„Nastudování je neobyčejně poctivé, zažité dlouhou dobou od plánované premiéry a realizací poloscénické verze v online projektu.“

„Nevídá se často, aby operní pěvci v náročném konverzačním charakteru díla zvládali výraz naprosto s nadhledem, bez pohledů na dirigenta, s výraznou, vypracovanou mimikou.“

„Paní Veberová zvládla Elinu Makropulos v pěveckém uchopení výborně, v tónu barevně a prostorově nosně.“

Den 16. října 2021 bude zapsán zlatým písmem do historie plzeňského divadla. Ač to je neuvěřitelné, opravdu až v tento den spatřila světlo světa v krásném Velkém divadle J. K. Tyla v Plzni jedna z vrcholných oper Leoše Janáčka, psychologicky a dramaticky soustředěná Věc Makropulos (premiéra v Brně 1926, poté v Praze 1928). V režii ředitele DJKT Martina Otavy, v hudebním nastudování šéfdirigenta operního souboru Norberta Baxy, na scéně Daniela Dvořáka, v kostýmech navržených Danou Haklovou, s osvědčeným světelným designem Antonína Pflegera, s videoprojekcemi Petra Hlouška. Pro titulní roli má plzeňská opera jednu protagonistku – Ivanu Veberovou. Všechny ostatní role jsou alternovány. Je třeba připomenout, že operu bylo možno zhlédnout v poloscénické verzi v rámci online projektu První řada u Vás doma. Ve stejném obsazení, které se etablovalo na první premiéře, k níž směřuje tato reflexe.

Proč se za mnoho desetiletí nikdo z významných operních šéfů v Plzni neodhodlal nastudovat osmý, předposlední Janáčkův operní titul, je mi dodnes záhadou. Upozorňoval jsem na tento fakt již předchozí operní šéfy plzeňské opery. Ani takový typický dramaturgický avantgardista, jakým byl Bohumír Liška a jeho silné preference moderní hudby, neuvedl Věc Makropulos, ač ostatní Janáčkovy tituly provedl hudebně výborně. Poté totéž Karel Vašata, Věc Makropulos nikdy nezařadil. A schopnou představitelku této role měli oba – Věru Vlčkovou. Jednu z vůbec nejlepších mnou slyšených Libuší, Milad, Kostelniček… Podstata zřejmě tkví v komplikovanosti samotného námětu Karla Čapka, který sám psal Janáčkovi, aby si vzal jiný podobný námět, nebo ten jeho zpracoval volněji, protože řešená složitá právnická kauza jest moc obtížná na porozumění i pro činohru, natož pro operu, kde přece jen bývá slovům hůře rozumět… Zajímavé, jaký nechtěný doklad nám Čapek zanechal o svém vnímání srozumitelnosti v opeře. Ostatně nebyl přítomen ani na premiéře. Ona kauza – čili jakýsi zázračný elixír života – „věc Makropulos“ – je pro jevištní ztvárnění obtížná. Není to svět Její pastorkyně ani Káti Kabanové s jejich folklorními stylizacemi. Toto dílo, rozvržené do třech dějství – nepoetická advokátní kancelář, poté obraz v divadelním zákulisí, třetí v hotelovém pokoji – nemá typickou poezii jmenovaných děl, námět je na první pohled pro operu poněkud komplikovaný v dané právní kauze, v tom tuším příčinu váhavosti nesporných šéfovských osobností, které Věc Makropulos, kupodivu, nikdy nezařadily do svých dramaturgií.

Opera spatřila svět v prosinci 1926 v Brně, pod taktovkou Františka Neumanna, Praha ji uvedla až dva roky poté v nastudování Otakara Ostrčila, když scénickou výpravu vytvořil sám Josef Čapek, bratr slavnějšího Karla. Ale je z korespondence zajímavé, jak nebyl Karel Čapek ihned přesvědčen o dobré Janáčkově volbě, nebyl ani na premiéře, až na repríze. Janáček škrtl dohru z původního Čapkova dramatu, jeho katarze vrcholícího hudebního výrazu je osobitě janáčkovsky, optimisticky koncipována. Dílo jsem měl šanci zhlédnout v Praze, ještě ve skvělém Gregorově nastudování, s výtečným Ivo Žídkem coby ideálním Albertem Gregorem, v titulní roli s dnes již prakticky zapomenutou, ale vynikající Libuší Prylovou. Ač se udržoval tehdy kompletní Janáček coby kmenový repertoár (obdobně Smetana i Mozart), Věc Makropulos se v sezóně „vytahovala“ relativně nejméně z Janáčkových děl, jakoby opatrně, v obavě z menší návštěvnosti. Karel Čapek asi ťuknul hřebík na hlavičku dobře. Konverzační charakter této mnohomluvné opery je náročnější na hudební i textové vnímání diváků.

Plzeňské uvedení Věci Makropulos poprvé v historii divadla v Plzni je samo o sobě velkým historickým činem, to již per futurum nikdo a nic nemůže vymazat. Režisér Martin Otava a dirigent Norbert Baxa tím v Plzni vstupují do hudební historie. Nastudování je neobyčejně poctivé, zažité dlouhou dobou od plánované premiéry a realizací poloscénické verze v online projektu. Tady se nic nesecvičovalo „v hodině dvanácté“. Premiéra byla plánována již na podzim roku 2019, zrušily ji dobře známé okolnosti. Ouvertura k přímému uvedení na jevišti byla důkladná. Martin Otava mi na dotaz pro KlasikuPlus, v čem on sám spatřuje význam díla, odpověděl: „Mně je Věc Makropulos ze všech Janáčkových oper nejbližší pro svou nadčasovost, pro hledání smyslu života, to prostě není jen určitý příběh jako ostatní díla, v tom je obrovská životní filosofie. Každý chceme být stále mladý, ale věčně žít nemůžeme.“ Je to vůbec první Otavova režie Janáčkovy opery v Čechách, pokud odečtu Zápisník zmizelého v Plzni roku 2015, což ovšem není operní dílo. Naopak krom Její pastorkyně inscenoval Janáčkovy opery v Japonsku v Tokiu, včetně Věci Makropulos. Rovněž v Itálii v Katánii. Čili také osobně pro pana Otavu je inscenace v Plzni jeho osobní českou janáčkovskou premiérou.

Podíl režiséra je vždy zásadní i na scénografii, nelze jinak, realizace scény zkušeným Danielem Dvořákem je zároveň vysoce funkční, v zásadě jednoduchá, ale esteticky velmi působivá. Zachovává dobu Čapkova dramatu na téma prodloužení života zvláštním elixírem, tedy dvacátá léta 19. století. Projekce na soustavě velkých obrazovek působí výrazně, zobrazuje vnitřní realitu díla intenzivně, emocionálně, realizovaný zbrklý kinetický pohyb nachází náhlé zklidnění v permanentním vlnění. V obrazech Prahy jsou především akcentovány chodby do nekonečna. První dějství zaujme obrovskou knihovnou advokátní kanceláře, druhé je situováno do zákulisí divadla s vysokým křeslem pro královnu, třetí – hotelové – v apartmánu Emilie Marty, s velkou pohovkou, na níž titulní postava umírá, ve věku 337 let, jak sama udává. Kostýmy Dany Haklové dodržují rovněž danou historickou dobu, zaujmou ostře odlišné barvy ve výtvarné charakterizaci jednotlivých postav.

Zmíněná v roli zkoušková příprava se zračila v jevištním ztvárnění hlavních postav. Nevídá se často, aby operní pěvci v náročném konverzačním charakteru díla zvládali výraz naprosto s nadhledem, bez pohledů na dirigenta (jehož logicky nenápadně sledovat musí), s výraznou, vypracovanou mimikou i v těch okamžicích, kdy nezpívají, ale reagují na partnerova slova. V mužských rolích zaujali hned od počátku pěveckou kondicí i výraznou artikulací a výslovností Tomáš Kořínek v roli Vítka, ve slušivém červeném obleku, nádherně znělý, jadrný ve zvuku hlasu a v dikci doslova příkladný byl František Zahradníček coby doktor Kolenatý. Jiří Kubík zaujal jak bezvadným držením noblesní postavy šlechtice, barona Pruse, tak přesně vystiženou mimikou ve výrazu obličeje, pěvecky jsem byl překvapen nosností jeho barytonu, Vaškova škola se prostě nezapře. Philippe Castagner je Kanaďan, češtinu zvládl v obtížné konverzaci obdivuhodně. Pěvecko-technicky je pro velký hlasový rozsah partie plně disponován, jen se mi zdál v hereckém projevu příliš hypersenzitivní, v reakcích až poněkud neurotický. Mám ovšem tuto roli hluboce fixovánu s legendárním Ivo Žídkem ve skvělém Gregorově pražském provedení, čili chyba je možná u mého podvědomého porovnávání. Leč ostatní mužské role opery toto moje porovnání dobře „ustojí“, dokonce pan Jan Ježek v menší roli Hauka – Šendorfa, bývalého operetního tenoristy, předčí mnohoznačností výrazu i Milana Karpíška, pro něhož byl právě Hauk – Šendorf výrazným úspěchem v charakterním oboru, zvěčnil ho i na nahrávce Supraphonu. V mladistvé roli Janka postavil další pěkný úspěch tenorista Amir Khan, s průbojným, nosným spinto tenorem, herecky tvárný, se slušivým zeleným oblekem. Jeho partnerka Kristína v podání Zuzany Kopřivové, zdánlivě malá role, je rozhodující postavou v závěrečné katarzi, kdy s vitalitou a sebedůvěrou svého mládí bere do rukou nabídnutý starý pergamen a spálí jej. V ten moment se zhroutí Emilie Marty s výkřikem slov Otčenáše v její řecké mateřštině, její dlouhý život je tím ukončen.

