„Když interpretuji díla Fryderyka Chopina, cítím relativní uvolnění a osobní svobodu.“

„Při rozsáhlém interpretačním přístupu k tvorbě jednoho skladatele je nádherné a vzrušující proniknout do hloubky jeho stylu, jazyka a pocitů.“

„S dirigenty o svých pocitech v mém přístupu ke skladbě příliš často nehovořím, protože emoce ovlivní tempo, charakter, dynamiku a intonaci.“

Legendární americký klavírista Garrick Ohlsson, držitel Grammy, si letos připomněl v Praze i padesát let od svého prvního vystoupení na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. Dosud je jediným Američanem, který zvítězil v roce 1970 v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě. U příležitosti pražských koncertů poskytl pro portál KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor v Obecním domě. Po koncertech se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a dirigentem Petrem Altrichterem ve dnech 18. a 19. října vystoupí dnes večer se sólovým recitálem ve Dvořákově síni Rudolfina.

Letos jste si v Praze připomněl i jubileum padesáti let, kdy jste poprvé vystoupil na Pražském jaru. Poznal jste naše prestižní orchestry a dirigenty. S jakými pocity jste přijel do naší metropole?

Jsem vděčný, že mohu hrát ve vaší metropoli, zažil jsem zde i mnohé vrcholy své kariéry. Ano, na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro jsem hrál poprvé ve Dvořákově síni Rudolfina v roce 1973 a od té doby jsem vystoupil v Praze mnohokrát. Velmi rád vzpomínám na své koncerty s Českou filharmonií, se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a PKF – Prague Philharmonia.

Vždy je mi velkou ctí hrát se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, se kterým jsem koncertoval v minulosti i pod taktovkou jeho šéfdirigentů Jindřicha Rohana a Jiřího Bělohlávka. A samozřejmě je mi velkou ctí hrát s Českou filharmonií, krásné byly koncerty s maestrem Bělohlávkem a Zdeňkem Mácalem. Pro mne bylo zážitkem interpretovat s orchestrem českou hudbu.

Z české klavírní tvorby miluji díla Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Ostatně moc rád jsem je zahrnul i do své diskografie, nejen s Českou filharmonií, ale i s BBC Scottish Symphony Orchestra a dirigentem Ilanem Volkovem. Velkou událostí bylo, když jsem v roce 2019 koncertoval na Pražském jaru s Boston Symphony Chamber Players ve Dvořákově síni Rudolfina.

Na jaře vyšlo u amerického labelu Reference Recordings vaše nové album s kompletní nahrávkou klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena. Ve své kariéře jste ostatně už natočil pro sólový klavír kompletně Beethovenovy sonáty vydané u amerického labelu Bridge Records, jejich nahrávka vám v roce 2008 vynesla nejvyšší hudební ocenění Grammy.

Z ocenění Grammy za nahrávku skladatelových sonát jsem měl tehdy velkou radost. Kompletním vydáním nahrávek skladatelových koncertů a sonát, jsem pronikl do hloubky autorova stylu a vyjadřovacího jazyka. Je obdivuhodné, kolik Ludwig van Beethoven složil mistrovských děl. Jeho klavírní koncerty jsem nahrál živě vloni v létě s Grand Teton Music Festival Orchestra, který je složen z nejlepších hráčů amerických orchestrů, těleso řídil jeho hudební ředitel sir Donald Runnicles, což bylo skvělé.

Pro letošní pražské koncerty jste koncipoval dva různé programy, v nichž jste preferoval díla – koncert a sonátu – Ludwiga van Beethovena…

Ze skladatelovy tvorby jsem se rozhodl přednést v Praze ve Smetanově síni Obecního domu Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a ve Dvořákově síni Rudolfina Sonátu č. 6 F dur op. 10 č. 2. Obě díla jsou krásná a přiznám se, že stále z nich čerpám inspiraci k jejich další interpretaci. Dokonce i tehdy, když je slyším v podání jiných klavíristů, stále dostávám různé nápady k jejich analytickému studiu.

Místo dirigentky Aleny Hron nakonec vedení FOK přizvalo k programu Petra Altrichtera. Byl jsem rád – známe se velmi dlouho, společně jsme vystupovali už víckrát a vždy mne potěší, když spolu můžeme koncertovat. Rozumíme si a na koncertech se vnímáme velmi citlivě.

Mimochodem jste velmi uznáván ve světě i za interpretace klavírní tvorby Wolfganga Amadea Mozarta. Jak vnímáte skladatelův styl ve srovnání se stylem Ludwiga van Beethovena?

Wolfgang Amadeus Mozart byl zázrak. Jeho hudba je prodchnuta velkou humánní silou, která je fascinující. V klavírní tvorbě rozvinul více polyfonie a komplexnosti. Je pozoruhodné, jak utvářel formu díla i jednotlivé fráze. Oba skladatelé byli velmi rozdílní svým temperamentem. Ludwig van Beethoven byl ve své době revoluční, více dramatický, brilantní.

Pro interprety kompozic obou skladatelů je nutností porozumět jejich specifickému vyjadřovacímu jazyku. Možná si někteří hráči kladou otázku, jak hrát jejich díla v současnosti? Musíme je stále studovat pečlivě a hrát stylově.

Do svého recitálu ve Dvořákově síni Rudolfina jste zahrnul soudobou skladbu „2000 not“ německo-americké skladatelky Ursuly Mamlok, jejíž díla jste také nahrál. Vedle zvládnutí technické stránky a přednesu díla, co je pro klavíristu nejdůležitější při studiu její kompozice?

Skladba je extrémně obtížná, v její struktuře jsou velmi složité vazby. Klavírista musí přesně vědět i emocionálně, co se v daném místě sólového partu odehrává a z jakého důvodu. Interpret musí pochopit styl a jazyk skladatelky, aby byl schopen uchopit dílo zevnitř. Skladby Ursuly Mamlok najdou zájemci také v mé diskografii. Při interpretaci je důležitá emocionalita.

Svůj pražský recitál jste zpestřil Fantazií C dur, op. 15 „Poutník“ Franze Schuberta a posléze program završujete díly Fryderyka Chopina – Impromptu, op. 36, Variace, op. 12, Fantazie, op. 49, Balada, op. 23. Interpretace tvorby polského skladatele vám vynesla v roce 1970 vítězství v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě a záhy i světový věhlas. Dosud jste jediným Američanem, který v soutěži zvítězil. V čem je vám Chopinova a Schubertova hudba blízká?

Miluji jejich skladby. Tvorba obou skladatelů plyne nebesky. Zejména když interpretuji díla Fryderyka Chopina, cítím relativní uvolnění a osobní svobodu. Již ve své době byl skladatel velmi progresivní. Jeho hudba je mnohdy i divoce chromatická a dokonce silně disonantní, což v jeho době bylo moderní. Melodicky jsou skladatelova díla překrásná.

Vítězstvím v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži mi velmi pomohlo rozvinout mou kariéru ve světě. A jeho hudba mne provází celou mou kariérou. Měl jsem možnost natočit jeho klavírní díla na koncertní křídlo, na které skladatel hrál. Tehdy se mne lidé ptali, co cítím, když mám možnost hrát na nástroj, který Fryderyk Chopin znal velmi dobře. Jistě je velmi krásné vědět, že na nástroj Chopin hrál, ale mne více zajímal technický stav nástroje, zda není nutná renovace, aby byl v perfektním stavu. Natočil jsem Chopinovo dílo pro label Hyperion v obsáhlém setu kompaktních disků. Při rozsáhlém interpretačním přístupu k tvorbě jednoho skladatele je nádherné a vzrušující proniknout do hloubky jeho stylu, jazyka a pocitů.

Hovoříte často s dirigenty o svých pocitech?

S dirigenty o svých pocitech v mém přístupu ke skladbě příliš často nehovořím, protože emoce ovlivní tempo, charakter, dynamiku a intonaci. Většinou s dirigenty diskutuji o místech přechodu znění hudby, když se jedná ve skladbě jen o čistě sólové klavírní hraní, sólový part s orchestrem nebo orchestrální znění hudby, což je ve vzájemném souladu během přednesu díla interpretačně obtížné. V období příprav diskutujeme o charakteru kompozice a její technické stránce. Když si s dirigentem rozumím, můžeme spolu hovořit i méně, protože se citlivě vnímáme i v detailech. Někdy se ovšem stává, že sólista si nemusí s dirigentem rozumět, pak tedy musíme společně mluvit mnohem více. Prostě jako ve vztazích mezi lidmi.

Na začátku října vydal americký label Bridge Records nové album s tvorbou soudobého amerického skladatele Justina Della Joia. CD zahrnuje vaši živou nahrávku jeho Koncertu pro klavír a orchestr „Oceans Apart“, který jste provedl ve světové premiéře 12. ledna 2023 v Bostonu. Dílo hudebně nastudoval držitel Grammy Alan Gilbert s Bostonským symfonickým orchestrem. Jak se vám kompozice líbí?

Justin Dello Joio měl slavného otce, Norman Dello Joio byl držitelem Pulitzerovy ceny. Vedení Bostonského symfonického orchestru se mnou konzultovalo, zda by se mi líbilo, aby Justin složil na zakázku tělesa koncert pro klavír a orchestr. Skladba trvá dvacet minut a upřímně se domnívám, že je nádherná. Vyžaduje ovšem klavírního virtuóza, který by měl být schopen interpretovat například i mimořádně náročné klavírní koncerty Sergeje Rachmaninova. Kompozice se mi velmi líbila v provedení tělesa s dirigentem Alanem Gilbertem. I když se jedná o značně soudobou hudbu a ve struktuře díla se tématicky objevuje i dvanáctitónová řada, nepůsobí chladně ani akademicky. Disponuje mnoha barvami v dynamickém spektru a často zní tritonus. Líbí se mi i proto, že je velmi emocionální a plná lyriky.

Pro interpreta je velký rozdíl, když studuje klasické dílo z minulých epoch, či soudobou kompozici…

Pro soudobou hudbu se musí hráč upřímně rozhodnout, protože je velmi obtížná. Interpret musí milovat skladbu, kterou hraje, protože ke studiu díla přistupuje emocionálně. Pokud by se postavil do pozice, že skladbu nemá rád, což se děje i umělcům, když hrají velká mistrovská díla, přenesou svůj postoj na posluchače. Jistě, nemáme stejné pocity v životě, což je přirozené, ale na interpretaci díla má velký vliv, jakým způsobem hráč ke skladbě přistoupí.

Soudobé skladby jsou specifické kompozice. Když se hudebník podívá na dílo, vše pro něj bývá nové, především tehdy, kdy nejsou k dispozici ani žádné nahrávky skladby. Pak je i notový part čirým zážitkem. Je velmi nápomocné znát i jiná díla skladatele, jeho život, kořeny a původ.

Jak řekl americký skladatel Elliott Carter, dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny, partitura je jak mapa. Představte si, že se díváte na mapu země, města, kde jste nikdy nebyli. Při bližším pohledu vidíte řeky, ulice, domy, obchody… Nejdříve tedy vnímáte jen vizuální pohled na svůj part, vztahy mezi notami a frázemi, přičemž postupně začínáte dílu rozumět, jakoby noty dostávaly smysl, svůj význam jak slova a věty, prostě více života.

Posléze začnete hrát uvolněněji a svobodněji. Až náhle přijde zcela nejkrásnější moment, kdy se vám dostane do vnímání díla a jeho interpretace světlo; hudbu začnete hrát přirozeně. Proces trvá poměrně delší dobu, v závislosti na specifickém stylu kompozice.

