„Societas Incognitorum přednesl Michnovy písně v jejich původní podobě, očištěné od nesmyslných interpretačních nánosů zaužívaných a zapsaných v průběhu dalších staletí.“

„Hortus Magicus je festival orientovaný na objevná duchovní díla při současném nevšedním interpretačním ztvárnění.“

„Procházkovo oratorium o svaté Ludmile je pozoruhodné a hluboké dílo.“

Písně Adama Michny z Otradovic a nové oratorium o svaté Ludmile zahájily program zážitkového festivalu Hortus Magicus v Kroměříži. Festival se koná na Arcibiskupském zámku a v přilehlých zahradách ve dnech 11. až 13. srpna a má široké umělecké rozpětí, kdy se střídá hudba, divadlo a mluvené slovo. Zahajovací koncert ve Sněmovním sále přinesl zajímavá díla v podání souboru Societas Incognitorum a Studia Volantes.

Societas Incognitorum alias ‚Společnost neznámých‘ je brněnský vokální kvintet, který se zabývá zejména interpretací moravské hudby 16. a 17. století. Název souboru je inspirován skutečným spolkem, který existoval v 18. století v Olomouci a jehož cílem bylo šíření moderních myšlenek na poli vědy a kultury. Pětičlenný vokální ansámbl doplnili instrumentalisté hrající na varhanní pozitiv, housle, teorbu a violoncello.

Koncertem vtipně a kultivovaně provázel jeden ze členů Societas Incognitorum Ondřej Múčka, který elegantně oznámil náhlé změny v obsazení a vysvětlil dramaturgii. Skladby barokního mistra Adama Michny z Otradovic soubor přednesl v několika oddílech. Nejprve zazněly písně adventní a vánoční, mezi nimiž nechyběla proslulá Chtíc, aby spal. Následovaly písně postní a velikonoční. Uprostřed nich se vyjímalo nadějné zvěstování Páně, které útrpný charakter tematického okruhu náležitě projasnilo.

Societas Incognitorum zazpíval první dva cykly Michnových písní citlivě, s intonační jistotou a procítěně v lahodné barvě pěti vokálů, které dohromady i jednotlivě zněly velmi přesvědčivě. Ansámbl zpíval s pochopením pro styl a podobně jej doprovázeli instrumentalisté. A i oni se během jednotlivých tematických okruhů písní Michny představili sólově. Pozoruhodnou skladbu přednesl hráč na teorbu Marek Kubát, který podle mého dojmu zahrál improvizaci v duchu irského folkloru. Instrumentální intermezza nebyla původně na pořadu koncertu. Societas Incognitorum měl vymyšlené speciální finesy, jak jednotlivé písňové cykly od sebe oddělit, ale nakonec večer spolehlivě propojily právě improvizační pásma muzikantů.

Poslední část prvního koncertu se nemohla opřít o liturgický rok, Michna však psal rovněž písně pro svaté. Závěrem koncertu zaznělo pět písní, každá se vztahem k jinému patronovi, přičemž vokalisté v patronech měli svého jmenovce. „Je pravda, že svatý Eduard asi nebyl Adamu Michnovi znám,“ zavtipkoval moderátor na adresu vedoucího souboru Eduarda Tomaštíka. Součástí posledního bloku byly také písně za mrtvé o konci světa. „Ale nebojte se, má to optimistické vyznění,“ dodal vtipálek Múčka.

Vyústění koncertu považuju za krásné. Na zídce za vokalisty se nacházelo pět zvonečků a každý z účinkujících si před „svou“ písní na jeden zazvonil. Písně půvabné melodiky byly opět podepřeny svěží harmonickou linií s občasnými vstupy houslisty Jiřího Sychy. O basso continuo se noblesně postarali ostatní muzikanti. Societas Incognitorum přednesl Michnovy písně v jejich původní podobě, očištěné od nesmyslných interpretačních nánosů zaužívaných a zapsaných v průběhu dalších staletí. Tento badatelský akcent vedoucího ansámblu Eduarda Tomaštíka nese své ovoce. Písně získaly přirozený barokní nádech, pro který je typická nadnesená lehkost a svěžest. Provedení v zvukově i vizuálně atraktivním prostředí Sněmovního sálu kroměřížského zámku bylo ryzím zážitkem.

