„Dnes je budova pro koncertní provoz velmi žádaná a přitahuje návštěvníky do města i jako architektonická rarita.“

„Jednotlivé nástroje srozumitelně artikulovaly a přitom se ve skupinách prolínaly do kompaktní materie, která se s ostatními nástroji propojovala do jednotného, barevně se lesknoucího proudu.“

„Postludium varhaník Petr Kolář zahrál s neuvěřitelným nábojem na místních nových varhanách, mohutná vlna zalila prostor a valila se na posluchače, kteří zůstávali ohromeni.“

V polské Wroclavi hostovala 3. listopadu 2023 Filharmonie Brno. V novém koncertním sále brněnští hudebníci uvedli Glagolskou mši Leoše Janáčka. Zpívali Pavla Vykopalová, Jana Hrochová, Aleš Briscein a Jozef Benci a Chór Národoweho Fóra Muzyki se sbormistrem Lionelem Sowem. Pod vedením dirigenta Dennise Russella Daviese zazněla ještě Symfonie č. 7 Antonína Dvořáka.

Narodove Fórum muzyki bylo otevřeno v roce 2015 a Wroclaw, česky Vratislav, se zařadila mezi města, která před deseti léty dokázala využít evropských dotací a vybudovat si kulturní infrastrukturu, jakou mají například i Katowice či Štětín. Dnes je budova pro koncertní provoz velmi žádaná a přitahuje návštěvníky do města i jako architektonická rarita. Dokonale urbanisticky zapadá do okolí a vnitřní uspořádání je esteticky vkusné, i když ohromuje rozlehlostí a leskem materiálů. Hlavní funkcí je zde ovšem akustika, která předčila veškerá očekávání. Sál je pro 1.800 posluchačů, kteří ho dokáží zaplnit; nepůsobí přitom předimenzovaně, naopak je přívětivý, obložený teplým mahagonovým dřevem. Ředitelem místní kulturní instituce je již mnoho let dirigent Andrzej Kosendiak. Ten si prošel martýriem jednání s politickou reprezentací a municipalitami o potřebnost budovy, schvalováním projektu, žádostmi o dotace z Evropské unie, i samotnou stavbou budovy. Je dnes uznávanou manažerskou i hudební kapacitou. Instituce vedle symfonického orchestru a smíšeného pěveckého sboru má ještě komorní orchestr a dalších několik komorních souborů, pro které jsou k dispozici tři menší sály.

Andrzej Kosendiak

Filharmonie Brno zde hrála již v březnu 2018, a přesto byly akustické možnosti sálu pro hudebníky opět svátkem. Ve srovnání s Janáčkovým divadlem, kde polovinu zvuku nasaje divadelní zákulisí, a ve srovnání se stísněným a přehlučeným sálem v Besedním domě, působilo zdejší prostředí pohádkově. Zvuk se nesl do hlediště měkce, jednotlivé nástroje srozumitelně artikulovaly a přitom se ve skupinách prolínaly do kompaktní materie, která se s ostatními nástroji propojovala do jednotného, barevně se lesknoucího proudu.

V první polovině večera zazněla Symfonie č.7 d moll, op. 70, B 141 Antonína Dvořáka. Ta nepatří k nejoblíbenějším, často hraným skladbám, což je škoda, neboť je v první větě Allegro maestoso emočně sdělná, v druhé větě Poco adagio něžná i zasněná, ve třetí větě Scherzo. Vivace radostná i taneční a v poslední větě, Finale. Allegro robustní a naléhavá. Dirigent Dennis Russell Davies zvolil důstojná a bezpečná tempa a dal prostor jednotlivým nástrojům i skupinám barevně vyniknout.

Vrcholem večera však byla Glagolská mše Leoše Janáčka, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany na staroslověnský text, upravený jazykovědcem Milošem Weingartem. Text byl promítán na titulkovacích zařízeních v polštině, takže posluchači přesně věděli, o čem se zpívá, a měli možnost porovnat sdělnost staroslověnštiny spolu s hudbou. Nejde o mši v liturgickém slova smyslu, přesto je prodchnuta silnou a upřímnou vírou, podloženou silnou hudební výpovědí. V ten večer však dostala ještě další rozměr, neboť pohltila svojí krásou, hutností i syrovou pravdivostí samotné umělce. Ti dávali do provedení maximum, naplněni radostí, jak krásně zní sólové vstupy flétny, hoboje, klarinetu, fagotu či horny, a jak se spojují jejich nástroje do barevně proměnlivého širokého proudu zvuku, spolu s ostatními instrumenty. Nádherným projevem překvapil i místní Chór Národoweho Fóra Muzyki, který připravil jejich francouzský sbormistr Lionel Sow velmi pečlivě. Zpěváci dávali do pěveckého projevu veškerou vroucnost a zbožnost při zachování surového, až drsného charakteru díla. Pozadu nezůstávali ani sólisté, sopranistka Pavla Vykopalová podala jako vždy spolehlivý a vyrovnaný výkon naplněný vroucím výrazem, příjemně barevnou altovou polohu předvedla Jana Hrochová, byť jen na menší hudební ploše, stejně jako Jozef Benci s hutným basem. Nositelem poselství skladby byl tenorista Aleš Briscein, jehož zvučný tenor přinesl v obtížných výškách blyštivý žesťový témbr.

Část obecenstva při sedmé Dvořákově Symfonii mezi větami tleskala, ale při Glagolské mši seděli jako zařezaní v napětí, po celých osm dílů skladby. Po nádherném výkonu sboru v oduševnělém a zbožností protkané části Agneče Božij, kterou skončili chvějivým piánem do ztracena, je ještě přikovalo do sedadel attacca nastoupivší mohutné Postludium, které varhaník Petr Kolář zahrál s neuvěřitelným nábojem na místních nových varhanách. Mohutná vlna zalila prostor a valila se na posluchače, kteří zůstávali ohromeni. Posluchači z Brna takovéhle Postludium ještě nikdy neslyšeli a už nejspíš dlouho neuslyší. Proč a pro koho to vlastně Janáček psal? Přece věděl, jaké jsou v Brně provozovací možnosti a že není možné Glagolskou mši a zejména Postludium provozovat jinak, než na malém pozitivu, které je jen odvarem toho, co bylo možné slyšet v sále ve Wroclawi! I orchestr filharmonie zde zněl úplně jinak, než v prostoru Janáčkova divadla!

Brněnští posluchači nevědí, co jejich filharmonie vlastně umí a jak skutečně může znít – a zdá se, že to ani vědět nechtějí, jinak by se za potřebu koncertního sálu v Brně hlasitě postavili. Ale kdo chce, ten si brněnskou filharmonii může poslechnout v nových sálech, jako jsou Katowice, ty jsou jen tři hodiny jízdy z Brna, nebo právě ve Wroclawi, to je pět hodin jízdy po dálnici. Dobře orchestr zní i ve vídeňských sálech, Musikvereinu či Konzerthausu, dobrá akustika je také v pražském Rudolfinu. Nový koncertní sál musíme chtít, a ne jen čekat na zázrak. Zázraky totiž mohou konat jen lidé, lidé pozitivní, věřící a toužící po dobrých a krásných věcech.

******

Foto: NFM / Karol Sokołowski, Emil Drápela, Karla Hofmannová, ze zkoušky / Facebook filharmonie / Julian Veverica