Ve čtvrtek 19. února nabídla zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů svým abonentům koncert s názvem Ve víru tance. Orchestrální suitě z opery Růžový kavalír Richarda Strausse následovalo Divertimento Concertante pro kontrabas a orchestr od Nina Roty v podání kontrabasisty Romana Patkoló a na závěr zazněla jásavá Symfonie č. 7 Ludwiga van Beethovena. Večer řídil šéfdirigent filharmonie Robert Kružík.

Opera Růžový kavalír od Richarda Strausse existuje i ve formě Suity, Trv 227d. Její Předehru uvádí pevné fanfáry, následované naléhavě vyklenutým obloukem smyčců, pokračuje něžné sólo hoboje (Jana Lapková). V části Předání stříbrné růže, kdy serodí láska mezi Sofií a Oktaviánem, se měkká hladivá melodie vzepjala v široké kantiléně, aby přešla do niterného vyjádření dřevěných nástrojů, doplněných bezpečným a měkkým lesním rohem Jiřího Hammera. Rychlá, disonantní část přešla do nejprve nesmělé valčíkové melodie v sólových houslích Ivany Kovalčíkové a orchestr se postupně zapojoval nejprve s lehkostí, následný rozjezd nastoupil energicky attacca. Dirigent využíval kontrastů vypjatých melodických částí houslí a dřevěných nástrojů, které prezentoval do široka vystavěnými frázemi. Valčík barona Ochse byl nespoutaný a dravý a naopak Sen, v opeře duet dvou mladých zamilovaných, se odvíjel za podpory dvou harf Amelie Tokarské a Anastázie Tomečkové. Závěrečný Valčík nešetřil radostnou energií. Večer byl zahájen ve skutečném víru vídeňského valčíku, podaném s vrcholnou profesionální erudicí.

Divertimento Concertante pro sólový kontrabas a orchestr italského, především filmového skladatele Nina Roty, přednesl v sólovém partu slovenský interpret Roman Patkoló. Mladý umělec je vítězem a držitelem cen z mnoha zahraničních soutěží a nepřekvapí, že působí na univerzitě v Basileji a koncertuje po celém světě. Uvedl se měkkým a zasněným, přesto nosným tónem ve střední poloze, s hutnými hloubkami a s jasnými výškami. Bezprostřední, vylehčená technika a schopnost emocionálního hudebního vyjádření mu zaručily nadšené přijetí u publika. Divertimento má čtyři části, 1. Allegro maestoso uvedl orchestr pevným vstupem a následnou taneční částí ve dřevech, kterou převzal sólista nejprve poněkud zastřeným tónem, který postupně rozezpíval, načež překvapil technickou exhibicí. 2. Marcia: Alla marcia, allegramente zahájil rozverný motiv dechových nástrojů, korespondující s radostným motivem kontrabasu. 3. Aria: Andante je část lyrická a zpěvná, s pomalou melodií v kontrabasu, která je příležitostí pro sólistu prokázat svůj potenciál, který dokonale využil. 4. Finale: Allegro marcato je přehlídka technických možností nástroje i interpreta, jehož virtuózní kreace nadchla publikum.

Umělec zaujal i nástrojem, ten je poněkud menší, než je klasická velikost kontrabasu. „Takhle jsem jednou musel řešit problémy s dopravou svého nástroje v letadle,” svěřil se po vystoupení hudebník. „S klasickým nástrojem mě nevzali na palubu letadla, i když jsem měl pro kontrabas samostatnou letenku! Tak jsem zmeškal své první vystoupení v New Yorku v Carnegie Hall. To byla hrozná zkušenost a také obrovský impuls. Ještě jsem to pak zkoušel s kontrabasem v zavazadlovém prostoru, ale pak mi na letišti předali jen třísky. Musel jsem to řešit radikálně, mistr houslař zmenšil nástroj po celém obvodu a teď je to na centimetry, ale vejdeme se! A na zvuk nástroje to nemá žádný vliv,” smál se spokojeně umělec.

Po přestávce zaznělo dílo klasické, Symfonie č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena. Do dramaturgie koncertu zapadala především svým optimistickým a tanečním charakterem. Dirigent Robert Kružík motivoval orchestr k preciznímu, přesto pohodovému a radostnému výkonu a výsledkem bylo nadšené přijetí publikem. 1. Poco sostenuto – Vivace zahájilo flétnové sólo Jany Šindelářové, následované ostatními dechovými nástroji, a pak již vpadly smyčce, střídající se v pohodové komunikaci s dechovou sekcí, ústící do radostné taneční nálady. 2. Allegretto zahájilo z piana v precizovaném volném tempu, s postupnou gradací, s vážností a důstojností, se kterou se střídala dechová sekce se smyčci v závažném dialogu. Klid a důstojnost se snoubily s pohodou a s grácií, kterou přinesl do interpretace dirigent. 3. Presto bylo perlivé s hravou melodií, taneční radostný rytmus vystřídala něha v pianu, gradující následně do radostného energického pléna. Věta se odvíjela v dynamických vlnách s vášnivostí, pečlivě rytmicky hlídanou, s jasnou melodií ve dřevech, která propukla naplno v celém orchestru. 4. Allegro con brio zahájil vpád celého orchestru a s euforií se proud hudby hnal dopředu v neúprosném tempu do vítězného závěru.

Následovala nadšená reakce publika, především díky preciznímu výkonu dirigenta Roberta Kružíka, který vedl orchestr s nadhledem a lehkostí, přesto pevně a bezpečně. Samozřejmě by to nesvedl bez perfektních výkonů hráčů orchestru, zejména sólistů, jako byla u prvních houslí Ivana Kovalčíková, violoncellista Martin Bzirský, flétnistka Jana Šindelářová, hobojistka Jana Lapková, klarinetista Matej Veselka, hornista Karel Hofmann, trumpetista Miroslav Bureš a samozřejmě všech dalších členů orchestru, kteří tvořili obdivuhodně kompaktní a sehraný tým. Je znát, že spolu hrají řadu let a že to není jen náhodné setkání hudebníků za výdělkem. To spojení emocí, techniky a sehranosti je na Filharmonii Bohuslava Martinů ta největší přidaná hodnota, kterou do ní vnáší právě dirigent Robert Kružík. A zkušené a znalé publikum to umí, jak náleží, rozpoznat a ocenit.

Foto: Facebook Filharmonie Bohuslava Martinů

Facebook X E-mail WhatsApp