V epizodních rolích se představili mladý basista Jan Hnyk v roli Strojníka a Ivana Šaková v partii Posluhovačky.

Titulní roli Eliny Makropulos jsem si ponechal do finále výčtu úspěšných postav díla. Samozřejmě, bez disponované sopranistky by vůbec nebylo možné operu inscenovat, na titulní roli nesmírně záleží. Ivana Veberová si prošla úspěšnou Libuší v roce 2015, na to se zapomíná vedle tolik úspěšných Mařenek, Rusalek, Taťán a celé škály podobných mladodramatických sopránů. V posledních letech zkoncentrovala a tím upevnila jistotu i libozvučnost hlasu v nejvyšších sopránových polohách, což jsem již zaregistroval právě v oné nádherné Mařence. Pěvkyně není sice typ dramatického sopránu à la Podvalová, Kniplová či Prylová, ale ona jím nemusí být, jako nemusí být vysoce dramatická Smetanova Libuše. Paní Veberová zvládla Elinu Makropulos v pěveckém uchopení výborně, v tónu barevně a prostorově nosně, dovedla ji vystupňovat výrazově především v závěru opery, aniž by potřebovala sebeméně tlačit do hlasu, výšky jí vycházely suverénně. V hereckém projevu více převládala přesycenost, distingovanost, únava za uměle udržovanou maskou mládí, méně cynismus postavy.

Hudební nastudování měl v rukou Norbert Baxa, zkušený dirigent v nejlepších tvůrčích letech, mohl bych říci. Protože jsem seděl ve druhé řadě, mohl jsem ho dobře sledovat. Partituru ovládá obdivuhodně, je na něm zřejmý ponor do díla, koncentrace, zvládnutí jeho rytmických obtížností, tempických změn, mnohdy ostrých. Partituru suverénně ovládá, diriguje exaktním gestem, s dobře patrným entuziasmem a plným zaujetím, dovedl vyhmátnout dramatický nerv díla. Souhra orchestru a jeviště je nebývale pevná, zjevně zažitá, když si vzpomenu třeba jen na Oněgina, Čarostřelce. Úctyhodná práce, opravdu před dirigentovou snahou klobouk dolů. Pokud však přece jen podotknu, že si dovedu orchestr v Plzni představit v ještě lepším světle, s průběžně intonačně pevnějšími žesťovými nástroji, jako se etablovaly v závěru opery, s poněkud bohatší dynamickou škálou, která se přizpůsobí víc pěvcům, pak to říkám nerad… Konstatuji slyšené z druhé řady, na balkónech se může dynamika jevit jinak. Někteří z posluchačů, stálých návštěvníků opery, si trochu stěžovali na menší srozumitelnost, oponoval jsem, že rozumím mužským hlasům ze svého místa dobře. Titulní sopránové roli ne vždy, leč upřímně řečeno, Kniplové jsem také málo rozuměl, byť to jistě nemá být zdůvodnění pro současnost. Pro tato konstatování, o nichž režisér inscenace patrně ví, bude instalována do čtecího zařízení i čeština, zatím je tam pouze němčina. Nesrovnávám orchestr s možnostmi těles à la Wiener Staatsoper či Met, jak jsme si za pandemie z mnoha nabízených záznamů zdarma rychle zvykli. Ale vím, že plzeňský operní orchestr může imponovat ještě více, vždy platil za jeden z nejlepších operních orchestrů českých operních scén.

Pěvecký a výrazový projev pěvců byl na pěkné úrovni, s neobyčejně vyrovnanými výkony po pěvecké i herecké stránce, s výraznou deklamací, postavy byly i ryze typologicky inscenátory vhodně, promyšleně zvoleny. Jejich jevištní charakteristiku zvýraznily i zajímavě ostře odlišné barvy jejich dobře padnoucích, nápaditých obleků, navržených osvědčenou výtvarnicí Danou Haklovou.

Po takřka sto letech spatřila Janáčkova předposlední opera, operním světem již důkladně prověřená, světlo světa historického divadla v Plzni. V důstojné, režijně výborné inscenaci, s poctivým hudebním nastudováním a vyrovnanými pěveckými a hereckými výkony. Na závěr i přes vyslovenou chválu inscenace zase nepotěším úplně šéfy plzeňské opery. Dluh není vůči Janáčkovi v Plzni ještě smazán! Nikdy neprovedeny v Plzni zůstávají nadále Výlety pana Broučka, neobyčejně půvabná opera s laskavým Janáčkovým humorem. Věřím, že soudobí operní šéfové Plzně to nenechají na svých nástupcích ani nebudou potřebovat elixír mládí – věc Makropulos – aby měli dostatek vitality k úplnému vyrovnání se s geniálním Janáčkovým odkazem. Ostatně – Kristína ho již zničila – musí se obejít v dramaturgických plánech bez elixíru života. Na premiéře ho prokázali naštěstí dostatek.

Foto: Martina Root