„K myšlence propojit tyto dva příběhy a zasadit inscenaci do prostředí dětského domova, kde si ho dokonce děti a zaměstnanci ústavu i sami zahrají a zazpívají, už byl jen krůček.“

„Scéna se stává surrealistickou, do popředí vystupují části artefaktů, které působí dobře výtvarně, i když s příběhem souvisejí jen okrajově.“

„Představení vévodili manželé Plachetkovi.“

Devátý ročník festivalu pod erbem Leoše Janáčka v Brně skončil, v neděli 24. listopadu ho ukončila inscenace Janáčkovy opery. Do šest let staré inscenace Příhody lišky Bystroušky byli přizváni vzácní hosté, Kateřina Kněžíková do role Bystroušky, Adam Plachetka do role Revírníka a malou Bystroušku ztvárnila Adélka Plachetková. Inscenace ve znamení rodiny Plachetkovy tak dostala novou podobu, kterou si málokterý milovník opery chtěl nechat ujít. A skutečně, pod taktovkou Marko Ivanoviće a v režii Jiřího Heřmana se inscenace odvíjela s novým nábojem.

Premiéra se konala v roce 2018, ale stále se hraje a nepřišla o svůj půvab. Režisér Jiří Heřman přišel s originálním nápadem propojil dvě události, které se odehrály ve stejném teritoriu a spojuje je stejná osobnost, spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Ten spolu s dalšími dvěma přáteli našel v lesích kolem dnešní Myslivny lišky Bystroušky na Vánoce batole ve sněhu, ponechané na pospas mrazu. Odtud vzešla myšlenka vybudovat v Brně Domov Dagmar pro odložené děti. Domov slavil v roce 2018 sto let trvání a tehdejší premiéra opery Příhody lišky Bystroušky, která oslavovala devadesát let, se konala paralelně s tímto výročím. K myšlence propojit tyto dva příběhy a zasadit inscenaci do prostředí dětského domova, kde si ho dokonce děti a zaměstnanci ústavu i sami zahrají a zazpívají, už byl jen krůček. 

Na scéně Dragana Stojčevského se objevuje velká hala dětského domova Dagmar, kterému vévodí kulaté okno. Může z něho být i měsíc! Děti v historizujících kostýmech Alexandry Gruskové si hrají s dřevěnými zvířátky a plyšáky, se kterými se velmi rychle ztotožňují. Dospělí se ze zaměstnanců ústavu přeměňují v hlavní postavy příběhu. Scéna se stává surrealistickou, do popředí vystupují části artefaktů, které působí dobře výtvarně, i když s příběhem souvisejí jen okrajově. Zadní stěna scény podélně puká a stoupá vzhůru, v otevřeném prostoru se objevuje přírodní scenérie lesa. Les je jen náznakový, všude se povalují dětské hračky, vstupující do příběhu. Paní Revírníková sedí ve svém křesle a plete nekonečnou šálu, která v závěru visí dekorativně z provaziště až dolů. Dobře funguje jen napůl podélně otevřený prostor pod polovinou jeviště, kde se schovávají slepice a dokonce i randící pár Bystroušky a Zlatohřbítka. Jen Revírník nemá kde opěvovat, jak je les divukrásný, a hříbek s hlavičkou kaštanovou jak děvčátko krájí prozaicky paní Revírníková do polévky.

Soubor opery si se svými postavami vyhrál a zejména děti z Dětského sboru Brno sbormistryně Valerie Maťašové dávaly do projevu srdíčko i pěvecké umění. Dětí se za těch šest let trvání inscenace proměnilo hodně. Malé postavy Skokánka v podání Davida Zlomka, kluci Pepík (Barbora Garzinová) a Frantík (Eva Svozilová) a samozřejmě Adélka Plachetková v roli malé Bystroušky, byli kouzelní a bezprostřední. Stejně jako hejno malých lištiček s písničkou Běží liška k Táboru. 

Představení vévodili manželé Plachetkovi. Kateřina Kněžíková dala Bystroušce mladistvou noblesu a zářivý soprán, přičemž využívala především jeho kantabilní schopnosti, zejména při namlouvání s lišákem. Dokázala postavě dát ale i energii a dravost, především v obraze s Haraštou. „Bít, zabít, jen proto, že su liška…“ mělo napětí a razanci. Adam Plachetka v roli Revírníka byl méně uvěřitelný. Hlasově roli zvládal s nadhledem a do pěveckého projevu dal výraz, ale postavě Revírníka jeho syrovost a zemitost dát nedokázal. Spíše to byl uhlazený seladon, v saku a ulízaných, nepříliš šťastně nabílených vlasech, jako pán lesa nepřesvědčil. Lišáka Zlatohřbítka s kulatým a pevným hlasem zpívala Václava Krejčí Housková, jako lišák byla poněkud zdrženlivá, ale s milým výrazem. Z Lapáka udělala smutnou postavu Jitka Klečanská, příjemným, sametovým hlasem a Kohouta (později Sojku) s humorným nadhledem a zvonivým hlasem zpívala Eliška Gattringerová. Z Chocholky udělala Martina Mádlová hloupou, ale zvědavou dámičku. 

Rechtora (a Komára) si zazpíval Petr Levíček s dobře znějícím tenorem, poněkud užším, ale dobře se nesoucím. Prožil si i sebelítost, jen těm slunečnicím se nemohl vyznávat, nebyly tam, jen velký nafukovací balonek. Farářem, třetím do mariáše, (nejprve Jezevec) byl Jan Šťáva, jeho hutný bas tu má dostatek prostoru k přesvědčivému vyjádření emočního projevu. Revírníkovou (a Sovou) byla Daniela Straková-Šedrlová, na jevišti byla neustále a pletla nekonečnou šálu, jen si chvíli odskočila jako Sova. Hlas, dobře znělý, zde neměl potřebnou plochu k rozvinutí, ale bylo tu hodně drobných hereckých akcí. Pásek, hospodský, v podání Petra Karase, má jen několik vět, zato Pásková toho napovídala víc. V podání Jitky Zerhauové měla hutný alt a potřebnou venkovskou syrovost. Harašta v podání Tadeáše Hozy byl zvučný a nosný a současně i energický. Jeho souboj s Bystrouškou byl neustále s holí, okamžik střelby byl proto překvapivý, neboť nepozorovaně vytáhl revolver. To zasáhlo citově všechny v publiku. Závěr Revírníka o kráse lesa vizuálně nepřesvědčoval, ale hlasově mu dal Adam Plachetka šíři i hloubku. 

Krása Janáčkovy hudby vynikla v podání orchestru Janáčkovy opery pod taktovkou Marka Ivanoviće. Z proudu hudby občas zazářily sólové housle, flétna či lesní rohy a hudba tvořila barevný celek, který se dokázal podřídit potřebám sólových hlasů, i podpořit sborové výstupy, připravené sbormistryní Klárou Složilovou Roztočilovou. Příhody lišky Bystroušky ukončily letošní devátý ročník Festivalu Janáček Brno a zanechaly po sobě trochu nostalgie z pomíjivosti času. Po představení při děkovačce ještě vstoupil režisér Jiří Heřman a spolu s ním na pojízdném stolku jel velký bílý dort. Připomenul, že je nejen závěr festivalu, ale také že Příhody lišky Bystroušky mají sto let od narození a že se tedy sluší je oslavit. Dort se na jevišti nakrojil a poté ve foyeru rozdával po kouskách návštěvníkům představení. Ne na všechny se dostalo, ale bylo to gesto velkorysé a milé.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek