„Vždy je ku prospěchu věci seznámit se s evropskými interprety mladšího a středního věku.“

„Rozhodně je tentokrát třeba zmínit se i o přídavku, jejž si interpreti pro hradecké publikum vybrali.“

„Fascinovalo, jak hluboce se Filharmonie Hradec Králové do Sukova mistrovského kusu dokázala zahledět. A jak bravurně se s ním vyrovnala.“

Pro první koncert uskutečněný v Roce české hudby 2024 nastudovala Filharmonie Hradec Králové Symfonii c moll, op. 27 „Asrael“ Josefa Suka. Pod vedením šéfdirigenta Kaspara Zehndera tak byl uveden v koncertním sále na Eliščině nábřeží další hudební kolos, jehož prostřednictvím lze zkoumat kapacity a limity tamního orchestru a porovnávat jejich naplnění či dokonce překonávání s jinými obdobně koncipovanými tělesy. Královéhradečtí díky vyrovnanému úsilí naprosto všech složek v této zkoušce opět obstáli. Před Sukovou hudbou ovšem zazněl nejprve Mozart a posluchači se díky zařazení jeho skladby mohli seznámit s dvojicí pozoruhodných zahraničních sólistů.

Možná to v Hradci Králové bylo myšleno dramaturgicky jinak, nicméně proč by nemohl být Rok české hudby 2024 zahájen Mozartem? Vždyť vliv tohoto velikána bezprostředně zasáhl i do hudebního dění na historickém území českých zemí a on sám byl v nejrůznějších fázích svého života obklopen řadou našich muzikantů i hudebních podnikatelů a mecenášů…

Bude ale asi od nás serióznější nespekulovat a rovnou uvést, že Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr, K. 364 Wolfganga Amadea Mozarta se pro vstup do nového roku ukázala být šťastným řešením. Oba party pro sólové nástroje vyžadují přítomnost virtuosů a, jak se stalo u dirigenta Kaspara Zehndera typickým, vždy je ku prospěchu věci seznámit se s evropskými interprety mladšího a středního věku, které dirigent posluchačům při podobných příležitostech představuje. Tentokrát do Hradce přijeli houslistka Vladyslava Luchenko, jež již ve svých jedenácti letech debutovala jako sólistka Ukrajinské národní filharmonie, a violista Filip Michał Saffray, mající za sebou hudební vzdělání ve Francii, Polsku a Německu. Oba umělci spolupracují s řadou renomovaných orchestrů a myslím, že jim nečinilo potíže sblížit se i s tím královéhradeckým. Radost z muzicírování byla totiž z pódia patrná na všech. Vůbec přitom nezáleželo na tom, zda housle s violou hrají současně, nebo jeden nástroj po druhém, či se právě dostává největšího prostoru orchestru. Kaspar Zehnder navíc disponuje odzbrojujícím úsměvem, i ten mu pomáhá udržet vše v patřičných mezích.

Rozhodně je tentokrát třeba zmínit se i o přídavku, jejž si interpreti pro hradecké publikum, které je několikrát vyvolalo k děkovačce, vybrali. Stalo se jím Duo pro housle a violu norského pozdně romantického skladatele Johana Halvorsena, v našich končinách poměrně málo známého a takřka nehraného. Oba sólisté i v něm předvedli, jak suverénně ovládají nástroj a zároveň mají cit pro spolupráci. Na poměrně malé ploše skladby vše rychle spěje od nenápadného začátku k náročnému vyvrcholení a autor interprety rozhodně nešetří. Brilantní výkon sympatické dvojice přinesl další dlouhé ovace a zájemci o hudbu období rozvinutého romantismu se dozvěděli něco o autorovi, o jehož existenci možná neměli tušení.

Ve druhé polovině večera podle očekávání zavládla zcela jiná atmosféra. Symfonie c moll, op. 27 „Asrael“ Josefa Suka se z obecně známých důvodů, spojovaných s jejím vznikem (předchozí úmrtí skladatelova tchána Antonína Dvořáka a následně Sukovy manželky Otilie, k níž došlo v průběhu komponování), vzpírá běžnému verbálnímu hodnocení a bývá obvyklé označovat ji za dílo tragického charakteru, výsostně subjektivní a vycházející z hlubin životní negace. Zároveň je ale opusem s natolik výraznými a v podstatě neustávajícími proměnami melodickými, že na posluchače ve výsledku nepůsobí pochmurně, ale s překvapivou, postupně se rodící nadějí. K dokonalému provedení hodinu trvající skladby, rozdělené na dva díly a s celkem pěti větami, je zapotřebí citu a kázně v celém orchestru. Tady zkrátka a dobře nelze nic „zahlušit“ ani jinak forzírovat, vše musí zapadnout do sebe s obzvláštní pečlivostí, protože jakákoli faleš či prosté opomenutí by byly okamžitě rozpoznatelné.

Fascinovalo, jak hluboce se Filharmonie Hradec Králové do Sukova mistrovského kusu dokázala zahledět. A jak bravurně se s ním vyrovnala. Od koncertního mistra až po bicí. Ten nádherný zvuk violoncell, jemnost fléten, grácie trubek… Pokaždé, když jsem svědkem tak přesného a soustředěného výkonu všech složek mohutného tělesa (a to platí vskutku bez výjimky), nenacházím odpověď na otázku, zda bych byl upřednostnil být přítomen procesu, při němž během zkoušek dirigent s hráči studují a postupně odkrývají jednotlivé vrstvy a motivy skladby, nebo zda je cennější nechat se dílem zasáhnout až jako celkem. Kaspar Zehnder se ve druhé polovině večera neusmíval. Natolik se soustředil na práci, která se stala překonáním další velehory jeho královéhradeckého angažmá. Když ale dozněly poslední tóny a po několik vteřinách absolutního ticha propuklo auditorium v nadšení, rozzářily se nejprve jeho oči a poté se i rty uvolnily. Tak se v Hradci Králové zrodila další nezapomenutelná hudební událost…

Foto: Anna Bartolotti a  ilustrační – Pixabay / PowerLee