krútňava připodobňována k Její pastorkyni Leoše Janáčka, což považuji za příměr velmi povrchní. Je tu sice východisko z lidových písní, ale na rozdíl od Janáčka Suchoň necituje, ale vytváří vlastní melodiku. Není tu ani podobnost s nápěvky či s krátkými ostrými motivy janáčkovskými. Naopak Suchoň vytváří velké kantabilní hudební plochy, dramaticky spíš podobné wagnerovským operám či dokonce hudbě Dmitrije Šostakoviče. Ale především vytváří vlastní hudební styl, který by si zasloužil častější interpretaci na operních scénách.

Velký podíl na silném účinku díla měli představitelé hlavních postav. Především hlavní ženská hrdinka Katrena, kterou představovala Eva Katráková-Bodorová, dojímala krásou sametového tmavého sopránu a schopností zpěvem vyjádřit nejintimnější emoce. Zpěvačka není obluzující kráskou, o to je pravdivější a životnější. Její krása je v oduševněném zpěvu, ve schopnosti kantilény širokých a temných tónů, které jako by vyvěraly ze samého srdce. Dramatické pasáže se přirozeně střídaly s lyrickými, dojímaly části v pianech, čistých a nosných, nejvíc přirozeně ukolébavka a modlitba. Zpěvaččin hlas je zvukově i dynamicky vyrovnaný a její dikce je přesně srozumitelná i ve vypjatých částech. Herecky i pěvecky je dokonale přesvědčivá a přitom přirozená, nenechává se strhnout k přehrávání.

Dominantními mužskými postavami opery je především starý Štelina, otec zavražděného Katrenina milence Jana. Ztvárňuje ho basista Jozef Benci, zemitým a upřímným projevem, neuvěřitelně mohutným a plným hlasem, s hutnými, až propastnými hloubkami a s obrovskou energií hereckého ztvárnění. Dokáže přitom mistrně střídat polohu dramatické nenávisti vůči vrahovi s žalem i s introvertní sebelítostí a dojímá při závěrečném odpuštění. Je to postava démonická i lyrická; pěvec dokáže ovládnout nejen jeviště, ale i srdce publika. 

Postavu Ondreje ztvárnil Titusz Tóbisz, tenorista, který dal nešťastnému milenci a manželovi dramatický rozměr jak v hlasovém objemu svého pevného, objemného a šťavnatého tenoru, tak i v působivém hereckém vyjádření. Dokáže vyjádřit intimní dojemné chvíle, při pianovém vyznání lásky Katrině, kdy ve skutečnosti vysvětluje svůj čin. Společně s představiteli Katreny a Šteliny přináší napětí; všichni tři jsou pilířem zpívaného dramatu. 

Ostatní postavy doplňují tento základní trojúhelník a jde tu především o postavy vyššího věku. K mladým protagonistům se řadí jen postavy Marky (Michaela Várady) a Zuzky (Myroslava Havryliuk), která dostala milou hereckou akci s chytáním motýlů, ostře kontrastující s následným nalezením zavražděného Jana. Postavu Pastierika jasným a šťavnatým sopránem představovala Aneta Hollá. Další jednající postavy jsou představitelé „moudré“ generace a jejich výstupy jsou kvalitativně poněkud za zenitem a připomínají spíš operetní vstupy. To však nesnižuje jejich důležitost v dramatu, který je především kolektivním dílem, obrazem lidského společenství, schopného nejprve vraha Ondřeje lynčovat, ale pak mu i odpustit. 

Nejvíc proto oslovují masové scény, které se odehrávají kolem centrálního mlýnského kola a na jeho půdorysu. Sugestivní je obraz pohřbu Jana, stejně jako svatba Katreny s Ondřejem. Ten je ještě silnější, neboť využívá maximálně symboliky a výtvarných možností kruhové scény. Centrálním bodem je Katrena, oblečená jako nevěsta v černém, na kterou se seshora spouští další obrovská černá sukně, využitá jako efektní dekorace. Střídání těchto dramatických efektů s něžnými scénami objevujícího se zabitého Jana efektivně zvyšuje účinek představení. Inscenace Krútňavy v Košicích má výsostnou uměleckou úroveň a obstála by na jakékoli světové scéně.

Foto: Národní divadlo Košice / Fotodizajn Zuzana