Ani druhá polovina zahajovacího večera nebyla konvenční, a přesto se jednalo o téma, které je trvalou součástí kánonu české kulturní historie. Příběh o životě svaté Ludmily se stal inspirací pro současného pěvce Jiřího Miroslava Procházku. Jeho autorské oratorium líčí pohnuté osudy této české legendy a Procházka jej představil v akusticky unikátním prostoru Sala Terrena. Sólových pěveckých partů se ujaly sopranistka Kristýna Kůstková a altistka Lucie Karafiátová. Tenorový a barytonový part ztvárnili Vincenc Ignác Novotný a Robin Červinek za asistence Daniely Valtové Kosinové, která hrála na varhanní pozitiv.

Oratorium je hudební forma, která vedle zpívaných pasáží počítá také s vypravěčem. Tím byl samotný autor kompozice Jiří Miroslava Procházka, který provedl jednotlivými etapami života svaté Ludmily s velkým entuziasmem a vášnivým přednesem. Po skladatelské stránce jeho oratorium nepatří ke snadným posluchačským záležitostem. Naštěstí mu nechybí smysl pro tektoniku a dramatické napětí, které vybalancovalo občas poněkud obtížně stravitelné části. Procházka ve svém díle zúročil své letité zkušenosti s interpretací staré hudby, využil také soudobé kompoziční techniky. Dílo slučuje náročné a vrstevnaté vokální pasáže s rozšířenou tonalitou a sekvencemi vysloveně reminiscenčními, jež evokují středověkou polyfonii.

Mladí interpreti se v nelehké kompozici neztratili, Procházka se ujal kromě vypravěčské role také dirigování a spolu se spolehlivou instrumentální oporou Daniely Valtové Kosinové byl po celou dobu vokalistům nápomocen. Krásně sólové pasáže ztvárnila zejména sopranistka Kristýna Kůstková, jejíž hlas se vyznačuje šetrností, kultivovanými výškami a něžnou sametovou barvou. Podobně impozantní a žádoucím způsobem prokreslený byl projev mladého barytonistky Robina Červinka. Nechybí mu solidní hlasový fond ani pochopení pro míru s jeho zacházením. Situovat koncert do prostoru Sala Terrena bylo výbornou volbou. Skvěle nasvícený sál s unikátní výzdobou působil magicky a podepsal se na celkovém vyznění skladby.

Procházkovo oratorium o svaté Ludmile je pozoruhodné a hluboké dílo. Obsahuje vysloveně dramatické pasáže, které přechází při líčení její vraždy do bezmála barbarských rytmů a výkřiků. Latinský jazyk zpívaných pasáží doprovázelo průvodní slovo v češtině, což zajistilo dobrou orientaci diváků v příběhu. Rozhodně jde o dílo, které oživuje duchovní téma způsobem, který není poplatný současné trivializaci v umění a společnosti obecně.

Hortus Magicus je festival orientovaný na objevná duchovní díla při současném nevšedním interpretačním ztvárnění. Svému poslání se věnoval program festivalu také v sobotu, kdy se uskutečnil celodenní program určený dětským i dospělým divákům. Divadelní představení v dětské zóně a koncerty s žánrovým přesahem k renesanci či naopak tangu ukázaly i v dalších dnech, že tento festival je otevřený všem výzvám. Při tom všem však ani náznakem nezapomíná na kvalitu interpretace a je věrný svému letošnímu mottu: otisk bohů.

Foto: ilustrační – archivy souborů, archiv festivalu, Jana Šuplerová