Když hraji například Beethovenova mistrovská díla, přistupuji k jejich interpretaci s mnoha zkušenostmi. Pro posluchače nebývají neznámá, takže jsou kritičtější k výkonu interpreta. Hraje-li ovšem interpret soudobou hudbu, kterou návštěvníci koncertu neznají, dílo má při jejich poslechu menší šanci na úspěch.

Na jakou značku koncertního křídla doma hrajete?

Jistě, číslem jedna mezi výrobci klavírů je Steinway & Sons, ale může jím být i Fazioli, Bösendorfer nebo C. Bechstein. Během mé kariéry i Yamaha udělala ve vývoji nástrojů neuvěřitelný progres.

Doma mám nástroj z roku 1919 rakouské značky Bösendorfer. Lidé z Vídně mi říkali, že na nástroj si zahráli i skladatelé Béla Bartók a Maurice Ravel. Nevím, jest-li měli pravdu, ale jistě měli dobrý argument pro obchodní záležitosti. Z historického pohledu je ovšem možné, že oba skladatelé na nástroj hráli. Je příjemné domnívat se, že oba velikáni hudby na nástroj hráli, ale pro mne je nejzásadnější stav nástroje, který musí být perfektní.

———–

Garrick Ohlsson (*1948), rodák z White Plains, ležícího ve státě New York, začal studovat hru na klavír ve věku osmi let na Westchester Conservatory of Music a ve třinácti letech nastoupil na Juilliard School v New Yorku. Jeho hudební vývoj byl ovlivněn řadou významných pedagogů, k nimž patřili především Claudio Arrau a z dalších Olga Barabini, Tom Lishman, Sascha Gorodnitzki, Rosina Lhévinne a Irma Wolpe. Zvítězil např. v Mezinárodní klavírní soutěži Ferruccia Busoniho v Bolzanu (1966), Montreálu (1968) a v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě (1970), což mu vyneslo celosvětový věhlas.

Od svého triumfu ve Varšavě byl uznáván za své mistrovské interpretační umění děl mnohých skladatelů. Ve své kariéře získal později v USA např. cenu Avery Fisher (1994) v New Yorku a cenu University Musical Society Distinguished Artist Award v Ann Arbor ve státě Michigan (1998). Byl třikrát nominován na cenu Grammy, kterou obdržel v roce 2008 za sólovou nahrávku sonát Ludwiga van Beethovena.

Vedle děl Fryderyka Chopina a Ludwiga van Beethovena se postupně proslavil svým mistrovským provedením klavírní tvorby Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta, Johannesa Brahmse. Ve svém bohatém repertoáru preferoval nejen díla klasicistní a romantická, ale i soudobá až po tvorbu komponistů 21. století. Jeho diskografie je velmi obsáhlá a k dispozici zájemcům na nejrůznějších labelech, např. Angel, Arabesque, BMG, Decca, Delos, EMI, Hänssler, Hyperion, Nonesuch, RCA Victor Red Seal, Telarc, a Virgin Classics.

Garrick Ohlsson je na oficiálním seznamu Steinway Artists, hráčů na klavírní křídlo zn. Steinway. Svůj domov má v San Franciscu, kde působí na hudební konzervatoři San Francisco Conservatory of Music.

Je držitelem ceny Jeana Gimbela Lanea za klavírní výkon za rok 2014 od Northwestern University Bienen School of Music. O čtyři roky později obdržel v Polsku zlatou medaili Gloria Artis za Zásluhy o polskou kulturu. Za propagaci české hudby v zahraničí získal v roce 2020 cenu Classic Prague Awards.

Společně s houslistou Jorjou Fleezanis a violoncellistou Michaelem Grebanierem je zakládajícím členem sanfranciského FOG Tria. Vystupoval i na recitálech se světoznámými pěvkyněmi, např. se sopranistkami Jessye Norman a Magdou Olivero a s kontraaltistkou Ewou Podleś. Komorní hru s vynikajícími umělci a formacemi má velmi v oblibě.

Foto: Petra Hajská, MHF Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, Facebook / Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK